Téma č. 00 pro březen 2017: Zamávejme kachnám!

Seděla poblíž mokřadu, schovaná za keřem, kde bylo jediné suché místo široko daleko. Pohledem sledovala divoké kachny pomalu mizící za obzorem. Vzdychla. Kam asi letí? Na jih do Thyrakonidy? Do Relemaris? Určitě někam hodně daleko. Záviděla jim. Kéž by také měla křídla a mohla jednoduše ulétnout! Tak daleko, aby ji nenašli. Aby po ní na zemi nezůstala žádná stopa, která by ji prozradila.
Prohrábla si neuměle okudlané vlasy, zoufalým pohledem přehlédla ušmudlanou halenu. Měla by nechat toho marného snění. Do soumraku musí zmizet. Co nejdál. Nejlépe tak, aby po ní nezůstala žádná stopa.
Nedoufala však, že se jí to povede.

Posledních pár let pro mě bylo ve znamení utrpení z toho, že nedokážu už nic napsat. Trápení, že nikdy neopravím jediný příběh, na kterém mi záleželo a jehož první verze byla neskonale naivní.
Jen každoroční dubnové šílenství mě udržovalo v naději, že jednoho dne najdu ztracenou inspiraci.
A poté přišel rok 2016, duben skončil a spolu s kachnami odlétal v dál. A ačkoliv jsem v to už nedoufala, přišel zázrak. Kachny na svých křídlech odnesly i mnoholetou krizi.
A tak, i když mi kachničky chybí, doufám, že se nikdy nevrátí. Protože po tolika letech opět píšu. A nechci nikdy přestat!

Calder Chisholm trávil jarní odpoledne nejlepším způsobem, jaký znal – pokuřováním dýmky a ignorováním práce. Mladá dračice, která se rozvalovala na sluníčku opodál, už se bohužel tak snadno ignorovat nedala.
"Myslíš, že už se vrátí?" rýpla špičkou ocasu do ranhojiče.
"To víš, že jo."
Dračice si povzdechla; vylíhla se teprve nedávno a i krátké odloučení od posádky snášela nesmírně špatně. Najednou zvedla hlavu a zavětřila.
"Už jsou tu! Tamhle jdou, podívej!"
Calder se neobtěžoval. "Nesou něco?"
"Nesou kachny!" Dračici ukápla slina, jak pohledem hypnotizovala ulovené ptactvo.
"Tak těm můžou rovnou zase zamávat," konstatoval suše Calder a předem se rozloučil s večeří.

Postával na okraji střechy mrakodrapu prolezlého rzí. Smrákalo se a červánky zalévaly město nachovým pastelem. Odkudsi z mlžného polosvěta pod ním přicházel neonový smog. Pomrkávající lampy oprýskaných poutačů se pokoušely o přátelské gesto. Marně.
Byl jsem tehdy více člověkem než dnes, pomyslel si Nathaniel a hleděl do dáli v prostoru a čase. Jizva po poslední operaci se ještě nezahojila a optický čip vynechával.
Bylo krásné krmit holuby, ale to už je dávno pryč. Konečně zaostřil na mizející siluety mechanických kachen. Obdivoval snad až příliš dokonalý pohyb jejich křídel. Byl sám a byl poslední. A proto jim mohl zašeptat tiché sbohem.

Zobákem se mu zabořila do peří a rozeštkala se. On ji pevně objal křídly a přimkl na načepýřenou hruď.
„Kvák,“ chlácholil ji.
„Kvák, kvak... Kvák!“ stěží vypravila ze sevřeného hrdla.
Sklonil se nad ní a z kapsy vytáhl hedvábný kapesník obšitý krajkou. Jemnými doteky jí usušil slzy stékající po tvářích.
„Kvák. Kvak.“
Ona mu upravila insignie na uniformě.
„Kvak.“
Kačer si narazil přilbu, přes rameno hodil pytel a namířil si to davem pryč. Vlak už na něj čekal.
„Kvák!“ zvolala za ním, kapesníček nasáklý slzami sevřen v křídle.
Ještě se zastavil na schůdcích, aby se naposledy ohlédl, a byl pryč.

