DMD č. 24. pro 24. 4. 2016. Téma: Ham

"Mám právo vystavit chlapce takovému nebezpečí?" Jan Cimburský se uchýlil do kaple zástřizlské tvrze. Tam jej nikdo nebude rušit. Přemítá nad vzkazem, jenž mu doručil Vítek. Když vyřizoval slova zemana ze Zástřizl, chvěl se. Bylo těžké rozeznat, jestli strachem nebo dychtivostí.
Jan sám neví, proč si Vítka tolik oblíbil. Když tehdy Máří přinesla osiřelého chlapečka na Cimburk, pouze kvůli Metodějově přímluvě svolil, aby se jej Máří ujala. I po letech cítí bolest, kterou prožíval při pohledu na dítě. Brzy však roztál, když viděl, jak chlapeček otvírá pusinku na každé sousto.
"Poslal bych tam i svého syna? Hospodine, dej mi moudrost."

Narodil se, jako ostatně jeho spousta bratrů a sester, ke službě. Od útlého dětství chodil do školy, poslouchal přednášky, učil se, učil se, učil se. Vzdělání bylo důležité. Velice důležité. Když nerozpozná nepřítele, když nespustí poplach, jeho domov bude v ohrožení. Ve vážnějších případech dokonce zničen. Slyšel o takových případech. Stačí zaspat na přednášce, pak si ve službě nevšimnout, nebo být ohloupen nepřítelem, který tvrdí, že je jen neškodný cizinec a je to všechno v loji.
Vystudoval, dostal svoje teritorium a hlídal. Hlídal nepřetržitě se svými kamarády, pozoroval civilisty procházející okolo bedlivě... Nepřítel! Zničit!
HAM! HAM!
T-lymfocity dělaly svoji práci.

Rip stěží potlačil zaúpění. Již poněkolikáté.
Když mu Gideon prozradil, že Vandal Savage se nachází na dvoře Jindřicha VIII., Rip doufal, že věci proběhnou klidně. Omyl!
Savage se jim nepodařilo lokalizovat. Tak se aspoň vloudili na Jindřichovu hostinu. Od té chvíle šlo všechno z kopce.
Snart a Rory vyzvali Jindřicha na zápas v pití.
Sara flirtovala s Annou Boleynovou (úspěšně).
Ray si myslel, že je to dobrý nápad vyzkoušet všechna jídla. Nakonec skončil napůl v bezvědomí na zemi.
Profesor Stein se všemu nahlas podivoval. Jefferson ho zachmuřeně následoval.
A Rip se nakonec z čirého zoufalství rozhodl připojit k Rayově žranici.

Uvařeno z kvalitních surovin standardními postupy, častěji dobré než špatné.
Nalevo řada zdánlivě hladovějících po kořisti, napravo nesoucích kořist opovrženou.
Plesk!
Kbelík hltá stou nedotčenou porci.
Chramst!
Drtička si nevybírá.
Jedno, co ten den právě.
Čočka? Fuj! Maso nejím. Zelenina? Kdepak! Co je tohle? Blé!
(Dojez, volá babička ze záhrobí. Pomysli na hladové děti v Africe!
Už umřely, babi.
Narodily se nové.
Hladovější.)
Plesk!
Chramst!
(Nemáte pětikorunu na jídlo, slečno?)
Ty nejíš ani řízek?
Dane, dáš si?
Bleskový přesun z talíře na talíř.
Okrádat drtičku nesmím, jenže.
(Cizím nic! Sami máme málo!! Na děti víčka!!!)
(Nečti to!)
Plesk!
Chramst!
Bezmoc.

Hostinský pokoj. Usagi a Gen jedí (Usagim zaplacený) oběd.
Gen: "Dej mi trochu zeleniny!"
Usagi: "Všechnu sis snědl. Nemáš být takový hltoun."
Jakýsi rozruch pod nimi v hospodě.
Usagi: "Co je to?"
Gen využívá Usagiho nepozornosti a sní mu kus zeleniny.
Do místnosti vtrhne Sakura s malým děvčátkem.
Usagi: "Co se děje?"
Gen postupně dojídá zbytek Usagiho zeleniny, pouští se do ryby.
Sakura: "Pronásledují nás!"
Usagi: "Schovejte se na balkóně."
Do místnosti vtrhne několik pronásledovatelů, Usagi s nimi vyjednává. Muži odejdou.
Gen (ukazuje na rybí kostru): "Bude to ještě někdo jíst?"
Usagi (zhnuseně): "Ne."
Gen: "Tak díky."
Chroust, žvýk, mňam.

