DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

Vikkarden strnule hleděl na dvě rakve, nad nimiž právě dozněly pohřební zpěvy. Takhle to být nemělo! Když si na podzim stěžoval Thyderikovi, že ho strýc dosud nepropustil z poručnictví… Tohle přece nechtěl!!! Strýc padl a teta… následovala ho. Dobrovolně.
Nebylo mu ani šestnáct a najednou byl jediným dospělým mužem v rodině. Věřil, že v boji obstojí, strýc ho dokonce několikrát nechal velet. Zvládne to. Jenže nebyl jen vrchním velitelem, nebyl jen suverénem nad celými horami: zároveň se stal opatrovníkem čtyř dětí ve věku od osmi do čtrnácti let. Byl za ně zodpovědný, stejně jako za celé hory! Zvládne i tohle?

Louie Zamperini trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, kvůli níž pil více než kdejaký hospodský povaleč, občas vztáhnul ruku na svou ženu a málem došlo i k rozvodu. Nemohl za to, druhá světová válka a utrpení v podobě nejhoršího mučení, úplavice, vyvrknutého kotníku a hladu se mu stále vrývalo do paměti, jako by to prožíval znova a znova. Bylo to jako okovy, které svazovaly jeho duši, jenž toužila po svobodě.
Billy Graham se snažil pochroumané Americe vrátit víru v Boha. A právě díky němu se Louieho duše osamostatnila, osvobodila od spárů proklatých alkoholů a získala tak zasloužené uzdravení a potěšení ze života.

S drakem to bylo snadné. Princezna zkrátka jednu hlavu zneškodnila slzným plynem, druhou oslnila září svých vlasů a třetí hlava se potupně vzdala.
To by mohl být, milé děti, konec pohádky – nebýt toho, že se k jeskyni tryskem blížil princ na bílém koni.
Princezna si povzdechla. Tohle vypadalo na další problém s mužským egem.
Nedalo se nic dělat. Vklouzla do okovů, rozmazala si řasenku (ovšem ne moc, aby jí to pořád slušelo) a zaúpěla.
„Úpi, úp?“ zkusila to. A aby se princ necítil ochuzen, přidala: „Úp, úúúúp!“
Princ princeznu vysvobodil a žil pod jejím nenápadným pantoflem šťastně až do smrti.

Hlavní andělský bar byl zaplněn do posledního místa. Všichni okřídlenci se dnes sešli na velice důležité schůzi. Na takové, která by mohla ovlivnit osud celého světa.
"Pánové," povstal Nejvyšší Anděl a usmál se na své druhy, "sešli jsme se zde, abychom probrali nanejvýše důležitou záležitost. Je na čase, abychom se osamostatnili, abychom zpřetrhali svá pouta, která nás pojí s těmi proradnými Smrti. Jsou proradné a zákeřné, nepatříme k nim a ony nepatří k nám. Povstaňme a bojujme za naše osamostatnění!"
Bar se naplnil potleskem a souhlasnými výkřiky.
"A jak se budeme rozmnožovat?" zeptal se velice chytře jeden Anděl ode dveří.

"Nechápu to. Pokud jsou Haradští nevinní, proč se neozvali dřív?" rozčiloval se mladý velitel.
"Protože si mysleli, že náš důvod byl jenom záminka, abychom mohli udělat z Haradu další Gondorskou provincii."
"I kdyby ano, měli by být vděční, generálko! Ty jejich roztroušené kmeny a barbarské praktiky - "
"Možná je na čase uznat, že nejsme o nic lepší než oni. Historie jim dává za pravdu - byly by nejspíš jen druhořadými obyvateli Gondoru."
"Co tedy navrhujete?"
"Uděláme z nich spojence. Nabídneme jim stejné podmínky, jako jsme nabídli elfům a trpaslíkům," rozhodl Aragorn. "Vytvoříme pozici Haradského velvyslance... Věděl bych o někom, kdo se hodí."

