V trní

Kolem stolu vládlo hloubavé ticho. Prolomil ho správce pokladny.
„Toto je naše příležitost. Filip je mrtev. Co se Zellandiny týče… jako by byla. Nemůžeme nechat naši zemi chátrat. Poslední léta nebyla šťastná a já už nechci přihlížet nestabilitě. Potřebujeme vůdce, kteří jsou schopní vládnout díky svým schopnostem, ne díky své krvi. Vůdce, kteří zahodí meč a přestanou vést nesmyslné války; místo toho se chopí pluhu a s obyčejnými lidmi povedou tuto zemi dobře a spravedlivě. Nechť si lidé sami zvolí své zástupce. My jim v tom můžeme pomoci.“
Vážně pohlédl na zárodek budoucího parlamentu.
„Smrt monarchii. Od dneška až navždy!“

Ohlédla se zpátky na zkázu, kterou za sebou zanechala. Na zemi ležely studené mrtvoly sedmi slepých kamenných bran, které pokořila, aby unikla ze svého vězení.
Je tahle ta poslední? napadlo ji, když stanula před osmou, ale ihned tu myšlenku zapudila. Totéž si myslela i o těch předešlých.
Vykročila vpřed. Bosou nohou zadusila růžový květ, který jí ležel u nohou.
Rukama rozedřenýma do krve zvedla nad hlavu diamantové kladivo a rozpřáhla se. Vzduch zavibroval a rozezněl se ohlušujícím zpěvem neviditelného zvonu. Kámen pukl. Skrz prasklinu dopadl na její tvář tenký paprsek světla.
Je tohle začátek?
Zellandina se se strašlivým výkřikem probudila.

Nervózně se ošil „Chtěl jste mě vidět?“
Muž zabořený v hlubokém křesle k němu zvedl oči. „Chtěl jsem vidět především výsledky.“
„Postupovali jsme přesně podle plánu!“ bránil se zoufale. „Netušíme, proč to právě na něj nefunguje. Zatím jsme látku podali celkem osmi osobám, ale pouze na sedm z nich měla účinek.“
„Ti mě nezajímají, chci toho osmého.“
„Snažíme se ze všech sil, přísahám. Dokonce jsme podplatili jeho lékaře a –“
Předvolaný byl umlčen a propuštěn důrazným mávnutím ruky.
Na odchodu nestihl zarazit svůj jazyk, i když věděl, že je na nejlepší cestě o něj přijít. „Kdo to vlastně je, ten Ortega?“

Z kamenné desky splývala jako vodopád smuteční říza, do které byla zahalena. Ruce měla založené na hrudi, která se zvedala pravidelným dechem. Vypadala klidně, ale znaveně, bledá jako loňský sníh. Lehce se dotknul jejího kolene, zatřásl ramenem.
Když se skláněl na jejími rty, nepřemýšlel nad tím, jestli je ta nemoc, o které tolikrát slyšel, nakažlivá. Jeho první polibek v životě. Ani se nepohnula.
Začal ze sebe setřepávat nejistotu. Byla tady ona, bezbranná, a on, všemocný. Ještě se rozhlédl kolem sebe, jako by čekal, že mu někdo v tom, co se právě chystal udělat, zabrání.
Však on se to nikdo nedozví.

Do komnaty vešel sluha. Je určitě jedním z nich… „Výsosti, podává se večeře.“
Na chodbě minul mladého lokaje. Jak se na mě díval… On to všechno ví, jemu to poslala!
Zahradník se jednoho dne krále odvážil zeptat, zda by mohl dát do vázy ty tajemné rostliny ze zakázaného skleníku. On něco tuší… Skleník byl následujícího dne srovnán se zemí a květiny v něm spáleny na troud.
Někdo zaklepal na dveře. Takže si pro mě nakonec přišli? Copak to nestačilo? Copak jsem se nezbavil všech důkazů?!
Poslední vodítko se ztratilo v hrozivém požáru, který ukončil půlroční vládu Filipa I., zvaného Šílený.

