DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

Rukopis zjančil.
„Víš,“ pravil Dobromil, „mě se vlastně Žibřida nelíbí. Žabí oči, drobná prsa, vosí pas? Vždyť já jsem rubensovský typ, nevidíš óčka v mém jméně?“
Jako by na to čekala.
„Já tohohle tlustýho pantátu nemůžu ani vystát, natožpak… Fuj!“
Ujařmení pozvedli hlavu. Všichni. Krom Hrmoráda, záporné postavy:
„Co furt máte?“
Vzpouru nezvrátil, přes noc přeskákala písmenka i nabodeníčka.
Cože? S vodou kanul do krbu? Hňup! V kostele zjihla… se proměnilo v An lehnuv s vodkou do postele, zbouchl ji až do krku.
„Vyhlaďte všechna ta hovada!“ vzkřikl a román spálil.
Od jiskry záclona, od záclony byt.
Emancipace se nedala.

„Garfielde, tady čtu, že kočka domácí má pružné tělo a je dokonalým lovcem.“
„Hmmm…“
„Loví především drobné hlodavce, zejména myši.“
„Chrrrr“
„Kocouři váží mezi třemi a sedmi kilogramy!“
„Eh“
„Jí hlavně malé savce nebo drobné ptáky.“
„Uff“
„Nepíše se tu o obezitě a lasagních!“
„Mlask“
„A už vůbec ne o dvaceti třech a půl hodinách spánku denně.“
„Zív“
„Ty tu jen ležíš, spíš, miluješ těstoviny a rozhodně nelovíš.“
„Nejsem tupým členem svého druhu.“
„Garfielde, ty snad vůbec nejsi kočka!“
„Mám vlastní hlavu. Nemusím přece poslouchat nějakou přírodu a její volání.“
„Neměl bys tu jen tak ležet!“
„Neměl? Jsem holt rebel.“

O otce přišla brzy.
Našli jí hodného muže.
Syn.
Dcera krátce poté, co muže odvedli do Velké války. Za tři roky padl.
Prodala chaloupku a vrátila se na své.
Odmítla mladého nápadníka. Pak si ji namlouval jeho otec.
„Vezmi si ho, však děcka ním mět už nebudeš a prácu zastane.“
Poslechla.
„Vezmi ho domů, ať dělá! Na mladýho herfóna se dřít nebudu!“
„Máte snad na Hané grunt, abyste tak nadaného chlapce nenechala dostudovat?“
Muž odešel. Zpátky ho nevzala.
Doplatila dluh na familii.
Syn dostudoval.
Zaplatila dluh za švagra, který zbankrotoval za krize.
Dožila se tří pravnoučat.
Slovo emancipace nikdy neslyšela.

To slovo za sebou hekatomby mrtvých.
Povstalo z prachu, do něhož uvrhalo.
Syčel je rozeklaný jazyk Svůdce.
Skvrníc početí, zakořeněno ve vyhnaných.
Starší než minulost, z níž sečena zkušenost, nikdy neoslyšeno.
Na standartách hord, v ústech tyranů, na čepeli gilotiny vanulo jazyky až do zazávojávání.
Definičním znakem netrpělivě vyhlížených slov bylo, že vždycky – ráno, dopoledne i večer – nejhorší. V propuknuvším zoufalství zároveň špetička bezprostřední naděje: může být hůř, neboť zítra bude.
Když ale v půli hrůza, co na konci?
A tak to přišlo, slovo zlé, špatně uchopitelné, podlost skrývající.
Je čas vzepřít se diktátu, osamostatnit do bezkachní samoty, napadlo ho.

Půl roku. Čas dát se do pořádku. Zvládnout vlastní život. Pak život s někým.
Kdy bude v pořádku? Za další půlrok, za rok, už nikdy?
Převalí se na posteli. Urovná uprchlé pramínky.
Možná, napadne ji, tohle sama nezvládnu.
„Chtěl jsem tě vidět.“
Tentokrát je vyvedená z míry ona.
„Pojď dál.“
„Neměl bych.“
Nepsané pravidlo domu.
„Pojď.“
On ji obejme a přitiskne své čelo na její. „Co teď?“
„Nevím, co mám dělat. Celou dobu.“
„Já taky ne,“ řekne on. Jde to ztěžka. „Ale zvládneme to. Spolu.“
Helga se přitiskne k němu, zavře oči, vdechne jeho vůni.
„Já vím,“ zašeptá. „Já vím.“

