DMD č. 7. pro 7. 4. 2017. Téma: Bezpečnost letového provozu

Ruku v ruce došli na pomalu se svažující hráz u vesnického potoka. Voda jiskřivě zvonila a sem tam se na ně usmála v podobě hravé vlnky. Na hladině se odrážel svit měsíce.
Lehli si do trávy.
Okamžitě jí automaticky obmotal ruce kolem pasu a v odpověď dostal spokojený úsměv.
Uklidňující ticho rušil jenom šepot vody, chvílemi doplněný o jeho sladká slovíčka a její následný smích.
Dívčiny modré oči se náhle rozzářily. "Dívej, padá hvězda, něco si rychle přej!"
Mladíkovy modré oči se naopak rozšířily děsivým poznáním. "Vždyť to není hvězda, ale letadlo. A padá přímo na nás!"
Vlnky rozverně zamávaly.

Automatický pilot bezchybně držel letovou hladinu jedenáct tisíc stop, trasu Kuala Lumpur - Peking letěl už po několikáté. Kapitán zatím v klidu drobil prošlé rybí filé do ovládací konzoly a kopilot v přípravně flirtoval s letuškami.
„Kapitáne,“ zapípal opatrně automat,„ kapitáne, máme závažný problém.“
Kapitán okamžitě odhodil zbytek večeře do koše na kompostovatelný odpad, zapjal bezpečnostní pás, zatvářil se hrdinně a položil opatrný dotaz:„ co se sakra děje?“
-„Pane, došly nám zásoby chemtrails!“
-„Nevadí, přepněte na déšť žab.“
-„Pane, nemáme ani žáby!“
-„Nevadí, na mou zodpovědnost přepněte na tu zakázanou pozici - déšť dolarů.“
CVAK.
Let MH370 už pak nikdo nikdy neviděl.

"Bacha, máš ho za zadkem!" volal James.
"Kde? Nevidím ho!" reagoval Petr.
"Právě natankoval! Uhni mu!" to se přidali Remus.
"Nemám kam!" Petr měl smrt v očích.
"Je hrozně nebezpečnej, dělá strašný manévry," hlásil Sirius.
"Petře, dělej něco, jinak to skončí průserem!" zařval James.
Ale bylo pozdě. Frank šněrující hospodou s rukama plnýma panáků B-52 dokonale minul stůl, kam mělo pití přistát, a zřítil se i s nákladem přímo na Petra.
"No to snad není možný," nadával Petr utíraje si z košile vylité koktejly.
"Klid, dyť *škyt* nehoří ne?" usmál se spokojeně Frank a vzápětí začal chrápat na podlaze baru

Na mistrovství evropy v atletice mne nejvíc zarazila jedna věc. Všechny disciplíny probíhaly najednou. V televizi to není tak vidět, i tam se to sice střídá, ale televizní obrazovka se nerozdělí do chlívečků. Pro mne to byl "kulturní" šok.
Všechno to jede sakumprdum dohromady, kromě jedný disciplíny. Královského běhu na sto metrů. Kvůli týhle běhačce se zastavil skoro celej stadion a na doběhu (kterej mimochodem protíná hlavní ovál) nandali takovou obří žíněnku, do který se sprinteři po proběhnutí cílem zaboří.
A jak takovej běh probíhá?
Vyklizení prostoru, start, nejrychlejší představitelný let a v plný rychlosti naprosto bezpečný přistání do matrace.

,,Táákže než vyletíme ujasníme si pár pravidel, jak máte použít vaše obleky."
,,Červené tlačítko na pravé straně zmáčkněte pouze v nouzi, vypne oblek a vystřelí vás i s padákem do vzduchu."
,,Na co je tohle?"
,,Uuuuh, na to pozor, vystřelí to mini miny, které máte umístěné v dolní části obleku."
,,Takže až odpočítám, tak všichni naráz odstartujeme. Startuje se červeným tlačítkem na levé strané."
,,Tři!"
,,Dva!"
,,Jedna!"
,,Start!"
Uuuuuughguuuuhghh
,,Zatraceně"
,,Červené tlačítko na levo, druhé na pravo. Kdo se v tom má sakra vyznat."
Heej Marvine, to se tak bojíš výšek, že si padák vystřeluješ i na souši?"

