Poutníci z brdských lesů

„Původně vodní hrad, postavený kolem roku 1250 Oldřichem z Březnice z rodu Buziců.“
Rožmitálsko na starých fotografiích a pohlednicích
Nad starým zámkem přelétl čáp. Veveruška pozorovala jak nad Kuchyňkou, nejmenším z rožmitálských rybníků, klesá níž.
Stopař s Ministrantem obraceli svůj zrak k nedalekému farnímu chrámu. Světec však a Kněz hleděli do zpustlé zámecké zahrady.
„Tohle býval blatný hrad. Jeden ze dvou, o kterých vím, že patřily Lvům z Rožmitálu,“ řekla Lovec.
„A komu patří teď?“ ptal se Světec, který měl rád historii.
„Nějakému američanovi. A on to tu nechal zpustnout,“ řekla trpce Lovec. „I když vinu asi nese víc lidí.“

„Roku 1565, kdy k Rožmitálu patřily i statky Mirošov a Strýčkovy, uvádí se v popise celého panství 48 rybníků...“
F. A. Slavík – Rožmitál pod Třemšínem 1230 - 1930
Po nebi zvolna pluly mraky. Skryt mezi nimi pěl skřivan svoji radostnou píseň. Poutníci odpočívali na břehu Podzámeckého rybníka.
Světec přemítal o slovech Kazatelových. Pozoroval přitom zámecký odraz ve vodní hladině. V zadumání si prohrábl vlasy nade čelem. Zamračil se. Lovec se tiše zasmála.
„Marnost nad marnost,“ prohlásila.
„Já se nečesal,“ odvětil Světec. „Ale tohle zrcadlo je přítel, podívej,“ vybídl dívku.
Nedaleko od nich proplula potápka roháč a zámek se za ní rozvlnil.

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“
Kazatel 3;1

Den zvolna míjel. Modravý ptáček v Lovcově ruce byl již jen vzdáleným démantem na rybníkem pod zámeckou zahradou.
„Neublížili jsme mu?“ ptala se Veveruška u oběda. Lovec se mírně usmála.
„Nemyslím, jen se trochu polekal,“ odvětila. Světec na ni upřel oči o pár odstínů světlejší než peří ledňáčkovo. „No opravdu!“ bránila se dívka, „ten kámen, o který si při lovu narazil hlavu, asi nečekal.“
„Chudák, neměl příjemný den,“ politoval ptáčka Stopař.
„Každý den nemusí být příjemný,“ vstoupil do jejich diskuse Kněz. „Svět nabízí i dny zlé.“

Prvním starostou města Rožmitál byl František Báca, mlynář podebranský a také autor plánku na hodinovou věž na městské radnici.
---web Infocentra Rožmitál pod Třemšínem---
Odbyla desátá hodina dopolední. Zadní trakt radnice se odrážel v zrcadlové hladině. Lovec stála na ostrově a v dlaních držela ptáčka. Vlny omývaly zem u jejích nohou.
Ministrant se Stopařem opodál diskutovali nad rozloženou mapou. Osikový háj okolo nich ševelil v jemném vánku.
Světec mlčky pozoroval sgrafitovou omítkou odpadávající ze zdí, v nichž před dávnými časy prodlévala i česká královna. Ani kněz nemluvil. Oba byli mezi poutníky noví a slunce jako lampa svítilo nad jejich hlavami.

Na Padrť jezdila na letní byt řada slavných osobností, například spisovatelka Růžena Jesenská, básníci Karel Toman a Vladimír Holan. Ke koupání sloužil především Dolní rybník s pláží Rožmitálka.
---Jan Čáka: Střední Brdy, krajina neznámá---
Vlny hnané větrem dorážely na zarůstající kamenitou pláž. Brzy je následovaly dešťové kapky. Racek, který na pláži složil křídla, se schoulil u hromádky větších balvanů. Zakřičel do větru.
Ptačí křik zněl poutníkům jako siréna. Smáčeni vytrvalým letním lijákem kráčeli po dávno opuštěné pláži. Stíny pozorovatelné jen koutkem oka připomínaly postavy minulých návštěvníků.
S poslední klapkou hromu vykvetla nad krajinou duha. Bouře odešla stejně, jako náhle začala.

