Téma č. 00 pro březen 2017: Zamávejme kachnám!

Princova probdělou nocí sinalá tvář a ruka pevně svírající luk spolehlivě každého odradily od otázek.
Malému kloučkovi, kterého vzal s sebou, namluvil, že jdou lovit ptáky.
Nemířil na nic konkrétního.
Přesto perutě navedly každou střelu neomylně do jeho srdce.
První šíp zasáhl marnou naději, že se král umoudří.
Druhý šíp proletěl mizející šancí usednout v budoucnu na trůn.
Třetí šíp nedokázal zabít důvěru hlubší než Rudé moře.
Víra v Boha a věrnost příteli nepřipustily, aby myslel na vlastní prospěch.
"Padly víc dozadu! Seber je," volal na hocha. "Utíkej, nezdržuj se!"
Ta slova však byla tajným posledním sbohem nejdražšímu z přátel.

Mám jeden nepěkný zlozvyk. Nechávám věci na poslední chvíli.
Tahle nectnost mě přinutila čekat první říjnovou sobotu v nekřesťanskou hodinu na zastávce tramvaje. Tedy nekřesťanskou pro mě a pár podobně nezodpovědných jedinců, kteří slovy klasika tvrdí: „Ať vstávám, kdy vstávám, probouzím se v jedenáct,“ a pro něž víkendové předobědové fungování závisí jedině na zvýšeném kofeinovém dopingu. Naštěstí slunce babího léta drží mou sebelítost na uzdě.
Tak si tak stojím, uvažuji nad nesmrtelností chrousta, když najednou slyším: „Mami podívej, kačenky.“ Kachny v centru Prahy, divím se, než si všimnu osmiletého klučiny, jak zběsile mává autům projíždějícím kolem nás. Třiceti kachním citroenům.

Rok se blížil k listopadu. Hrdinná výprava ve složení Lupin, Black, Potter, Potter a Potterová se objevila na obzoru. Harry Potter, nejpravější syn svého otce, mu seděl na ramenou, radostně povykoval a v drobné ručce svíral plně funkční model Zametáku 6.
„Výš, výš, výš!“ Výprava se zasmála. „Zamávat kachnám!“
James bleskově vylovil zmrzlé ruce z kapes a na Harryho místě nahmátl vzduch.
„Sakra, Harry,“ vydechl.
„Harry!“ vyjekla Lily.
Sirius se zachechtal, rozběhl a jediným pohybem strhl mrně z oblohy. Listí se rozletělo na všechny strany. Remus stoicky pokýval hlavou.
Byl říjen 1983. Všechno se zdálo být takové, jak má být.

"Méďo, to vepřo knedlo zelo nemělo chybu, ale tvůj jídelníček by chtěl oživit," praví Tadeáš podávaje takříkajíc vyleštěný talíř. "Což takhle třeba kachnu?"
"Buď realista, kdo by si to tu dával?"
"Třeba já! Vzpomínám, jak jedna moje teta bydlící u řeky chovala kachny a tak jsme je u ní často mívali. Kde jsou ty časy!"
"Zamávej kachnám, Tadeáši! Chovatelské ambice opravdu nemám. Jíš u mne, jen když máš ženu s dětmi v čudu, to by chov neuživilo."
"V pohodě, Méďo, tetě věnuji tichou vzpomínku a zítra si u tebe dám Míšin vynikající gulášek. Co nemusím kuchtit sám, je vždy skvělé!"

Zvedla jsem hlavu od rozečtené knížky. Po obloze s křikem letělo hejno kachen. Opřela jsem se v zahradním lehátku a zavřela oči...
Opatrně našlapoval podél lesa. Větvičky křupaly pod kopyty, občas tiše odfrknul. Prověšené otěže jsem držela v jedné ruce, v druhé mobil. Pohupovala jsem se v sedle, pobrukovala si oblíbenou písničku a klikala esemesku.
Nevšimla jsem si, že bedlivě nastražil uši. Ani, že se upřeně zadíval vedle pěšiny. V křoví zapraskalo. Než jsem zvedla hlavu, vyrazily z něj s křikem dvě divoké kachny.
Prudce sebou trhl a vystartoval vyděšeně kupředu...
Podepřela jsem si pohodlněji zasádrovanou nohu a zavřela oči.

