Dobrá znamení

Ticho houstlo a houstlo. A protože to bylo kouzelné ticho, brzy bylo tak husté, že v něm začali chcípat ptáci.

Crowley se významně nadechl. „Teď nastává ta chvíle si přiznat, žes to posral.“

Azirafal se zatvářil dotčeně. „Byl takový bezbranný. Všichni na něj útočili! Dal jsem mu jen maličký ždibínek síly navíc... a vypadal tak zbožně...“

„Zbožně?! Takže to vůbec nebylo tím, že ti říkal andělíčku strážníčku.“

Azirafal se ošil.

„Ani tím archivním vínem, co ti dal, že? Normálně tě uplatil jak nevěstku babylonskou.“

„No, možná jsem to maličko přehnal...“

Mezitím Chuck Norris pokračoval v mlácení těch kyklopů mezi oči.

Čistě technicky vzato nemusí andělé nikdy spát.

To neznamená, že měl Azirafal rád, když ho něco vzbudilo uprostřed noci. Obzvlášť ne vyzvánění telefonu. Zašmátral po sluchátku. Zlaté časy holubí pošty. Po té se alespoň dala hodit brambora.
Nestihl říct ani haló, když hlas na druhé straně spustil raketovým tempem.
“Možnost, jaká se neopakuje!” zaječel nadšeně: “Jedinečná příležitost, kdo ji promešká…”
“Crawley?”
Hlas se nervózně odmlčel.
“To zase jde o ty pozemky na Měsíci?”
I přes telefonní linku šlo slyšet přikývnutí.
“Já jen, že jsi mi to nabízel už v minulém století. A když tak přemýšlím, tak i v tom předchozím… ”

Azirafal ho už několik dní ignoroval, musel si všimnout jeho posledního fóru. Crowley se proto rozhodl navštívit ho v jeho antikvariátu a vzít si sebou výtisk mangy Bible, která vyšla speciálně proto, aby Azirafala poškádlila.

Jakmile ho anděl spatřil ve dveřích, nasupeně si překřížil ruce na prsou. Crowley před něj vyložil knihu a zašklebil se. "Tak už jsi ji četl?"

"Věděl jsem, že je to tvoje práce," zaprskal blonďák.

"Ale je to zábavné, ne?"

"Není, já si prostě nemyslím, že by panenka Marie měla tak velké," začervenal se a raději větu nedokončil, "Prostě nečekej, že ti takový hřích někdy prominu."

Crowley vystoupil z auta a vešel do malého knihkupectví.

"Máme zavřeno!" uvítal ho andělův hlas.

"To jsem já!"

Azirafalova hlava se vynořila zpoza polic. "Crowley! Počkáš, prosím, chvíli vzadu? Potřebuji tady ještě něco dodělat." Na chvíli zalezl, ale pak dodal: "A nekoukej se mi do skříně!"

Crowley se usadil ke stolu a čekal. Nemohl si ale pomoct, pohled mu stále sklouzával ke skříni. Co by Azirafal mohl schovávat? Možná alespoň nakouknout? Ale k čertu s tím, je přece démon!

Pootevřel dveře a divil se, že na to nepřišel sám. "Už jsme o tom mluvili, anděli. Buď půjde tartan nebo já!"

Adam se probudí.
V uších mu doznívá zvuk trubek. První, druhá, třetí, pak ostré světlo a strašlivý rachot, až se v ústech objeví pramínek krve a zhořkne na jazyku. Vymotá se z přikrývek, otevře okno a vykřikne do noci: „Zůstaňte, kde jste, hvězdy!”
A ony se zastaví a konečně nastane apokalypsa.
Adam se probudí.
Myslel si, že už je z toho venku, ale v literatuře teď probírají Bibli a nedělá mu to dobře. Naštěstí už je opravdu jen člověk, omluva „Nemohl jsem splnit domácí úkol, Bible mě pálí do rukou a krvácí mi z ní oči,“ by nepůsobila příliš dobře.

