DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

„Proč nemám vlastní stůl?“
„Protože není místo.“
„A proč na tomhle aspoň není moje jméno?“
„Protože to je moje kancelář.“
„Muldere, pracujeme spolu už pět let. Nemyslíš, že to je taky moje kancelář?“
„Na dveřích je ale jenom moje jméno.“
„Muldere...“
***
„Co to je!?“
„Můj stůl.“
„Ale teď nemůžu sedět u svého!“
„Musela jsem pro něj udělat místo...“
„Scullyová!“
„Ano?“
„Ten stůl půjde pryč.“
„Ne.“
„Tohle je moje kancelář, vzpomínáš? Ty tady nerozhoduješ.“
„Kdepak... podívej se na dveře.“
„SCULLYOVÁ!“
„No dobře, stůl dám pryč. Ale budu mít jmenovku na dveřích a na stole.“
„Víš, že jsi občas na zabití, Scullyová?“

Od záchodového extempore se atmosféra v chaloupce výrazně uvolnila. Sněhurka se teď cítila mnohem bezpečněji. Ale uklízení se jí začalo zajídat. Ne že by dalo tolik práce; když jsou trpaslíci celý den pryč, mnoho bordelu nenadělají. Jen jí bylo trapně, že ji ukrývají a živí, a ona oplátkou poskytuje něco, co vůbec nepotřebují; vždyť dokud tady nebyla, taky to zvládali. Ani argument, že od ní jako od ženy se nic než úklid nečeká, už neobstál.
Proto když si jednoho rána brali nářadí a svačinu a ona šmrdlala prachovkou zadní stěnu kukačkových hodin, nevydržela: "Heleďte, nemohla bych radši fárat s vámi?"

Snílka a Kobra o sobě tvrdily, že jsou "silné a emancipované ženy" téměř pořád.
Když byly líné holit si nohy, když Hrošice dávala Slizouna za příklad, nebo když lezly do kopce.
Ale pravdou je, že nejvíce emancipovaná byla Lžička, přestože nikdo nevěděl, zda je žena. (Většina jí přisuzovala pohlaví "Pekelné monstrum".)
Nedělala očekávané ženské práce, namísto nich šplhala po stromech.
Dávala najevo všechny svoje názory, dokonce i ty nevybíravé.
Nenechala se urážet sexistickými poznámkami. (A neměla částí těla, na které by mohly směřovat.)
A když o ní někdo náhodou zapochyboval, prostě mu přiložila ostří lžičky ke krku a byl klid.

Život šel dál.
Dny se měnili v týdny.
Týdny se měnili v měsíce.
Měsíce se měnili v roky.
Život v lesích jí připadal jako ráj na zemi.
Po letech strávených utíkáním.
Byl život vedle Džina tím nejhezčím, co zažila.
"Bratře!"
"Bianco, sem tak rád, že tě zase vidím."
"Jak si mne ale našel?"
"Věděl jsem, že jsi nikdy neodešla. Pro tebe emancipace nikdy nebyla."
"No dovol! Já sem dost emancipovaná. Můžu odejít kdy se mi zachce."
"Nečerti se, sestřičko, já přeci vím, že tě tu nedrží nedostatek emancipace, ale láska."
Šok.
Překvapení.
Nedůvěra.
"Ty ses v tom světě zbláznil, bratře!"

"Zhluboka a volně dýchej."
"Dýchám!"
"Zřejmě špatně. Uklidni se. Nech Sílu proudit, vnímej ji, nech se jí prostoupit..."
"Hvězdy na nebi, odkud máš ty řeči?"
"Příručka mladého Jediho od Mace Windua."
"Tak podle toho nejedu! Jak to děláš ty, Mistře?"
"Nech si ten sarkasmus, jo? A vstaň, začneme jinak."
KLAP-KHHHZT
KLAP-KHHHZT
"Braň se! Útoč! Braň se! Výborně! Musíš protivníka cítit! Napojit se na něj!"
pubertální úšklebek
"Ne takhle! Mimasi!"
Lightsabery se válejí zapomenuty na zemi.
"Jak mi to jde?"
"No, zdá se, že v některých oblastech jsi lepší než já."
"Výborně."
"Ale v některých tu emancipaci musíš ještě dohnat, padawane."