Nesnášela to slovo, protože když už něco sama zvládla, tak se jím oháněl kdekdo, aby snížil její zásluhy. Pro většinu chlapů byla divná, a ačkoliv byla i hezká, tak o ni měli jen krátkodobý zájem. Pracovala v mužském oboru, v mužském kolektivu a byla dobrá. Ale to všechno nestačilo k tomu, aby byla šťastná. Žádná emancipace ji nepomohla dostat se na vrchol a žádná emancipace nezaplnila prázdné místo v jejím srdci a v jejím životě. Byla to pro ni nadávka, platba za samostatnost a schopnost. Ale zvykla si, a když bude mít štěstí, tak se najde odvážný chlap pro lásku.

Březen. Nový domov, stařičká samota hodinu od městečka.
Nikoho nezajímá, jsme-li svoji.
Duben. Anna objevuje lesy. Když ji doprovázím, plaším zvěř. Znám město, bitvy... tady jsem neschopný.
Květen. Zatékající střecha. Těhotná žena střílí líp než já.
Když Anna přespí venku, opiju se.
Červen. Anna všechnu vodku vylije. „Ve městě je sirotčinec...“ řekne významně.
Červenec. Sirotčinec pomoc vítá. Místní kněz mě učí truhlařině.
Srpen. Střechu opravuji. Večer ležíme v trávě, kreslíme stébly po Annině břiše a... mluvíme. Lidsky. Přátelsky. Láskyplně.
Září. Křik, krev. Bezmoc.
Sousedky pomůžou, chalupu rozezní dětský pláč.
„Budeš Sergej. Po tatínkovi,“ rozhodne Anuška.
Poprvé šeptám, že ji miluji.

Myšák ještě dočítal Tanec stínů, ale Sovátko studovalo wikipedii.
„Pamatuješ, Myšáku, že jsem tě kdysi ulovilo?“
„Hm,“ broukl Myšák. „Jestlipak se ti námořníci vrátí domů?“
„Abych si tě strčilo do kafe?“
„Chceš kafe?“ zeptal se Myšák. „Jé, Zeměplocha!“
„A od té doby pro mě děláš spoustu věcí.“
„Chudinky lišky,“ řekl Myšák. „Ale určitě by mě snědly!“
„Víš vůbec, co je to emancipace?“
„Eman je mrtvej,“ podotkl Myšák. „Prakticky od začátku.“
„Nikdy ses nechtěl osvobodit?“
„Cože?“
„Žít si po svém, beze mě!“
„Ne,“ řekl Myšák. „Já jsem s tebou rád, Sovátko.“
Chvíle zahloubaného ticha.
„Myšáku, slyšel jsi někdy o stockholmském syndromu?“

Seděla na gauči a sledovala televizi. "Buďtě silná a emancipovaná žena s novými intimkami..." ozývalo se z bedny.
Zamyslela se - proč bych měla být sebevědomější zrovna kvůli vložce? A poč vlastně emancipovaná?...Často se to slovo teď používalo dohromady se slovem žena. Ale vždyť je tam přece man. Je pravda, že svědomitý a emancipovaný muž zní trochu komicky.
Nikdy nebyla nějaká feministka, ale a genderové stereotypy se celkem zajímala - byl prostě všude kolem.
Znáte to. Maminka šla nakoupit a uvařila pro tatínka.
Svojí myšlenku ukončila zjištěním, proč je pořád single. Je prostě emancipovaná žena ať už s intimkami nebo bez.

Lehký vánek s mateřídouškovou vůní probere Drahoše z mrákot. Příjemný vjem okamžitě přebijí bolesti, hlavně nohy má v jednom ohni.
Drahoš se rozhlédne.
Táta v bezvědomí v mámině péči…
Okolo činorodý ruch, strážníci v černém a zachmuření muži v civilu.
Vyšehrad.
Velí jim žena.
Přiklekne k Drahošovi: „Léčitel…“
„Netřeba,“ ozve se Xénie. „Zvládnu to sama.“
Žena se zamračí, ale nepře se. Vážně se vyptává na Martinu, chce slyšet všechno.
Drahoš těžce sbírá odpovědi. Už nemůže.
Žena vstává: „Necháme to na později. Vznesete formální obvinění?“
Drahoš vytřeští oči. On? Proč? Pak mu to dojde. Je čerstvě plnoletý. Sám za sebe.
„Ne.“