Byl krásný den, jenž se pokoušel maskovat za letní. Dámy a pánové zmlsaní září chladnoucího slunce umíněně posedávali na čerstvém vzduchu.
„Četl jste dnes o expedici k severnímu pólu, pane advokáte?“ zeptala se dáma aristokraticky.
„Jistě,“ odvětil nejistě pan advokát. Popravdě netušil, jak se ocitl naproti cizí ženě, která si počínala, jako by již roky byli nejlepšími přáteli.
Šalamounsky se pousmála a upila ze sklenky červeného. „A co soudíte o bezpečnosti letového provozu?“
Jeho zamračená tvář se rozjasnila. „Míním, že bychom se jí měli zabývat pro případ, že se někdy naučíme létat.“
Zvonivě se rozesmála. Víno se vpilo do ubrusu.

Nechtěl tady být. Ve městě sevřeném kamennými zdmi a pískem. Nechtěl cítit slunce, co praží hůř než rozžhavené uhlí.
Nechtěl pronášet zaklínadlo. Kouzlo, které se rozvine vzduchem skrze hranice času a prostoru. Nechtěl opustit svůj čas a své místo.
Nechtěl tu být sám. Ve městě, které má v srdcích příliš mnoho lidí. Cítil, jak tu samota ztrácí na významu, a on nechtěl, aby přestala být důležitá.
Nechtěl plakat. Skutečným rytířům smí téct slzy. Nechtěl být skutečný.
Mezi hradbami svatého města Jeruzalém je veškerá magie přísně zakázána. Z dobrého důvodu.
Filip nechtěl, ale musel. Vyslovil zaklínadlo a ono stvořilo Černou síť.

Been a week since Max finally let me out.
Whole stinking week.
And only now does he uncuff me?
Now, while being viciously attacked by a roadkill-gobbling, piss-swigging, camel-fucking, chainsaw-wielding creature in a pair of cracked aviator glasses and shit-stained overalls who calls himself “The Flight Navigator”?
Or herself.
Hard to tell underneath all that shit…
Dumb fuck, Max is.
Dumb, incredibly lucky, Fuck.
I open the handcuffs with the keys he throws me.
I get in the car.
Then I hit “The Navigator” with it.
The creature soars through thin air, spilling guts like confetti.
“Have a safe flight.”

The man was not dead... yet. He whispered to Thorne, who carefully held him.
Risa threw herself on her knees, franticaly opening the last aid kit. Stop the bleeding, take care of the shock, help him survive. Thorne joined her. They worked together.
„Are you alright?“ Thorne asked her as their job was almost done.
„I'm fine,“ she lied.
He nodded and opened the transmitter.
„... That heli needed to be here five minutes ago! I don’t care about air traffic control, we have a code red here! Lion‘s down, +8Blueδ out.“
She squeezed the man’s hand. He will make it.

„Lítání, lítání.“ Mumlá si a listuje obrovskou knihou. „Á, tady je to, dyť to mám i podtrhaný.“ Narovná se. Polohlasem čte, jednou rukou si ukazuje v textu, na druhé vypočítává jednotlivé body:
Čarodejnice má lítat přiměřeně vysoko, přiměřeně rychle a hlavně koukat, kde co lítá.
„To je všechno?“ Vyděsí se. „To mi ke zkoušce nemůže stačit!“ A začne přerovnávat a prohledávat všechny knížky.
…
Hluk padající hromady knih vzbudí havrana.
„Co je to tu za hrrůzu?!“ Rozhlíží se po světnici zarované knihami.
„Zítra mám zkoušku a neumím lítání.“ Vzlykne Malá čarodejnice.
„Prrosím tě, pojď se prroletět, nebo se do zítrra zblázníš!“