Narma samozřejmě chápala, že se ve vesnici děje něco strašného, ale bála se vrátit, dokud slyšela hluk. Starší bratři by ji určitě poslali pryč.
Hluk přešel v šum, ponurý a zlověstný. Stačil jí jediný pohled. Pleahové. Každý ze sousedních národů má svůj osobitý styl zabíjení.
Večer se vrátí lovci. (Snad.)
Okolo plamenů vklouzla do domu. Zatímco šeptala slova ke své bohyni, sebrala otcovu brašnu. Bratrovu čutoru i jeho silnou vestu. Kuchyňský nůž, otcovu dýku. Pragmaticky skládala věci do brašny, dokud ji nezačal dusit kouř.
Později toho dne se lovci skutečně vrátili.
Mlčky se vmísila mezi ně.
Nikdo ji neposlal pryč.

Vždycky jsem snila o princi, který si pro mne přijede na bílém koni. Vysvobodí princeznu a zabije draka. Vždycky to je přece takhle. Hezky, se šťastným koncem. Ale nikdy nikdo nepřijel.
Ale nakonec ten drak nebyl tak špatný. Miloučká obludka. Měl mě rád, myslím.
Už dávno jsem ale nebyla tou krásnou princeznou. Krátké havraní vlasy, černé stíny pod očima, krvavé rty. Ne, už jsem nebyla princeznou z pohádek. Ruce vražené hluboko do kapes roztrhaných kalhot. Spíš čarodějka.
Pak se to stalo. Prostě jsem si své obludce sedla na záda a odletěla. Ale jedno vím jistě.
Draci jsou věrní, ne princové.

Nemyslíš na to. Snad protože víš, že to přijít musí. Každému jednou narostou křídla. Zbude jen prázdný pokoj a prázdná skříň. Dětinské spory tonou v cinkání talířů. Chvatném dusání. Mlčení.
„Ségra, prosimtě...“
„Jo. Jasně. Vem si ji. Já ji nepotřebuju. Ty hrnce taky. Jen příborů mám málo. Ty knížky...“
„Ty si beru s sebou. Neboj. Hobita máš támhle. Verna taky.“
Nešťastné psí vytí. Neví, co se děje. A přece ví. Poslední pohlazení. Objetí. První po čtvrt století. Věříš, že nebude poslední. Jen se chce naučit létat. Snad nespadne.
Snad se budou mít dobře. Oba. Ten, co vyrostl, i ten přespočet.

„Dnes jsme chtěli v našich novinách uveřejnit rozhovor se slečnou A., která v právě uváděném baletu Labutí jezero září v roli Odilie neboli ‚černé labutě‘. Na domluvenou schůzku se však nedostavila.“
„V bytě slečny A. byl objeven kostým ‚černé labutě‘. Pátrání pokračuje.“
„Jsou důvodné obavy o slečnu A. Není známo místo jejího současného pobytu.“
…nenáviděla jsem balet a nejvíc postavu Odilie. A přesto musím tančit dál. Chce ode mě všechno. Už se jí nedokážu zbavit. Splynula jsem s ní dokonale…
Ve večerních stínech se něco na jezeře pohnulo a z rákosí vylétl pták. Někteří tvrdí, že to byla černá labuť.

Její otec byl zkušený kovboj. Večer ji občas posadil před sebe do sedla a projížděli se kolem ranče. To se jí moc líbilo.
Čas ubíhal.
Ve volných chvílích ji pak učil, jak koně nacválat, správně zatáčet, jak rychle zabrzdit. Dívka byla nadšená, maminka méně. ,,Jacku, přestaň z ní dělat kluka! Tohle je chlapská práce, nic pro slečny!"
Dívka pak každý podzim sedávala na ohradě a zamračeně sledovala, jak otec s ostatními honáky vyráží do hor, shánět před zimou stáda.
Až jednou...
,,Měla by sis sehnat pořádnej spacák. Budeš ho potřebovat... jestli chceš jet s náma."
Maminka s úsměvem přikývla.
Konečně...!