Nebyl příliš chytrý ani moc pohledný, nebyl zručný, obratný či statečný. Nic z toho nikomu celý jeho život nevadilo, dokud politickou situací v jejich zemi neotřásla sebevražda vládce, zemi nezachvátil chaos a následná chudoba, a on se nestal hladovým krkem a přítěží svým rodičům. Rozhodl se tedy, že zkusí hledat štěstí jinde. Nevěděl však kde, bloudil bez cíle.
Měl pocit, že kolem toho zkrouceného pařezu prošel snad tisíckrát. Nebyla to ale tak docela pravda; hustým porostem problesklo něco bílého, nějaké stavení uprostřed hlubokých lesů.
Zpoza opasku vytáhl dýku a začal se houštím prodírat.
Třeba se tam bude dát něco šlohnout.

… znamená to, že jsem měla pravdu. Připravila jsem Tě o trůn, když jsi byl mladý. Pokud doufáš, že na něj usedneš teď, o mnoho let později, Tvé naděje jsou plané. Jestli teď skutečně spím nekonečným spánkem, pamatuj, že pravda neodešla se mnou. Je vykreslená na několika podobných listech, které, jak věřím, najdou ty správné čtenáře. Nelituji toho, že jsem se obětovala. Mé tělo je aspoň důkazem Tvých činů.
Papír s úhledným rukopisem jeho neteře, která teď, byť stále naživu, spočívala v hrobce uprostřed lesů jeho panství, rozerval na kusy. Její slova v něm však zasela pochybnost, která vzklíčila v podezření.

Všechna jeho slova působila lživě. Jen chabé výmluvy. Měla to tušit. Neměla soudit knihu podle obalu. Za deskami potaženými brokátem se skrýval bestiář oblud s ostrými zuby; za tváří jediného zbývající příbuzného se schovával netvor.
„Takže když se píchnu do prstu, nic se mi nestane, je to tak?“ zeptala se překvapivě pevným hlasem a ukázala na ulomený květ na stonku, který s největší opatrností sebrala ve skleníku ze země.
„Dino,“ promluvil Filip dotčeným hlasem, „copak mi nevěříš?“
Nevěřila. Kromě své kůže protrhla i pavučinu lží, která se kolem ní spoustu let splétala.
Nemyslela si, že pravda může být tak bolestivá.

Odcizený klíč vklouznul do zámku. Dina vešla dovnitř. Měla pocit, že se ocitla v ráji. V posvátné úctě hleděla na květinovou klenbu nad svou hlavou.
Otevřenými dveřmi vletěl dovnitř cvrlikající ptáček. Dinu to rozesmálo. V úleku však vyjekla, když se ptáček zamotal do houští. Přiskočila k tomu místu, aby ho vysvobodila, ale on se větvemi propadl až na zem.
Opatrně ho vzala do dlaní. Viděla, jak se se jeho rumělková náprsenka třepe tlukotem malého srdíčka. Ptáček spal.
A ona si uvědomila, že nebyl jediný. Tíha té možnosti byla zdrcující. Znovu pohlédla vzhůru a napadlo ji, že nikdy neviděla krásnější hrozbu.

Nemohl odvrátit pohled od jejích vytřeštěných očí. Oněměle křičely prosbu beze slov, tiché volání o pomoc, na které měl odpovědět, ale mlčel. Její nehty rozrývaly desku stolu, jak se za každou cenu snažily udržet ve světě bdělých. Víčka začala pomalu klesat – hrůza za nimi však neusínala – než se nakonec zavřela navždy. Hlava se jí bezvládně svezla na prsa. S kovovým řinkotem se z ní zřítila koruna a přes stůl se skutálela do Filipova klína.
Na tuto chvíli se připravoval tvrdých sedmnáct let. Bylo to snazší, než jsem čekal, pomyslel si, když se díval na jednu z dalších obětí záhadné epidemie.