Téma č. 00 pro březen 2017: Zamávejme kachnám!

Hnali se za jedním.
V rokli co nešla obejít.
Čekali na ně rovnou tři.
Tři lapkové.
Rozesmátí.
V rukou kopí a štíty bez erbů.
Čekali snadný výdělek
S prvním se vyrovnal Zed.
Šípem sotva palec nad štítem.
Druhý dva odrazil.
Zemřel unavený.
Rozsekaný Zedovým tesákem.
Třetí...
Hlasitě křičel.
Rozpáraný od rozkroku až po hrudní koš.
V záhybech černého pláště blýskly zkrvavené tygří spáry.
„Věděl, že tu jsou, tím si buď jistý,“ vztekal se zastřený hlas. „Možná je sem rovnou poslal.“
Zed mlčel.
Neměl dost šípů.
Odražené sebral.
První lapka ještě žil.
Věděl, co bude, když mu z rány vytáhnou šíp.

Prvně to bylo jen takové to nesmělé malé mávnutí, skoro u boku, typ nezvedejmocrukuhlavněabytonikdoneviděl.
Další rok jsem se osmělila, jako když potkáte někoho známého a chcete dát vědět, že o něm víte, ale vlastně máte fůru dalších věcí na práci, tak mávnete, ale jdete dál.
Následovala část zuřivého mávání - kamarádky, se kterými jste se věky neviděly a máte si spolu tolik co říct!
A pak... chcete mávat, ale sotva popadáte dech. Zaostáváte.
Loni jsem neměla sílu na to, ruku zvednout.
Teď nesměle natáhnu ruku a jen pohladím nejbližší kachničku po křídle, zlehka a opatrně. Třeba letos ten dech zase chytím.

Kačičky sú fuč a ja premýšľam, čomu všetkému vlastne obvykle mávavam. Po ránu to schytáva pravidelne budík, a po pár minútach ten prevít tvrdohlavo požaduje, aby som mu zamávala zas.
Polhoďku na to mávam tramvaji, ktorú podozrievam, že stojí na zastávke len preto, aby mi mohla ujsť.
Po obede robia zbesilú šipku do neznáma ilúzie, že sa mi dnes niečo podarí spraviť na prvý pokus.
Večer, za romantického svitu úsporiek a nežného klapotu klávesníc, presviští okolo so samoľúbim chichotom deadline.
Klasika.
Ale mávať kačičkám? Nezvyk! Protestujem!
Síce...
Môžem im mávať a volať "Tu sóóóm".
Možno sa vrátia!
.
.
.
Halóó, tu sóóóm!!

Po neúspěchu na poli operním Cimrman na hudbu nezanevřel. Navštívil klasický balet a poté dlouze pozoroval ptáky na hladině Vltavy, mumlaje "žádné špičky, ani piruety ... ". Promýšlel nový styl.
Uspořádal v liptákovské hospodě konkurz a nazítří již kráčel v čele svého hejna kolébavou chůzí hodnou Konrada Lorenze. Trpělivě své svěřenkyně učil napodobovat půvabné komíhání hlavou a sborové gagání. (Stal se tak nevědomky původcem termínu "gag", kterým zkoušky u rybníka označili sousedé.)
K premiéře baletu "Kachní rybníček" však nedošlo. Primadona nesnesla neustálou Cimrmanovu kritiku, že není dost tučná, čímž tragický závěr - upečení s knedlíkem a zelím - bude působit nerealisticky, a roli odřekla.

Staršímu synovi jsou tři a půl roku. Jeho „období vzdoru“ se naštěstí v poslední době projevuje více méně hlavně kňouráním a různými neartikulovanými výkřiky. Podobně reagoval i dnes ráno na moji pobídku, aby uvolnil dveře zatarasené polštářem.
„To je tu nějaká kachna nebo co?“ táži s úsměvem.
Následuje vzteklý výraz a velmi vzdorné: „Ghváč!“
Zvážním. „Jestli to ještě budeš dělat, tak…“
„…tak se ze mě stane kachna,“ doplní pohotově.
Inu, ve třech letech je taková odpověď ještě legrační a roztomilá.
O půl hodiny později máváme za oknem dceři odcházející do školy. Chlapeček stojí na židli, já vedle něho s miminkem v náručí.
Otáčím se na syna: „Tak co, Gabišku…“
„Nejsem Gabišek, já jsem kachna.“
Musím se smát. „Ty jsi kachna?“
„Jo.“ Odmlčí se. „Ne, nejsem kachna. Jsem kačel. Kachna je holka, že jo.“
„Jo, kachna je holka.“
„Jsem kačel a dyž mě zataháš za ocas, tak tě seželu,“ praví s naprosto vážným výrazem, oči jako dvě studánky.
„Cože?“
„To se mi zdálo dneska.“
„Tobě se zdálo, že když někdo zatahá kachnu za ocas, tak ho ta kachna sežere?“
„Jo, to se mi zdálo.“
Dětské sny jsou někdy vážně fascinující. Ovšem s takovou lidožravou agresivní kachnou bych se fakt setkat nechtěla…