Když byla Mančinka malá, tak jenom ležela a vůbec nemluvila, nýčko už je ale větší, pročež porád něco žvatlá.
A když ji Kristýna v kuchyni krmí krupicovou kaší, vykřikuje ‚ham‘ velmi hlasitě a maminka má radost, jak jí šmakuje.
Jenže teď Kristýna v kuchyni nebyla, jelikož se objevila na schodech od sklepa s ošatkou jablek a pravila: „Mluvila jste o mně, milostpaní?“
Pročež maminka spráskla ruce. „Jezuskote, vy jste tam to děcko nechala samotné!“
A zatím Mančinka seděla u otevřené trouby a kocour Honza seděl vedle ní a olizoval se nesmírně, jelikož právě zhltnul celé stehno z naší božíhodové husy.
***

Ahojky hamičky, jmenuji se Ham, jsem ze země Hamerland. Ptáte se proč vám hamíšu? To je hamerózně hamduché. Chci vám hamvědět o Hamerlandu a Ham.
Hamerland je malá zemička v Hamenasanii, která leží na kontinentu Hamersswarsgerns. Trošku hamzykolam, ale na to si hamvyknete. Jsme známý svojí ham ham, která jde do celého Hamersswarsgernsu, a všichni ji přímo hamilují.
Ham roste na hamech, ale speciální odrůdy pěstujeme v zemi, aby měly tu správnou hamitou hamuť.
Chcete vědět něco o Ham, no Ham ráda dělá ham, ham, když jí ham a také jsem velmi hamsátelská. Někdy přijeďte, hamáda vás uvidím, zatím ham.

Před Hagridovou hájovnou stál přenosový vůz s nápisem Česká televize, kolem se hemžili lidi v bundách se stejným logem.
Hagrid seděl na lavičce, u nohou dekorativně usazeného Tesáka.
Muž s kulatou dobráckou tváří k němu přistoupil s mikrofonem. „Ahoj kamaráde. Až k nám se dostaly zprávy o tvých úspěších v chovu zvířat, která jsou běžně považována za nebezpečná. Jak to děláš?“
„Noo… sem si na to vypracoval takovou metódu. Řikám jí HAM.“
„HAM? Co to přesně znamená? Speciální způsob krmení?“
„Krmení to jo. Dycky mám po kapsách ňáký pamlsky. Ale to hlavní, co fakt funguje, je přeci Hlazení A Mazlení.“

"Zůstaneme jen kamarádi, ju?" vyprostila se z objetí.
Nepochopitelně. Po všem, co dnes spolu.
"Nechci ti ublížit, víš?"
Nevěděl, nechápal, nevšiml rosy v očích.
"To je ham-ham pahorek," olízl rty Marcel. "Užs prošťouch komín?"
"S takovou netýkavkou? Nikdy!"
"Nekecej, babo! Se moc mažeš! To je furt já ti nevím! a máš mě rád?, ale chtěj to jak prase drbání, to si piš!"
Tak pravil trofejista.
Ví víc než bezvrzák.
Počkali po večerním kroužku.
"Kluci, neblbněte, prosím vás!"
Udeřili, srazili, šel první. Cítil chroust a ham, spousta krve, ale ne její.
"Vem si ji!" zachroptěl přes bolest, aby nebyl sám, vůl.

Byly doby, kdy snědl všechno a děkoval za každou sladkost, kterou dostal, neboť jeho dětská ústa tu chuť milovala a nikdy nebylo jisté, jestli ji někdy zakusí znovu.
Pak přišlo období, kdy na jídlo často zapomínal. Hltal knihy, lexikony a učebnice. Tahle potrava byla tak opojná pro vyhladovělou duši a nenasytnou mysl.
Minuly roky a tohle období vystřídaly časy, kdy se každé sousto měnilo v nestravitelnou hmotu a každý bonbón v dávidlo.
„Jí on vůbec někdy?“ zapřemítal Harry a zíral k učitelskému stolu.
„Snape? Ten nám všem přece pije krev, to mu musí stačit,“ zahučel Ron a spolkl půlku klobásy.