V trní

Poslovi se podařilo předběhnout první paprsky nového dne. Princ Filip ještě nespal, jako každou noc v posledních měsících, a posla okamžitě přijal.
„Pane, královna porodila dceru,“ informoval ho s úklonou.
Filip víc slyšet nepotřeboval. Mávnutím ruky muže propustil.
Tak přece… Tak přece se zdánlivě neplodné ženě jeho stárnoucího bratra podařilo donosit dítě. Cítil, jak se mu z hlavy zvedá tíha pomyslné koruny, o kterou ho to děcko svým příchodem na svět připravilo.
O té chvíle věděl, že mu ten spratek nebude stát v cestě, i kdyby ho to mělo stát cokoli; všechno zlato z pokladnice, zdraví, veškeré síly, něčí život.

Havitovi se nepatrně třásly ruce. Talia pevně srovnala jeho paže, které držely natažený luk. Lehkým popostrčením ho pak přinutila vystřelit.
Když ucítila, jak ztěžka vydechl, zašeptala mu do ucha: „Tohle byl jediný způsob, jak mu pomoct. Trápil by se.“
Oba se zadívali na koloucha s přelámanýma nohama a šípem v srdci.
„Z nás dvou jsi ty lovec. Kdybys ostatním řekla…“
Zavrtěla hlavou. „Nechtějí mě tam. Ale já je nepotřebuju. A ty taky ne. Dokážeme se o sebe postarat. Ty a já.“
V ten moment se rozhodl, že se brzy konečně zkusí na lov vydat sám. Věděl, že její důvěru nezklame.

Už léta nezažila něco takového. Prostý dotyk, tak jemný a něžný. Ani už si nepamatovala, kdy to bylo naposledy. Příliš dlouho totiž zůstávala nepovšimnuta, přehlížená okolním světem, v závoji stínů. Co však zmohla? I když navenek vzkvétala, uvnitř churavěla, protože chyběla jiskra, která by rozdmýchala její seschlé a uvadlé nitro. Toužila po souznění, po spojení, po něčem živelnějším, než bylo šimrání větru.
Ale pak přišel on, zlákaný její krásou, natáhl ruku a nerozvážně se daní zabořil do závoje hebkých okvětních lístků. Jak byla šťastná, že Havit nedbal varování přírody a přes rozkoš květů neviděl ostré trny schované v temném listí.

Než se stihli z pralesa vrátit do osady, muž s rankou na líci se začal nenápadně propadat do snové náruče látky, která mu teď kolovala krevním řečištěm.
V ústrety jim na okraji vesnice vyběhla útlá postava.
„Kde je?“ zeptala se, jakmile byli její sousedé na doslech. Očima hypnotizovala malátného bratrance.
„Zapomeň na něj,“ zavrčel jeden z výpravy, dívka jej však přinutila zastavit.
„Je mrtvý, nech to být.“
„Tak kde je jeho tělo?“ dožadovala se odpovědi, kterou však nedostala.
Jakmile padla noc, Talia ukradla otci luk a s odhodláním, jaké nikdy ještě nikdy nepocítila, se vytratila do tmy hledat svého milého.

Tohle musí být ono, pomyslel si, když se ho začala zmocňovat malátnost.
Tohle je určitě ono. Musí to být ono. Musím mít pravdu. Není léku bez nemoci.
Z očí mrtvých laboratorních krys se začaly šustivě řinout vodopády makových zrníček. Když se k nim připojil a položil se na lůžko z narůžovělých okvětních lístků, na chvilku ho během umírání napadlo, že se přece jenom možná mýlil. V tomto pravdu měl; skutečně se mýlil. Během další vteřiny už mu na tom ale nezáleželo.
Objev léku na nepřirozený spánek muže, který byl nalezen v jakési zapadlé uličce, si bude muset připsat někdo jiný.

Nervózně si odkašlal, než konečně zvedl oči ke svému nadřízenému.
„Podařilo se mi extrahovat cizorodou látku z těla toho muže. Bohužel nejsem schopen ji identifikovat. Samozřejmě na tom stále pracuji. V tuto chvíli mohu konstatovat pouze to, že byl v podstatě otráven.“
„To jsou velice vágní závěry,“ konstatoval velitel. „Žije ještě?“
„Žije. Kdybych si nemyslel, že to bude znít absurdně, řekl bych, že jenom spí.“ Chvilka sbírání odvahy v tichu. „A o to je ta látka nebezpečnější.“
„Jak to myslíte?“
„Je stále ještě naživu, ale my ho nedokážeme probudit. Vražda bez mrtvoly. Elegantní a civilizované.“
„Nemluvte nesmysly a najděte lék.“

Vesničané ho našli o tři dny později, zavlečeného do jámy vykotlané v kořenech rozložitého stromu. Přistupovali k tomu, co bývalo Havitem, s obezřetností kořisti, která se plíží k mrtvému predátorovi.
Lidské tělo neživě viselo v kleci ze stovky trnitých paží. Hranice mezi masem a pletivem, linka mezi tím, kde jedna bytost začínala a druhá končila, byla jasně vymezená.
Jejich bývalý bratr měl zavřené oči. Vypadal, jako by pouze spal.
Jeden z mužů se odvážil přistoupit blíž a překročil větvičku, která se táhla kolem té zvrácenosti jako neproniknutelná hradba. Rostlina ho výhonem švihla přes tvář a zanechala v ní mělkou brázdu.

Z obtěžkaných listů se svážely krůpěje včerejšího vydatného deště.
Nohy se mu bořily do zvlažené, mlaskavé hlíny, zatímco se vzpíral ostnatému šlahounu kolem svého krku. Trny, před kterými nebylo úniku, se mu zarývaly do kůže. Vazká, bělavá tekutina ze syrového nitra rostliny s půvabnými kvítky mu vklouzla do žil a smísila se s jeho vlastní mízou.
Svaly po chvíli zápasení nenávratně ochably v náručí popívané rostliny. Ta si prostředek svého vytouženého obrození přitáhla blíže k sobě a slastně rozevírala poupata, protože už se dlouho necítila tak živá a mrtvá zároveň.
Havit už se do své vesnice z lovu nikdy nevrátil.