Billy Turpin pořádal dětské zábavné dny třicet let a rád o sobě tvrdil, že už viděl všechno. Pozvracené trampolíny byly jeho denním chlebem. Nebo ten den, kdy se ukázalo, že klaun Štístko je vlastně šílený psychopat.
Nic z toho ho ale nepřipravilo na 24. červen 2002, kdy se tři skákací hrady náhle vznesly k obloze, zakroužily nad Dolním Tadfieldem a pokračovaly dál směrem k Londýnu. Při následném policejním vyšetřování se zjistilo, že je někdo naplnil héliem.
*
Adam ležel v trávě a podpíral si hlavu.
“Sním o vzdušných hradech,” vysvětloval.
“Snad zámcích," opravil ho Wensleydale.
Adam pokrčil rameny. “To je fuk.”

Kdyby někdo zdokumentoval všechny nezřízené pitky, podivil by se, jak často v nich figuruje jistá věta. Přichází většinou nad ránem, jako by se, mrcha, schovávala na dně lahve. A nikdo ji doopravdy nechce slyšet.
“J-á ti cho chsi ukázat!” zadeklamoval Azirafal s nevídanou rozhodností. “Mám cho velkej z knišek.”
“To ale opravdu… á, tys to fakt vytáhl,” zaúpěl Crowley, ale potom se zarazil. “Co to je?”
“To jeeee můj bicák. Ze svedani knišek.”
“Já nic… aha, počkej, teď jsem něco zahlídl.”
“Ty jen sáávidíš!”
Crowley vrhl vyčítavý pohled na muže na etiketě prázdné lahve. Jako by na něj Sklepmistr zamrkal.

„Posílají tě na služební cestu?“ zvedl Azirafal pochybovačně obočí.

„Jo.“ Crowley chmurně přikývl. „Do střední Evropy. Peklo se tam zajímá o jeden výrobek. Chtějí obšlehnout postup, napodobit to a pak šířit po světě ve velkém. Předpokládané ztráty na životě a důstojnosti jsou vyšší, než když jsme vynalezli selfiečka. “

„Nějaká zbraň?“

„Horší,“ zabručel Crowley. „Červené víno.“

„Ale to snad...“

„Ne, ty tomu nerozumíš. Ta věc je červené víno. Žádná Frankovka. Ani Merlot, Modrý Portugal... prostě červené víno.“
Na chvíli se odmlčel a nechal ta slova působit. Potom na anděla mrknul.

„Nechtěly by tvé tisíce let hýčkané chuťové buňky zažít malé dobrodružství?“

"A pak je tu to nejhorší, co jste vy zdola způsobili," začal Azirafal. "Kolektivní vina."

"Do takové debaty bych se nepouštěl," radil mu Crowley, ale Azirafala nezastavil.

"V historii máš spoustu příkladů. Albigenští, pogromy ve středověku. A to už vůbec nemluvím o dvacátém století," dostával se anděl do ráže.

"Jsi si jistý? Ve skutečnosti je to tak, že si to lidi na sebe vymýšlejí sami. My je jen občas pošťouchneme, a někdy ani to ne."

"Říká ten had, co to všechno začal!"

Crowley se zatvářil ublíženě. Už už chtěl odseknout něco ostrého, když si vzpomněl na Alexandrijskou knihovnu.

Raději mlčel.

Crowley se nikdy neviděl v zrcadle jako normální lidé. Ten chlápek na druhé straně měl vlastní hlavu a navíc to byl tak trochu zmetek. Když se Crowley holil, pohyboval se s malým zpožděním, takže se Crowley vždycky pořezal žiletkou. Dával si záležet, aby vypadal lépe než Crowley a potom se tvářil nechutně blahosklonně. A to Crowley raději úplně vytěsnil ten ostudný okamžik, kdy si čistil ucho vatičkou a odraz v zrcadle na něj vybafnul.

Někteří lidé věří, že na vás ze zrcadla kouká váš démon. Pokud jste sám démon... no, řekněme, že v tom případě to skutečně stojí za to.