DMD č. 29. pro 29. 4. 2016. Téma: Emancipace

„Ale no tak, nech mě to udělat, já to chci taky zkusit, opravdu!“
„Hele, nezlob se, ale to fakt není práce pro tebe.“
„Jenže… mě to baví, víš. To přece není nikde zakázaný, tohleto dělat.“
„No to není, ale víš… nevypadá to nejlíp. No… nehodí se to k tobě. Prostě to není práce pro tebe, tak.“
„Ale to je úzkoprsost! A malost! A není to fér!“
„Tak když myslíš… ale zavřeme dveře, jo? Ať to nikdo nevidí!“
Principálka vykoukla z maringotky, opatrně se rozhlédla a zavřela dveře.
Principál se radostně opásal zástěrou, popadl vařečku a začal vařit.
Konečně se dočkal!

Kdo jsme?
Ženy!
Vzácné geny!
Co chceme? Nevíme!
Jen matně tušíme!
Kdy to chceme?
Přece hned! Na to klidně vezmi jed!
Život máme v malíku,
dokážem být v balíku
i bez chlapa lovce,
což je tupá ovce!
Nám vřou v mozku informace, vžžn a vžžn a ratata,
rozhodně nám nepřísluší vařečky a košťata.
Proč máme prát, žehlit, vařit a domácnost cídit,
když umíme rozhodovat, plánovat a řídit?!
Vyšší level Boží tvorby, schopné matky rodu,
jsme bytosti dokonalé, skvělé v každém bodu.
Prostě božská nátura, k tomu boží figura.
Mužům se vyhneme velikou oklikou
do doby než přijdou problémy s technikou.

Na ospalom sussexskom vidieku bolo všetko večne rovnaké. Nič sa nemenilo. Nikoho nezarážalo, keď sme sa nemenili ani ja s Watsonom, hoci mne tiahlo na osemdesiat a on sa cez túto hranicu už prehupol.
Skôr či neskôr sa budeme musieť od zvyšku ľudstva oddeliť.
Watson položil sentimentálny zväzok lúčnych kvetov na Mycroftov náhrobok. Nenamietal som, irónia plebejskosti kytice ma pobavila.
„Kde ste boli v noci?“ opýtal sa Watson po pietnej chvíľke ticha.
„Vkradol som sa do vládneho archívu a spálil ostatné memorandá,“ odvetil som popravde. „Ani Mycroft so svojím výnimočným géniom nemohol tušiť, že niekto pre jeho predpovede bude zabíjať.“

Nameless, díky Trinsovi a jeho transpondéru nevysledovatelná, visela v nicotě. Kluci se postarali, aby do budoucna bylo co jíst (Trins vyluxoval jedno z kont Řádu), aby je nikdo nehledal (falešná Berekova zpráva o zničení lodi) a aby bylo kde bydlet (Mossi měl jisté kontakty). Ale co vlastně budou dělat, záleželo na někom jiném. Dveře kajuty přitahovaly pohledy a třebaže se kloni pokoušeli neslyšet, některé zvuky pronikly ven.
Nakonec se přece jen otevřely a ven vylezl dost neupravený velitel.
"Nar Shaddaa," vyrazil ze sebe, pak si teprv uvědomil, jak vypadá.
"To je dobrý, Mimasi. My víme. Emancipace a nezávislost je náročná."

Přiblížili se k Vřeteni. Temnota je na okamžik pohltila, vzápětí ji prozářily plameny. Čestislav klesl na kolena, zabořil ruce do hrabanky. Poslal do ní téměř všechno, co měl. Nastřádaná síla oheň sotva polechtala.
Herman vystoupil zpoza skály, vrhnul se ke Karlovi, který před plameny ustupoval. V dlani svíral medailon ze stříbra a obsidiánu, druhou lačně natahoval ke Karlovi. Lýčený provaz s oprátkou se zanedlouho ocitnul na Karlově krku. Neměli šanci. Žádnou.
Čestislav na kolenou, Karl také. Takto to tedy skončí.
Volné ruce se posunuly ke krku, pravá našla lahvičku. Poslední pohled na přítele. Vytáhnul zátku.
Chceš vodnickou sílu? Tak ber!

Perfektně nalakované nehty. Z otřepené díry džínsů zvědavě vykukuje husí kůže. Emancipovaná žena, na všech nezávislá. Oči hypnotizované mobilem. Aniž by uhnula pohledem, šátrá po synkovi. Prsty se letmým pohlazením ujistily, že je tady. Sotva čtyřletý chlapec tiše pozoruje palec, který klove do klávesnice. Mechanicky nastoupili do autobusu.
Mlčení dlouhé jako samotná jízda. Nuda se zvrátila do apatie.
Na poslední pražské zastávce u parkoviště klučina ožije. „To je krásný džíp,“ obdivně hlesne. „Můžu se na něj podívat, mami?“
Žena lehce skloní hlavu, aby minimalizovala odlesk na displeji. Hoch to považuje za souhlas a vystoupí.
Matka nezúčastněně dál pokračuje v jízdě.

Etan zbledl.
Chtěla jsem se s ním rozloučit polibkem na tvář a zmizet, než si Garnibor uvědomí, kdo jsem. Ale bylo už pozdě.
„... s tou cuchtou, kterou Mechtar vydává za svou učednici.“
„Já jsem jeho učednice,“ ohradila jsem se.
„Žena-učenec? To je stejný nesmysl jako žena-válečník nebo žena-kovář. Jsi urážkou nás učenců i svého ženství.“
Popadl Etana za límec a odvlekl ho dřív, než jsem se zmohla na slovo.
Neznala jsem se vzteky.
Dosud jsem se u Mechtara učila jen kvůli svému přežití, než se mi podaří vrátit domů. Teď jsem se však pevně rozhodla: Stanu se první tenarskou vědmistryní.

Stmívalo se, déšť bušil do všeho od časného rána. Poslední jídlo byla nevalná snídaně. Pocítili ulehčení, když na cestu problesko světlo z oken hostince.
A ne tak ledajaké špeluňky. Měšťanské domy v Praze by se styděly vedle této krásné budovy.
Vklusali na dvůr, kde je štolba nasměroval na krytý vyvýšený chodník. Houně, položená na zemi, vsákla přebytečnou vodu z bot, služebné odebraly pláště a klobouky. Stein se rozhlédl po jídelně. Teplo, čisto, jídlo lákavě vonělo.
"Jak se to tu vlastně jmenuje?"
"U Valkýr," odpověděl Barbarič, "netuším proč."
O dvě hodiny později viděl, jak se majitelky vypořádávají se skupinou lapků.
Pochopil.

Než stihl Bídák otevřít hostinec, musel se nejdříve vypořádat s Colleen. Jako obvykle jí něco přelítlo přes nos a on byl ten, kdo jí musel čelit.
"Tak copak je to tentokrát, drahoušku?" zeptal se klidně.
"Už mě nebaví, jak se mnou a holkama jednáš. Jsme ženské, ale nejsme méněcenné!" vyprskla naštvaně.
"Tohle chceš? Abych s tebou jednal jako s ostatníma?" pousmál se ironicky Bídák.
"Jo. A nech si ty kecy, že bych to nezvládla."
"Takže mi taky můžeš vylízat prdel. Na tyhle píčoviny nemám čas!" Šel otevřít lokál. Collen nevěřícně zírala. Takhle s ní nikdy nejednal. Možná se nakonec spletla.