„Myslel jsem,“ začal shovívavým tónem vrchní vyšetřovatel, „že takhle daleko, nebudu muset nikdy zajít.“
Povzdechl si a začal ze zásuvek stolu vytahovat různé věci. Vedle pistole se skládaly předměty běžné domácí potřeby. Kladivo, zapalovač, šroubovák, čtyři nože, břitva, balíček žiletek, struhadlo, klíče, vývrtka, otvírák na konzervy,...
„Tohle všechno plánujete použít?“
„Možná.“
„Mám si vybrat tři věci?“ zeptala se Starbuck s širokým, provokativním úsměvem.
Giles něco zavrčel a sklonil se k zásuvce vlevo dole.
„Ztratil jste svou gumovou kachničku, poručíku?“
„Ta je tady,“ řekl Rigby, a jako by o nic nešlo, položil na stůl kačenku. Její neživý pohled byl značně zlomyslný.

Rozhovor dvou mužů:
„Co se jim stalo?“
„Někdo je vyhodil do příkopu u dálnice. Celou rodinu. Matka nepřežila.“
„To vysvětluje ty poranění a skvrny od krve. Co ta nepřirozená barva?“
„Myslíme, že je to kvůli podvýživě a nedostatku čisté pitné vody.“
„Dostanou se z toho?“
„Jo, mají dobře nakročeno. V útulku se o ně postarají, než se najde adoptivní rodina.“
Přeruší je vzdálený pronikavý hlas: „Jirko, kamera jede, můžeme!“
„Jsou to milé kachny, roztomilé a vděčné za každou pozornost! Nezlobí, jsou vychované a velmi kamarádské! Hodí se především do zahrádky mladé rodince s dětmi! Zamávejte kachnám, vašim novým domácím mazlíčkům!“

Ježibabu v cihlové chaloupce honila mlsná. Muchomůrky a žabí stehýnka jí už lezly krkem, nad žížalami se jí zvedal kufr (létající, deponovaný na skříni).
"Kachničky!" olízla se. "Rozsypu kolem chalupy slimáky! Však ony přiběhnou."
Za chvíli byl les plný. Nejdříve kroutících se plžů, posléze mlsajících opeřenců, zákeřně lovených rozradostněnou ježibabou.
Z chaloupky libě voní, tuk stéká po bradě.
Buch buch buch: "Babo, máme hlad!" Jeníček s Mařenkou.
"Ven, zlotřilá mládeži, sama mám málo! Dva dny jsem drůbež lovila, peří škubala a vy mi ji sežerete? Perník nemám, kachny nedám!"
Smutně děti zamávaly kachničkám a s břichem hladovým domů zahnány byly.

Jednou pejsek říká kočičce, "Dnes máme jít na ten výlet, že jo?" "Bohužel nemůžeme, prší tam." "Tak půjdeme do obchodního domu," říká pejsek. "Tak jo." A tak šli. Před obchodním domem bylo napsáno: "Pojďte do 3D kina na Zamávejte kachnám:). 1. patro." "Půjdeme?" ptá se pejsek. "Ano," říká kočička. "Pejsku, zamávej tomu maskotovi kachny!" "Ahoj kachno." Pejsek a kočička se posadili na svá místa. Kino začalo. "Tento film je tak pojmenován, protože kachny mají hodně malou šanci na přežití. Jejich počet stále klesá. Například v roce 2015 jich bylo 300 000 kusů. Ale teď jich je jen 210 000 kusů."

Parta velkookých capartů zvedala hlavičky nedávno odborně odvšivené k blankytnému nebi. Sítnice neměli vypálené, jelikož Slunce, ten zákeřný žlutý zabiják, svítilo jako blázen směrem k opačné světové straně.
Na obloze poseté oblaky – protože ne každý kus modře potřebuje osobní prostor pět krát deset kilometrů – exhibovala letka dostatečně neurčitého ptactva. Formace šipka se dokáže zvrtnout desítkami kreativních způsobů.
Pedagogický dozor využil chvíle nábožného ticha ke kontemplaci nad nekonečností vesmíru a množství vajec v lednici.
„Pá pá!“ ozvalo se sborově z blízkosti země.
Jasně děti, zamávejte kachnám, ale co si bez nich sakra počnu já, to nemám ani tušení...
Duben bude krutý.