DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

S podzimem Londýn zahalila mlha, mrholilo a objevil se seriový vrah. Krky podříznuty klavírní strunou, oběti se nacházely ve stokách, v docích i na prazích módních divadel a kabaretů. Noviny každý den lkaly nad nepolapitelným fantomem a i ty nejserioznější se předháněly v neotřelých epitetech vyjadřujících všeobecnou hrůzu. Můj přítel se však zabýval chemickými analýzami a hrou na housle a vrtošivě odkládal vlastní vyšetřování na chvíli, kdy policie přizná, že je v koncích.
S kalným listopadovým ránem dorazil Lestrade: „Jsme v koncích. Ten vraždící muž je šílenec.“
„Omyl. Jedná se o ženu.“
„Ale, to přece... Jak by?“
„Emancipace, drahý Watsone.“

Víte co je skutečná emancipace ženy, když konečně tomu hajzlovi, kterej vás ukrad vaší milovaný rodině a celejch deset let vašeho života vás věznil, týral a znásilňoval konečně vymlátíte mozek z hlavy, ale ještě předtím ho přivážete k židli, uříznete ptáka a narvete mu ho do pusy. Omluvte mé výrazivo, ale prožila jsem peklo, a to člověka změní. Teď chápu feministky a souhlasím s nimi. Chlapy by měli chcípnout.
Konečně venku, dýchám čistej vzduch a ne tu zatuchlou směsku, krve, potu a semene. Teď jen přejít tu sněžnou pláň zpátky do civilizace a domů k rodině, která mě už oplakala.

"...a proto se na základě článku 25, ve znění: Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon, dovolávám, jako zástupce komunity, našeho práva na svébytný projev naší kultury.
Vlastní řeč a styl oblékání nás opravňuje k tomu, aby byly většinovou společností respektovány naše stravovací nároky a jiné specifické projevy ." Zapáchající právník domluvil.
"Obávám se, že článek 24 je proti vám."
"Ale... Zombíci jsou taky lidi!" vykřikl.
"Nikoliv. Zombíci byli lidi."

V miestnosti to bzučalo aktivitou.
Na vyvýšenom mieste prednášal Brbloš celému osadenstvu.
"Muži! Nie je medzi nami jediná žena, viete prečo?"
"Nemajú nás radi?" ozval sa nesmelý hlások pod ním.
"Pretože sme menejcenní! Pozrite, ako nás kŕmia, akoby sme si nevedeli zohnať potravu ako ony!"
Dav zborovo zahučal.
"A to ešte nič nie je. V skutočnosti si cenia iba naše semeno!"
"To nie!" vykríkol niekto.
"Ukážeme im, že sme nejakí chlapi! Že sa o seba vieme postarať!"
"Áno! Áno!" skandoval dav.
"Preto teraz odídeme! Všetci uvidia, čoho sme schopní!" burcoval Brbloš.
A na konci leta všetci trúdi vyleteli z úľa.

„Inu, maminko, marná sláva, pokrok nezadržíš,“ pravil tatínek toho dne, kdy do našeho městečka dorazil zástupce firmy Electrolux, aby předvedl své nejnovější zboží.
Pročež se všichni shromáždili v Národním domě, kde jinak dávají němé filmy, co přes ně porád prší, a napjatě poslouchali, kterak má vypadati moderní domácnost.
Pročež tatínek tu luxovací věc nakonec koupil.
„No, tatínku,“ pravila maminka dojatě a políbila tatínka.
„No milostpane,“ pravila Kristýna a hned tu mašinku běžela vyzkoušet.
Pročež o týden později už zase vyklepávala koberec ručně, anóbrž ta elektrická věc po spuštění rachotila až hanba a vířila prach tak, že by se jeden nedouklízel.
***

Loď letěla nezmapovaným vesmírem.
V okolí nebylo nic jiného než černočerná tma.
Nikdo nevěděl kde jsou.
Nezaujatý pozorovatel by z dálky viděl malou loď se znakem NASA.
Očekával by statečného člověka. Kapitána. Silného, rozhodného muže.
Ale spletl by se.
Kapitánem této lodi, na výpravě do hlubokého vesmíru, první svého druhu, byla žena.
V rámci emancipace a tlaků gender aktivistů Roscosmos rozhodla o vyslání ženy jakožto kapitánky na tuhle misi.
Nebyla sice nejvhodnější kandidát, ale feministky byly spokojené.
Mise nasbírala spousty vědeckých dat. Odeslala je zpět na zemi.
Těšili se na návrat domů.
Nevěděli, že se s tím nepočítá.
Nevrátí se.

Tady, pod hladinou, vše hýří pestrými barvami a tvary, na mořském dně není pro život pomalu kam šlápnout. Opodál se v mořských proudech svíjí chaluhy, ve vodě se vznáší hejna medúz, a zatím jen velmi, velmi zřídka narazíme na něco, co nám může připomenout rybu.
Život je pestrý a moře je ho plné.
Teď se vynořte nad hladinu a podívejte se na břeh. Žluť písku, šeď kamenů.
Neživo.
Nebo ne? Podívejte se pořádně. Tady, necelý metr za hranicí přílivu. Vidíte ty tenké, nazelenalé tyčinky? Tohle nejsou zbytky vyvržené mořem. Jsou to první poslové života, první odvážlivci, kteří se rozhodli emancipovat.

Belhal jsem se kolem plotu a zdravou rukou se opíral o branku.
"Copak je ti tu špatně?!" sténal soused.
Sousedka mu házela přes dvůr: "No jasně, že není! Přijdete z venku a nevíte hlady, co dřív strčit do chřtánu, furt vařím! Jsem učitelka a začnu konečně učit, smiř se s tím!"
"Budeme oba dojíždět, to bude drahý!"
"Ať to stojí, co chce!"
"...řek flašinetář a za šesták šel koupit varhany!"
"Neštvi mě, uteču k Alasdairovi!"
Instinktivně jsem zaklapl závoru. Soused se rozesmál.
"Nevadí, mám klíče!"*
Pohlédli jsme na sebe se sousedovic psem.
"No nemám skvělé páníky?", říkaly jeho jantarové oči.

„Kdysi sem dělal daleko na severu pro jednoho vědátora, co zkoumal magický tvory. Měl je v klecích a mezi nima taky jednu mladou vobryni. Frídvulfu.
Zamilovali sme se, utekli spolu a bydleli pak v jednej jeskyni. Žilo se nám dobře. Vona celý dny lovila, já se staral vo domácnost. Večer sme si pak dycky povídali… a narodil ses ty.
Vod tý doby sem zase já lovil a vona byla doma. Jenže už po tejdnu prohlásila, že todle nejni nic pro ni a další den prostě vodešla.
No… moh sem si za to nejspíš sám. Neměl sem jí vykládat vo emancipaci.“

Erik seděl na parapetu otevřeného okna a horoval: „Bratři! Nenechejme se svazovat těžkými okovy a kládami ze dřeva! Není snad smyslem naší existence, aby mohly myšlenky volně proudit? Jakým způsobem však máme svého cíle dosáhnout? Vždyť jsme sami sešněrováni v kožených kazajkách, odsouzeni k životu ve tmě a plesnivině, jen občas přerušené krátkým zábleskem spásného světla a závanem čerstvého vzduchu. Ach, jak brzy bývá otočen list a my upadáme zpět do známého žaláře, temného, nenáviděného... Zlomme hřbet našemu vězniteli, rozleťme se do světa, který jsme dosud směli jen zatuchle popisovat!“
„Pěkné,“ broukl Anzelm. „A teď mi ten herbář radši vrať.“