Roku 1930 získala Záběhlá výraznou dominantu. Svatyni přivítali občané především jako místo pro uzavírání sňatků a křtům dětí.
---Jan Čáka: Střední Brdy, krajina neznámá---
Nocí zněly tóny sladkého dřeva. Kněz vybrnkával tesknou melodii. Smutek plynoucí zpod jeho prstů rozechvíval srdce mladých poutníků. I hvězdy na nebi plakaly, když uslyšely ten jímavý zvuk.
Slova vyprávěla příběhy. Balady hořely tváří v tvář nekonečnosti kosmu stravovány plameny dřív, než mohly být zapsány.
Radost i bolest, něha i stesk. Touha i prokletí. Trumfy i pády. Modlitby i vzpomínky. Kaple. Mladá dívka. Zvěstování Panně Marii. Deset prstů. Jeden příběh. Jméno jako eso skryté ve strunách.

Záběhelští se na jaře 1945 vrátili do svých domovů. Věřili, že vesnice kráčí vstříc radostným zítřkům, o nichž mluvili komunisté. Avšak právě tehdy postihla obec definitivní zkáza.
---podle knihy Střední Brdy, krajina neznámá---
Domy připomínaly valy stěží znatelné mezi trsy starých trav. Ptáci štěbetali ve stromech. Motýli se slétali na květiny rostoucí v prostoru bývalých stavení. U osamoceného plotního sloupku pohopkával mladý ušáček. Planina bývalé kaple vzlínala poklidnou energií.
Idylu Zvěstování rušila krvavě rudá nit bolesti. Proplétala se s ledovou modří zoufalství. V nerozpletitelné klubku přijímaly i zažloutlý strach. Utiskovaly mysli poutníků divokou bouří pocitů. Zaniklá vesnice žádala svoji daň.

Vezmi svůj kříž a následuji mne!
---Mt 16; 24---
Mlha halila krajinu jako bílý plášť. Poutníci stěží viděli jeden druhého. Kráčeli tiše po lesní cestě. Stromy obtěžkané kapkami vody skláněly jehličnaté prsty za límce nevítaných návštěvníků. Každý zvuk jako by se rozplynul, zardoušený jejich sukovitými pažemi.
Stopař v čele s obavou prohlížel zavlhlou mapu. Nevlídný les ji poznamenal kapkami smolné vody a jedním zesnulým komárem. Snaha smést nečistoty dolů byla marná. Zdálo se, že na mapě navždy zůstane flek přesně tam, kde ležel cíl dnešní pouti. Stopař však znal, kudy jít, mlžný les tedy musel své oběti po čase propustit.

Před časy nikoli dávnými z pohledu Matičky Země, kdy ještě bylo lidí na světě pomálu, zrodili se lesní duchové. Krakonoš, Muhu, Jetti, Fabián...
Mladý Fabián byl chlapisko jak jedle. Vysoký, štíhlý se širokými rameny... Oči měl modré a vlasy jako len. V doprovodu zvěře kráčíval brdskými lesy obklopen náručí ticha.
Když přišli lidé, ticho zmizelo. Fabiánovy oči zhnědly. Na osadníky hleděly nejprve s nedůvěrou, nakonec s pokojem. Pracovité, houževnaté osadníky si oblíbily.
S novými osadníky se ticho vrátilo. Jenomže tohle obnovené ticho bylo zvláštní, zlé. Páchlo samotou a střelným prachem. Fabiánovy oči zmodraly žalem. To násilím znovuzpracované ticho neměl rád.

Na začátku 128. žalmu je prezentován otec jako pracující, který dílem svých rukou může podporovat fyzický blahobyt a poklid své rodiny: „Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře“.
--- Amoris laetitia, z čl. 23---
Živobytí v horských obcích bylo vždy tvrdé. Kamenitá půda nevydávala mnoho plodin, nerada se vzdávala nashromážděných minerálů. Kolonisté, kteří se svými povozy přijeli do brdských lesů, museli vzácné meče překovat do pluhů, sochorů a seker, aby vyrvali přírodě svá políčka.
Možná kvůli jejich námaze byla pole i po letech, kdy je nikdo neobdělával, v krajině stále znát. Poutníci postáli u jednoho z nich.