DMD č. 24. pro 24. 4. 2016. Téma: Ham

Nejdřív chceš jen trochu vzduchu,
mít co pít a zadek v suchu.
Když řveš: "ham" a to své "ee", přišla její šance,
od dvounohé mlékárny chceš jenom trochu žvance,
suchou plínu, méně splínu a nadšení pro věc,
ať projeví ti co zvou se matka nebo otec.
Táta je tvor neforemný, má moc malé struky,
proč si myslí, že mu budeš zobat jen tak z ruky?
Šišlaj, dělaj cukrbliky, věří, že tě získaj,
že snad jednou budeš skákat tak jak oni pískaj.
Ty přitom jen tiše čekáš až přijde bod zlomu,
v pubertě jim dáš co proto a vypadneš z domu.

Zima je prapodivný čas. Smutný a zádumčivý. Strašidelný.
V zimě se dějou záhadné věci. Hlavně v noci.
Ležím a nemůžu spát. Ty zvuky. Ty divné zvuky…
Chroust! Mlask! Ham!
Slyším je, ale nikdo mi to nevěří. Někdy je slyším i přes den, ale v noci je to nejhorší.
Trh! Chroust! Mňam!
Vím, že tam jsou, zákeřné bestie ukryté kdesi ve tmě, neviditelné a o to strašnější.
Ham, ham, ham!
I když budu mít důkazy jejich řádění, ostatní se mi zase vysmějou.
Ale jsou tady. A žerou…
Poznám to, když na jaře otevřu skříň. Letní šaty jsou zase o kus menší.

Přišel cvaknout snímek a posbírat pár slov.
O amatérské soutěži v pojídání feferonek.
"Máme jen pět borců, pane redaktore, nechcete se také zúčastnit?"
"Potřebuji nafotit a padám!"
Ale nedalo mu to. Věděl. Zvědav. Kývl.
Pálivost s každým kolem větší, do šestého prošli tři.
Za rychlým ham hledavé cvak, cvak, aby zvěčnil ten nejlepší útrpný výraz.
Do osmého dva.
Soupeř se kroutil, svíjel, hořekoval, ale ne a ne to vzdát.
"Polejte nám to mučítem, ať krapet cejtíme!" rýpl.
Stačilo.
"Ten soudek piva si dejte na mě! Já nemám čich ani chuť!"
Odešel středem.
Věděl, co pro příhodu obětoval. Druhé pálení ucítí.

Myslel si, že ta práce bude nudná. Byla to rutina, to ano. Naložit náklad, třítýdenní cesta k cíli, vyložit, a zase tři týdny zpět. Ovšem vykládka na tom bylo to nejkrásnější.
Cíl se nacházel uprostřed hvězdokupy. Pokaždé zastavil v bezpečné vzdálenosti a vystřelil svůj "náklad". Fascinovaně sledoval ten ohňostroj barev a tvarů, který z náhle zjasněného akrečního disku sršel. Kdyby tam byl zvuk, muselo by to být mlaskání.
Ani po letech se ovšem neubránil otázkám, jestli to všechno opravdu zmizí, jestli to není jen další skládka, ale nakonec pokaždé sám sebe odbyl.
Ať přemejšlej jiný. Ty seš jenom vobyčejnej popelář.

Zdá se, že jsem dlouho nějak moc dlouho spala.
Zííív…
Kde to jsem? Tohle nevypadá na můj hotelový pokoj. Jak jsem se dostala do téhle příšerné díry?
Zííív…
Co to mám na sobě? Tohle není má noční košilka!
Co je to za dědka? Co to sem nese?
„Tak Marcelka se nám vyspinkala, konečně, ty sedmispáči, hned ti dáme napapat, ham!“
Co to říká? A co mi to cpe do pusy? Fuj!
„Ham, Marcelko, papej!“
K čertu s tím!
„Přestaňte mi říkat Marcelko a netykejte mi! Dejte pryč ten hnus a raději mi doneste můj doutník!“ rozčílila se doňa Izabella Lopézová.

