Dobrá znamení

Poznámka: jen tak mimochodem, včerejší drabble pro mě vlastně bylo prolomením cca čtyřletého autorského bloku. Já věděla, že DMD to dokáže! :)
„Adame Youngu, ani nezkoušej vyjít z domu bez čepice!“ Ostrý mateřský hlas zarazil Adama ve dveřích.
„Ale mamí, v listopadu nikdo ještě čepici nenosí!“ zaprotestoval, ale už sahal po velkém červeném kulichu.
„Buď si vezmeš čepici nebo můžeš zůstat doma!“
Adam si to rozčíleně rázoval kolem plotu. Listopad ho ani trochu nebavil. V říjnu se ještě dají pouštět draci a v prosinci je sníh a Vánoce, ale co s listopadem? Proč by radši nemohlo být třeba ještě jedno hezky teplé září a potom rovou prosinec?
Než došel k lomu, výrazně se oteplilo. Adam se usmál a zahodil čepici do křoví.

Dlouhý papír. Tady.
Pastelky? Nebo aspoň tužka s gumou? Dobře, obejde se bez gumy.
O pravítku ví. Stačí rozmontovat ten katapult…
„Vážený pane Youngu,
Nevím, čím Váš syn rozbil všechna naše okna, ale jsem si jist tím, že jejich zasklení stálo…“
S nadšením sobě vlastním se pustil do práce. Výsledek pověsil na zeď a přesně o půlnoci odstřihl první dílek.
Adam Young se na prázdniny těšil opravdu hodně, ale už nikdy by se nepokusil ošálit stříhací metr. Stále se mu vracela vzpomínka na ten prosincový den. Den, který nikdy nebyl. Den, který Adam snědl v adventním kalendáři dřív, než měl.

fandom: Dobrá znamení
varování: slash
Nebe a peklo.
Napjaté očekávání.
„Co dělá zánik?“ natáhl se Crowley na záda do trávy.
„Netrpělivče,“ povzdechl Azirafal, zaclonil si oči a zadíval se do slunce. „Musíš ještě vydržet.“
„A zabavíš mě?“
Dětská otázka a nevinný úsměv.
„To měl být návrh?“ povytáhl anděl obočí.
„Záleží na okolnostech,“ stáhl ho Crowley k sobě dolů. „Já bych řekl, že spíš rozkaz.“
Ústa popálila.
„Takové padlé cosi mi bude něco přikazovat,“ zamumlal Azirafal, pokusil se vyhnout polibku a prohrál.
„Věř mi, že tě čeká nejďábelštější poslední hodinka, jakou jsi kdy zažil,“ zamručelo mu cosi do ucha.
A pak svět, jaký ho znal, zanikl.

„To víte, každý má ve skříni nějakého toho kostlivce," pravila přítelkyně paní Youngové.
„My ne," řekl jí pan Young klidně, ale neměl pravdu.
Jeden zmatený kostlivec vylezl z prádelníku paní Youngové, druhý vystoupil z šatní skříně pana Younga, třetí se dokonce vysoukal z Adamova šuplete s ponožkami. U sousedů to vypadalo stejně, takže za chvíli po celém Dolním Tadfieldu cvakaly a chřestily bezmasé postavy.
Přirozeně dochřestily přede dveře Anatémy Novotrikové, asi stejně rychle, jako si Anatéma nechala popsat situaci od zjevu ze své kredence. Už už odemykala dřevník, aby jim půjčila rýč.
Naštěstí Adam na nic nevydržel myslet moc dlouho.