Dobrá znamení

Jednou jsem měl jsem probudit bandu chlápků, která spala pod jednou horou … vázala se na to taková nějaká místní pověst.
Přišel jsem, vzbudil strážného, ten začal troubit na poplach, otevřeli zbrojnici a zjistili, že je plná zemědělského náčiní: byly tam pluhy, rádla, ruchadla … V rohu jsem zahlédl dokonce i kombajn. No jo, povídá strážný, to bylo tehdá to nařízení, drátěný košile a helmy jsou taky v čudu, teď abychom zachraňovali českej národ v podvlíkačkách.
Ptám se, kde je velitel, jdu ho vzbudit, otevřel jedno oko a povídá, klídek, voni nás určitě Francie s Anglií nedaj, planej poplach, a spal dál.

„Včera jsem zase vyděsil tu holku v Hyde Parku,“ zazubil se Crowley a usrkl ze sklenice trochu chardonnay. „Ta ječela!“
Azirafal jen pohoršeně zavrtěl hlavou.
Crowley mu nikdy neřekl o svých občasných vizích, které k němu přicházely, aniž by se o ně prosil. Holku, která se každý večer v deset hodin vracela z odpolední směny přes Hyde Park, chodil strašit celkem často. Začala se více ohlížet a po týdnu si koupila pepřový sprej. Bude se jí hodit, až ji třetího června přepadne ten opilý fanoušek Liverpoolu.
„No jo, co bys čekal od démona,“ ušklíbl se Crowley a znovu se napil.

Kachny udiveně hltaly kousky mramorované bábovky. Tohle byli divní krmiči. Mlčeli.
Azirafal cítil vinu, i když nevěděl přesně proč. Nakonec to dopadlo... správně, ne? A on se celou dobu snažil, aby to dopadlo správně. Takže jednal správně. I když to bylo přesně proti instrukcím.
To Crowley si hýčkal neurčitý pocit hlubokého uspokojení. Natřít to celé té ohavné bandě shora i zdola, to se nepovede jen tak někomu a jen tak často. Že přitom mimochodem napomohl Jeho plánu, to snad nebylo podstatné... nebo ano?
Svobodnou vůli neměli vůbec mít. Takže chtít ještě vědět, jak s ní zacházet, by bylo příliš troufalé.

Crowley vztekle vykulil oči.
„Upekl jsi dvacet tisíc makových koláčů?“
Azirafal se andělsky usmál.
„Za ten dobrý pocit z pomoci hladovějícím to stálo.“
„Takové plýtvání makovicemi! Víš, kolik by z toho bylo opia?“
Andělský úsměv se rozšířil.
„Vím, co ti zvedne náladu…“
„Pfffff!“
„Crowley, právě jsem dal koláč advokátce, která spěchala na jednání s důležitým zahraničním klientem. Také politikovi… těsně předtím, než promluvil v televizi. A tomu zpocenému chlapci, co chvátal na schůzku s dívkou.“
Crowley si znechuceně odplivl.
„A co je na tom skvělého?“
Azirafal mu téměř otcovsky položil ruku na rameno.
„No přece ta maková zrníčka mezi zubama…“

„Uhhh,“ řekl Crowley. Hlava ho bolela jako střep, navíc ucítil nezaměnitelný pach nemocnice. To nevypadalo dobře.
„Hrdina apokalypsy se probírá,“ zapředl známý hlas.
„Aziafaaee?“ Crowley se pokusil otevřít oči a posadit se, ale výsledkem byl jen nový příval bolesti.
Jakási ruka ho zatlačila zpět.
„Lež, pitomče,“ zavrčel Azirafal.
„Co...“
„Praštil tě do hlavy hořící trám, když jsi vynášel knížky z Britské knihovny. Zbláznil ses? Vždyť ani nečteš.“
Crowley zamžoural. Vypadal téměř provinile.
„Ale ty jo. Tak jsem si říkal...“
Azirafal se rozzářil. Neobratně Crowleyho objal.
„Nech toho, blboune, vyrveš mi nějakou hadičku.“
„Já věděl, že je v tobě něco andělského!“

Apokalypsa probíhala ku spokojenosti všech zúčastněných. Sedm nádob vylitých na svět, čtyři jezdci, roje kobylek, nějaká ta zjeveníčka, plameny... prostě všecko.
Tuto ukázkovou podívanou narušovali pouze dva neznámí vojíni, kteří každý večer za pomocí těch nejkomplikovanějších výmluv, triků a převleků (včetně falešných knírů) utekli své jednotce, uběhli nepředstavitelné množství kilometrů, aby se sešli přesně na poloviční cestě mezi znepřátelenými stranami.
Při následném výslechu bylo zaprotokolováno toto: „My nešpehovali... my hráli karty... a taky si povídali... sem tam něco popili...“
Pročež nadřízení na obou stranách okamžitě pochopili, že ti dva jsou součástí nějakého vyššího nevýslovného plánu, a pro jistotu je povýšili.

Crowley se s mírně připitomělým (a značně připitým) výrazem zhroutil do křesla, zafuněl a vysál brčkem poslední zbytek tekutiny.
„Odkud to pochází, taková věc jako gin?“ Crowley se zahihňal a jeho sklenička se opět naplnila (po desáté, čistě mimochodem).
„Džin? To je přeci z arabštiny,“ usmál se Azirafal a radostně se nadechl k výkladu o třech myslících bytostech, o tom, jak jeho bratranec jednoho džina znal, o jejich dýmovité podobě.
„Naaah, ne tenhle džin. Ale tenhle!“ Crowley pozvedl sklenku a připil na něco, co rozhodně nebyla Apokalypsa.
Azirafal otráveně zaklapl knihu. „Moje znalosti etymologie prostě nemůžeš ocenit,“ procedil mezi zuby.

Apokalypsa. Nikdo už nečekal, že přijde. Ti z nebe i pekla se div nepřetrhli, leštili zbroje a zapalovali plamenné meče.
Crowley stál stranou od toho mumraje. Už pět minut se nepřetržitě smál.
„Řekni mi, co to máš sakra na sobě,“ zaúpěl nakonec.
Azirafal se ošil.
„Svoje andělské brnění. No... možná jsem za posledních pár tisíc let pozbyl trochu svalů na hrudníku, ale když to trochu upravím...“
„Vždyť by ses tam vešel třikrát! A co je tohle?“
„Pár knížek, abych se na bojišti nenudil, čajová souprava, náhradní vlněné prádlo...“
Crowley náhle zvážněl a zcela nedémonsky Azirafala objal.
„Budeš mi chybět, kamaráde.“

„V říši snů je oblast, které se říká Les náhod. Snící zde bloudí. Mezi kořeny stromů jsou náhodně skryty průchody do různých archetypálních světů. Když strážný anděl zjistí, že duše vešla do tohoto lesa, musí ji následovat přesně a opatrně, aby se náhle neocitl někde zcela jinde, než jeho svěřenec.
Pozor! Místo, kam se snící propadne, je skutečné – v tom je právě to největší nebezpečí ….“
Tuto pasáž z „Příručky strážných andělů. Jak neudělat ještě větší průser“ si vybavoval anděl Azirafal, zatímco smutně bloudil v největším archetypálním obchodě s dámským spodním prádlem. Snad si ten Dante nějak poradí i bez něj.