Ron, ve svém indigově modrém hábitu, se zvlněnými vlasy v barvě leštěné mědi, vypadal úchvatně. Tedy… vypadal by, kdyby neměl na tváři výraz zpitomělé ovce.
Harry byl překvapený. Čekal nešťastné pohledy mířící na čerstvě vdanou Hermionu a on zatím zírá… Kam vlastně?
Na konci Ronova pohledu našel křehkou krásu. Vílu. Tedy skorovílu – Fleuřinu sestru Gabrielu. Dívala se na Rona stejně zasněně jako on na ni, ovšem slušelo jí to o moc víc.
Harry mrknul na Rona a pochopil, že tudy cesta nevede. S Gabrielou to šlo snáz.
„Pokud máš zájem, musíš první krok udělat sama.“
S pochopením kývla a vykročila.

Už mě to tu nebaví. Kažý den, každou hodinu, opravdu každou. Pořád ta samá práce. Přitáhnout, odtáhnout, otočit, přitáhnout, ...
~
Doktore Kuzněckij, něco se děje. Přístoje nám tu hlásí pokles energie pod kritickou hodnotu. Pokud bude dál klesat, nedokážeme zabránit případné havárii.
Já tady jsem hlavním technikem! Moc dobře vidím, co se děje!, odvětil muž v bílém plášti. Pokračujte v testování!
~
"Asi se na to vykašlu, nebudu jim tu dělat otroka..."
~
Muž v plášti dál sledoval přístroje. Takhle špatné hodnoty v Černobylu ještě nebyly. Zarazil se. "Neslyšíte nějaký hluk?"
~
"...huráá, jsem volný!" Pomyslel si volný neutron a rozletěl se do světa...

Říkali jim, že jsou jen zvuky, ale ony vytvořily slova.
Každičká věc náhle měla své jméno.
Říkali jim, že jsou jen slova, ale ona se složila do věty.
Myšlenky se osvobodily a vyrazily na cestu.
Říkali jim, že jsou jen věty, ale z vět vznikaly příběhy.
Lidé si byli blíž.
Říkali jim, že jsou jen povídačky, ale z příběhů se skládaly světy.
Zhroutila se pouta času a prostoru.
Říkali jim, že jsou neživé, ale ve světech postavených z příběhů, vět a slov se náhle zrodily postavy.
Procitly, začaly si dělat, co chtěly, a lidé najednou přestali být sami na světě.

Přišít další záplatu.
Denně zdravit Johna, usmívat se tak akorát.
Najít si práci, utajit to před otcem.
Sledovat, jak se sestřička blyští v kabaretu a jak vyjednává o své ceně. Jak bratříček propíjí další námezdní měďák.
Dohlédnout na ženu, která zůstala dítětem.
Nedívat se, kam nemusí. Nenechat se zastrašit.
Modlit se, aby se svět neměnil. Marně.
Navléknout cizí peří, nesrůst s ním.
Nechat si všechna zlá tušení pro sebe.
Unést pýchu, hloupost, bezmoc. Vidět přicházející šílenství.
Zapadnout zpátky pod povrch, doufat, že city se udusí.
Jak se zbavit závislosti na sobě samé, když tě Osud stále staví na vlastní nohy?

„Volal jste mne, pane řediteli?“
„Ano, Hermiono. Posaďte se prosím... Čaj?“
„Ne, děkuji. O co jde?“
„Před chvílí jsem byl zkontrolovat kuchyni... Kávu?“
„Ne, děkuji. Copak jste zjistil?“
„Jen v loňském roce bylo osvobozeno šestapadesát skřítků... Dýňový džus?“
„Ne, děkuji. Jak se jim daří?“
„Polovina navštěvuje protialkoholní skupinu, někteří vykazují známky šílenství, tři z nich už spáchali sebevraždu... Citronovou limonádu?“
„Ne, děkuji... Neuvěřitelné!“
„Absolutně. Pročež to považuji za politováníhodné nedopatření a vám doporučuji zaměřit se na komunitu, která vaši pomoc skutečně ocení. Vlkodlaci?“
„Nesmysl! Mohla bych se ale věnovat bývalým Smrtijedům!“
„Těší mě, že si rozumíme... Skleničku vína?“
„Ráda, děkuji.“