Frances se zdráhala přijmout pozvání kapitána Throntona k večeři. Neměla však na výběr. Odmítnutí by znamenalo víc než urážku. Do člunu nasedala se skrytými obavami. Bez osobního setkání se neobešli.
Thronton ji přivítal v prostorné kajutě. Vévodila jí obsáhlá knihovna. Vůně jídla dráždila zkroucený žaludek. Deník i poznámky položila na stůl.
„To, že jsme se minuli, bylo, zdá se, štěstí,“ utrousil, když se se sklenkou brandy probíral dokumenty. Věděla proč. Žlutá vlajka byla vztyčený ukazovák.
„Udělali jste kus práce. Ten mládenec...“
Uznalý tón zanikl v tíživém mlčení.
„Kolik máte nemocných?“
Starost v tvrdé skořápce.
„Pětatřicet.“
„Pošlu s vámi svého lékaře.“

Zpoza sloupu vyjde Martina, kráčí blíž, tápe jako slepá, Drahoš jí podává ruku, Xénie ho chce zadržet, záblesk a hroutí se zakrvácená k zemi, kolem Evžena se ovíjejí pouta, nedokáže se vyprostit, Martina se usměje a svrhne chlapce z ochozu, sama klesne na kolena, zakrývá si obličej, Evžen náhle nevidí, před očima jen ohnivé kruhy, obloukem letí dolů, vzápětí tvrdě dopadne na dlaždice, ohnivé panny se řadí na ochozu, začínají zpívat, Temná paní dychtivě rozevírá chřtán, rozpíná náruč, rezonuje s táhlou melodií, příšery kloužou z piedestalu sochy, zuby, drápy a ostny nedočkavě skřípou.
Muži v hrůze ustupují.
Už není kam.

Podepsal listinu a připojil k ní královskou pečeť. Hotovo. Nový zákon je na světě. Zákon, který zajistí, že už žádné dítě v Západozemí nebude muset trpět tak jako kdysi on. Otřásl se při vzpomínce na tu odpornou chuť, které býval s železnou pravidelností nucen čelit.
"...tímto prohlašuji řípu za zapovězenou a přikazuji aby každý, kdo by tuto opovrženíhodnou rostlinu pěstoval, s ní obchodoval, pod svou střechou ji přechovával, jedl či dokonce k jejímu pozření jinou osobu nutil, bude ztrestán na hrdle.
Podepsán Tommen z rodu Baratheonů, první svého jména, Král Andalů a prvních lidí, lord Sedmi královstí a protektor říše."

Nejedla jsem celý den. Věříte mi to? Podívejte se na mě, jak jsem hubeňoučká. Ne, to nejsou špeky. Mám tlustý chlupy. Hodně moc tlustých chlupů.
Vlastně, nejedla jsem celé dva dny. Týráte mě hlady. Jsem úplně strašlivě vyhladovělá a vyhublá. Ne, vůbec mě nezajímá ta suchá strava, kterou mi tu necháváte. To není jídlo. A víte, že jsem nejedla týden? Celý týden bez pořádného jídla. Žádné ryby. Žádné kuře. Pečená játra a hovězí vnitřnosti. Prostě jsem normálně úplně bez jídla. Ta miska je prázdná a už je šest večer.
O deset vteřin později…
Tuňák s křepelčím vejcem? Rozmyslím si to.

Aleksandra Kosturaka probudí šimrání na kůži. Chce se ohnat. Nemůže se pohnout. Hmyzí nožky, všude, hodně nožek, lesklá žlutozelená tělíčka. Protáhlé slizké tělo se mu obtáčí kolem kotníku. Přes otevřené oko běží pavouk. Do úst mu leze velký lesklý brouk. Zalapá po dechu. V krku se mu rojí hmyz. Přestává vidět. S vypětím sil zkříží prsty a zruší ochromení.
Spadne na zem na všechny čtyři a začne se dávit. Pár vteřin a celá věčnost, než se zase dokáže nadechnout. Je příšerně vyčerpaný.
Shází ze sebe svršky. Kouzlem sežehne havěť rojící se všude kolem. Plameny zapraskají a zabarví se do černa.