Na dnešní den se stážista Arthur Weasley těšil jako malé dítě. Už několik dní přesvědčoval šéfa, že je připraven na akce v terénu. A konečně je to tady, před chvíli si ho Pius Břichnáč zavolal.
„Weasley, máme poplach u mudlovské rodiny v Brightonu. Pravděpodobně první projev spontánní magie. Jděte a ošetřete to.“
Arthur se přemístil k inkriminovanému domu. Zevnitř se ozýval vyděšený dětský křik. Opatrně otevřel dveře … a stál po kolena v lavině žlutých gumových kachniček.
Dát vše do pořádku mu trvalo půl dne, ale pochvaly se nedočkal.
„Člověče,Weasley, co jste to udělal! Vždyť zmizely kachny v celé Evropě!“

„Musel vyrazit někdy ráno.“
Zed vypadal šokovaně. „To má pořád půl dne náskok?“
Postava v černém plášti s kápí přikývla.
Na místě obličeje blýskla stříbřitá maska.
„Pekl si v popelu další kachnu,“ ozval se znovu zastřený hlas.
Už třetí den z pěti přežívali na sucharové dietě.
Na měsíc starém chlebu bez kůrky, vysušeném v peci.
„Ještě den, jen zítřek a...“ zašeptal Zed.
„A cestou zpátky budeme jíst kořínky?“
„Něco ulovím,“ řekl Zed. „Bude čas a dál od cesty víc zvěře.“
„To už tu někdo sliboval...“
Pak šli hledat další stopy.
To jediné bylo snadné.
Hladoví a unavení.
Vyjeli za zrádcem.

„Jistěže bude psát!“ udeřila Gingerina pěstí do stolu, až nadskočila hromada nesrovnaných nápadů, které už roky čekaly na sepsání, vyrobení či nakreslení. Z desky uteklo několik zapomenutých korálků.
„Říkám ti, že nebude, snílku bláznivá. Minulej rok byla už devatenáctýho na zhroucení. Nestihla dočíst, neměla šťávu, spánek veškerej žádnej,“ vypočítávalo na prstech Duševní zdraví.
„Mumlemumle,“ ozvalo se zpod stolu, kde zrzka lovila popadané korálky, odstřižky bavlnek a další inspiraci.
„A co kdyby... četla jenom něco?“ Střední cesta seděla na gauči a s výjimečnou pečlivostí si pilovala nehet.
Zbylé dvě osobnosti na ni pochybovačně pohlédly.
„A to jako myslíš, že to dokážem?“

Většina oken dávno ztemněla. Jen tlumené halekání prozrazovalo, že město ještě nespí.
Jejich kroky se rozléhaly ulicí. Potkali se náhodou, po letech, a teď se vraceli z krčmy ke svým lodím. Zastavili se na hradbách. Střapatý psík netrpělivě poskakoval. Frances mu hodila zbytek kachního křídla. Tom se uchechtl.
„Nechtěla sis ho schovat k snídani? Nadívanou kachnu pěkných pár týdnů neuvidíš.“
„Však ty taky ne,“ ušklíbla se.
Mlčky shlíželi na noční přístav. Nad černou hladinou mrkal roj bludiček.
Nazítří Betsy nabrala kurz k pobřeží za jižním horizontem. Tomova Čírka s houfem obchodních plavidel se šinula na východ. Vlajky mávaly na rozloučenou.

Obyvatelům obcí Břve, Litovic a Hostivic:
rozmáhají se v okolí pověsti, ba i popěvky, že prý letěla husička, letěla zvysoka, nemohla doletět, spadla do potoka.
K výše uvedeným skutečnostem si po důkladném šetření dovolujeme poznamenati:
1. Nejednalo se u husičku, ale o kachnu.
2. Neletěla zvysoka, dokonce neletěla vůbec, jenom se po způsobu kachen batolila k rybníku, a to nikoliv zvysoka, nýbrž z Cajthamlova dvora.
3. Tudíž skutečně nemohla doletět, mohla však dojít, kdyby ji mladý Mašek, hoch ničemný a zlotřilý, netrefil prakem do hlavy.
4. Zmíněná kachna nespadla do potoka, ale do rákosí, odkud ji Mašek odnesl bábě Maškové, která opeřence dle svědectví sousedů upekla na rozmarýnu.
Vyzýváme tudíž ctěné sousedy, aby neplýtvali svou důvěrou na kdejaké odrhovačky, ale vždy a všechny údaje důkladně ověřovali, případně se informovali přímo na četnické stanici.
Vaši četníci