Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Jednoho dne si první důstojník Uxbridge mladší poručil k snídani pretoriánskou delikatesu, „Ham & Eggs“.
Kuchařka z toho měla těžkou hlavu – vejce měla, ale nedařilo se jí sehnat šunku. Nakonec se obrátila o pomoc na lodního twist-catchera, který měl za úkol udržovat populaci mutantů, aby nepřerostla přes únosnou mez.
„Jako, teď nedávno jsem nějakýho střelil, co vypadal jako prase,“ řekl kuchařce. „Chcete to?“
Kuchařka se sice netvářila moc nadšeně, ale nakonec jí nezbylo než nabízené maso přijmout.
***
Později si první důstojník pochutnával na snídani, kterou mu kuchařka připravila. Byla opravdu výtečná – jen mu bylo trochu divné, že ta šunka má pruhy.
Lucius šel automaticky do laboratoře se Severusem. Nechtěl být sám a s ostatními ho spojoval jen společný cíl, ne přátelství.
„Pomůžeš mi s přípravou,“ rozhodl Severus.
„Nezapomněl jsi, že na lektvary skutečně nemám ani náznak nadání?“ zeptal se Lucius.
„Na to se zapomenout nedá…“ otřásl se Severus, který měl dosud v živé paměti, jakou spoušť Lucius vytvořil při minulém pobytu v laboratoři. „Ale krájet přísady podle návodu snad zvládneš.“
Chvíli pracovali v tichosti.
„Máš otřesný rukopis, příteli,“ postěžoval si Lucius. „A tohle… no fuj!“
„Co se ti nezdá?“
„Namočit netopýří sklivec a ham?!? Děkuji, nemám chuť…“
„Hadí mozečky…“ utrousil Severus.
„Kam jdeme?“ zajímal se Tommy.
„Klub dobrodruhů, máme schůzku,“ prozradil John Taylor.
„Cože? Pustí nás?“
„Walkera s hostem musí.“
Strážný je pustil, nechtěl žádné scény. „On je pod úrovní Klubu.“
„O čem to mluví?“ ptal se Tommy.
„O tomhle,“ ukázal John na stůl, kde se bezuzdně cpal Mrtvý chlapec, až kousky jídla létaly kolem. „Je nejnovějším členem Klubu.“
„Nekecej. Co proved?“
„Zabil dva Golemy holýma rukama.“
„Frajer.“
Z dálky slyšeli jak si Chlapec pochutnává.
„Ham, ham. To je žrádlo,“ pochvaloval si jídlo, přestože byl už dlouho mrtev. „Vítejte, máte hlad?“
Přešla je chuť při pohledu na něj. Zavrtěli sborově hlavami.
Dávám to do Aučka, i když jsem si jistá, že nějaká taková postava určitě existovala (a ne jen v jednom vydání)
Proplouvala staroměstským ránem, obratně se vyhýbala výmolům i koňským kobližkám. Usmívala se a obchodníci jí rovnou z káry nabízeli pomeranče. Stříbrná liška na jejím límci cenila zuby.
“Ajé, madam Hamham,” sousedka v okně klepe štítivě hadrem. “Maucta!”
Pánové zvedali klobouky. Dámy jim pak za to drtily v podloubí nohy podpatkem.
“Proč zdravit tu důru!”
“Odkud ji znáš?”
“Skoro nevím, kdo to je,” mne si nešťastný státní rada pohmožděný nárt. Tu dámu znal jako Růženku Šimáčkovou, veselou veřejnou pracovnici. A teď tu ulicí zní nějaké hamhamham?
“Madam Hamham!” vyprskne radová. “Neboli Hampejznice hamižná!” A na nešťastný nárt se snese další kopanec.
Byl jeden, říkali mu Hamoun, pro kamarády byl Ham.
Pro kamarády, divíte se?
Inu, málokdo je jen chodící charakterová vada. Hamoun sedával při jednom malém, ale nezkazil žádnou legraci. Taky měl rád kočky. Ještě raději měl Růžu. O špetku míň než truhlu s penězi, tu měl rád hodně, jenže o špetku míň než hodně není málo.
Jednou přišel domů, dveře dokořán, truhla pryč.
„Achichouvej, přišel jsem o všechno!“
„Ještě máš mě,“ podotkla Růža.
„To je pravda. Vezmeš si mě, úplného chudáka?“
„Vezmu.“
Když usnul, vytratila se Růža za zloději.
Pěkně jim poděkovala a oni jí vrátili klíč od Hamounova domu.
"Ty, Geralte," začal Marigold. Zaklínač ten tón znal. Začne vymýšlet.
"No?"
"Dal bych si hameneks."
"Cože?"
"Slyšel jsem o tom na severu, rozmícháš vejce se slaninou. Božský pokrm."
"No, slaninu máme."
Vejce neměli žádné. Další vesnice v nedohlednu, statek žádný, v břiše kručelo.
"Tak snad jenom tu slaninu," navrhl zaklínač.
"Co tak nějaké ptačí?"
"Jsou moc malé."
Zaklínač se zamyslel.
"Mám lepší nápad. Myslím, že jsem slyšel kuroliška."
"Není to jedovaté?"
"Vejce ne."
Kuroliščí doupě našel v jeskyni. Stačilo jít podle kostí. Měl štěstí, bestie nikde, jen vejce.
Večer se v lese rozlehla vůně. A uprostřed jídla přišel naštvaný kurolišek.
První masové nasazení tanků se odehrálo 20. listopadu 1917 u Cambrai a bylo velmi úspěšné, i když kvůli malému množství pěchoty bylo dobyté území vzápětí ztraceno. Zde se ukázalo, že „tanky jsou silné v útoku, ale slabé v obraně“.