"Vidíš, taková spousta zvířátek na obrázku! Kde je prasátko? Tadý je, ano! A jak dělá prasátko? Chlo, chlo, přesně! A kde se pase koza? Mé, mé, mé, správně! A ukaž mi, kde se schovává kravička. Ano, tady vykukuje za domečkem. A copak říká? Bú, bú, bú, výborně, drobečku! A ko, ko, ko, ty jsi šikula, já si té malé slepičky ani nevšiml! A ty čárky na obloze, to by mohly být kačenky. Kačenky nijak nedělají, tak jim aspoň zamáváme, co? Pápá, ano, Jášo!"
"Jak je na tom otec?" zeptal se sestřičky Jáchym.
"Listuje leporelem a žvatlá."
"Možná vzpomíná," řekl zastřeně.

Ostré polední slunce se odráželo od lesklého povrchu pokusného plavidla levitujícího nad zemí.
V operační věži přísně tajné základny Xuržské kontinentální armády vzdálené několik set metrů panovala nervozita a očekávání.
První skutečný start experimentálního realitního pohonu - to už byla nějaká událost.
Hlavní operátor, plukovník Tharmallis, znovu překontroloval myriádu zobrazovaných údajů. Vše se zdálo být v pořádku. Vyhlédl z okna tvořícího většinu stěny a spatřil v dálce táhnoucí ptáky.
Zapnul hlasové spojení s posádkou tří metaghúlů v pokusném plavidle: "Zamávejte kachnám, za třicet sekund startujeme."
Za půl minuty se plavidlo rozvlnilo, zprůsvitnělo a zmizelo.
Pokusné plavidlo XX-1 už nikdy nikdo nespatřil.

Maddie looked from the bridge towards Horse Guards' Parade, enjoying last moments of peace before plunging into a mission. This time without her partner Thorne.
She ate waffles, throwing pieces down to the ducks.
“Control, this is Lioness, code *5GreenΦ, last contact. All clear. Confirm Sunflare parameters are unchanged.”
Thorne's voice replied:
“Lioness, Control. Acknowledging. Sunflare is go. Further contact as per briefing.”
“Understood, Raven,” she broke protocol. “Anything you'd want from London?”
“You - back in one piece, Lioness. Control out.”
The comm went dead.
“Be careful,” she whispered, tossing the last - enchanted - blackberry to waiting beaks and walking away.

„Odporné novinářské kachny!“
Lucius Malfoy zamával Denním věštcem, až se jeho stránky poděšeně zkroutily a zašustily, než jimi s výrazem krajního znechucení mrštil do krbu, kde se hladové plameny okamžitě zakously do velkoplošné fotografie jeho syna se slečnou Grangerovou.
„Jednou se neudržím a tu Holoubkovou doopravdy prokleju!“
Narcissa se chápavě pousmála. „Ještě trochu čaje, drahý?“
Cosi v jejím pohledu však způsobilo, že další slova Luciusovi zamrzla na rtech.
„Nechceš mi doufám naznačit, že celý ten novinářský nesmysl je pravda, Cisso, že ne?“ nadhodil opatrně.
Elegantním pohybem mu podala kouřící šálek.
„Draco se jenom snaží postavit na vlastní nohy. Dělá přesně to, cos po něm vždycky chtěl.“
Jemný porcelán zazvonil o stolní desku.
„Já? Já že jsem… Ale to jsou všechno důsledky té liberální bradavické výchovy! Loňským vánočním večírkem to začalo a tady máš ty konce!“
„Luciusi,“ Narcissin hlas nepatrně zesílil. „Jenom spolu pracují na společném projektu.“
Obočí pana Malfoye vylétlo vzhůru. „Zajímavé… Ono se tomu teď říká projekt?“
Jeho manželka se však nenechala vyvést z míry. „Zajisté. Třicetidenní speciální projekt. Čistě pracovní vztah.“
„To jsem svému otci kdysi tvrdil taky!“
„Drahý, a tím se mi snažíš naznačit CO?“
„Nic, miláčku. Jen… Že nás s velkou pravděpodobností čeká opravdu zajímavý měsíc…“
***

Rozloučila jsem se s ním. Už ho nikdy neuvidím.
Vzpomínám na den, kdy se přede mnou zjevil poprvé. Vyrazil mi dech. Nic krásnějšího jsem předtím neviděla. Stála jsem a zírala. Měla jsem pocit, že bych takhle mohla zůstat napořád. Každý den jsem ho musela vidět aspoň na chvíli.
A dnes konec. Bude někde daleko za oceánem a ve mně zůstane prázdné místo. Slza mi teče po tváři.
Naposledy se zadívám na startující letadlo a krátce zamávám. To je mé poslední sbohem čínskému akvarelu s párem letících kachen. Galerie ho prodala do soukromé sbírky a dnes odlétá ke svému novému majiteli.