Seděli u ohně. Dívali se na sebe pouze za zvuků, které vydával oheň a všudepřítomná bitva. Obě armády se neustále ostřelovali pomocí děl, houfnic a dalších důmyslných zařízení.
Prošli si toho za ta léta již hodně, ale tahle zákopová válka byla strašná i pro ně. Útok střídal ústup, který se měnil v běh o život. Takhle se přetahovali obě armády. Němci i Britové.
Monotónní zvuky přerušilo něco nového, vyděsilo je to.
Nikdo ten zvuk neznal. Obludná kovová bestie se na ně valí z Britského území.
Báli se. Bestie je přejela v zákopu.
Zmizeli. Nikdo po nich nic nenašel.
Krutá smrt.
V mé realitě Severus Snape přežil a má s Hermionou dceru Megan.
Na tohle téma mě napadl druhý námět, první dodala Regi - Ještě bys mohla...
Chtěla jsem napsat každý do svého vlastního drabblíku, ale pak jsem si řekla, že vám ulehčím práci a druhý vložím do závěrečné poznámky.
V tom prvním ještě Megan není ani rok, ve druhém je jí asi tak pět let.
„Megan, podívej, čeká nás svačina.“
Jenom tebe samozřejmě. Vypadá to nechutně, takové rozvařené cosi já rozhodně jíst nemíním.
„Otevři pusu. Je dobrá a zdravá.“
Slovo „zdravá“ jsem měl nejspíš vynechat. Podávání nadbytečných informací je kontraproduktivní.
„Krásně to voní, čichni si.“
Merline, proč své dceři lžu? To přece pozná. Děti mají lepší čich než dospělí a tohle smrdí hůř, než lektvar proti kocovině. Ale ten je aspoň účinný a páchne výhradně z důvodu výchovných, alkohol je nutné požívat s mírou.
„Neplácej tou rukou do lžičky!“
Co to vlastně Hermiona říká, když Megan krmí?
?!!
To nikdy neřeknu.
Dobře, když není zbytí…
„Ham!“
O čtyři roky později:
Sakra, proč mě tak strašně bolí hlava? Už vím, včerejší oslava narození Harryho syna byla poněkud bouřlivá.
„Tatínku, maminka šla k Potterovým pomoct s miminkem.“
Jak může pomáhat někomu cizímu, když mně je špatně? To je skutečně necitelné.
“Tatí, budeš už konečně vstávat?“
Proč to dítě tak děsivě křičí?
„Tatí, tebe bolí hlavička? Počkej, já ti pomůžu.“
Kam, umerlina, letí, snad ne do laboratoře?
„Tatí, to ti pomůže, koukej, co jsem přinesla.“
Alespoň už umí číst. Lektvar proti kocovině vybrala správně. Uf, možná bych s tím zápachem MĚL něco udělat.
„No tak, tatí, otevři pusu. Udělá ti to dobře. Ham!“
Findulais a její doprovod udělali s piráty krátký proces. Překvapená banda neměla šanci proti gondorské oceli.
"Ty naprostej pitomče!" osočila ho a zuřivě objala. Eldarion si připadal jako ve snu.
"Koukám, že tě moc nekrmili... Tady máš. Od královny. Která oficiálně neví, že tady jsme," podala mu lembas. Když na elfský chleba jenom tiše zíral, drcla ho ramene. "To musíš otevřít pusu a udělat-"
"Já vím," hlesl konečně. "Co tady děláte? Jak jste mě našli?"
"Tinwiel se podívala do palantíru."
"A to jí otec dovolil?"
"Král už je několik měsíců pryč. V Haradu je válka."
Jeho srdce se naplnilo strachem.
Já vím, že někteří z vás tipovali, že to bude Giza aka haradská náčelnice z prvního drabblete, ale ta má bohužel problémů nad hlavu a ani neví, kde Eldarion je a že je vůbec v nějakém průšvihu.
Času uběhlo víc, než by se mohlo zdát, akorát to možná z drabblat není jasné. Je to tím, že jsme se dlouho nebyli podívat, co dělá Aragorn a Haradští, ale už se to tam mele delší dobu...
Jinak, výprava na záchranu Eldariona byla tajná - rozhodně to nebylo něco oficiálně vyslaného, protože královská rodina se snaží držet pod pokličkou, že doteď neměla tušení, kde Eldarion je. Oficiálně byl totiž Eldarion v Anoru, kde se "učil vládnout bez rodičovského dozoru", alespoň pro většinu obyvatelstva,
Ale Arwen není hloupá a má přehled o tom, co její děcka provádějí za skopičiny (možná větší, než Aragorn).
Pokračování: Čekání
* - věnováno faktu, že "the right stuff" tehdy neměli jen lidé.
Je 31.leden, rok 1961. Na mysu Canaveral dospěli k názoru, že je na čase, aby program Mercury pokračoval ve svých suborbitálních misích tentokrát s živou posádkou. A protože člověk je příliš cenný materiál a do výcviku a přípravy lidí se vrazilo moc peněz, mají to, jako obvykle, odskákat zvířata. Opičák Ham, kterého raketa Redstone vynesla 253 kilometrů vysoko (oproti plánovaným 185 km) a v jehož kapsli byly potíže s udržením tlaku, přestože přetížení výrazně překročilo plánové hodnoty, přežil bez úhony a ve zdraví. Přesto si šimpanz od zkušebního pilota Chucka Yaggera, který se odmítl stát astronautem, vysloužil jen posměch.
