Poutníci z brdských lesů

Učiň mě, Pane nástrojem,
ať zářím, ať zářím, tvým pokojem.
---z modlitby sv. Františka z Asisi---
Hnědá srnčí ouška se skrývala mezi zelenou travou. Jemně se chvěla. Jedno se sklonilo dolů, když na ně usedla moucha. Natáčela se po zvuku lidského hlasu. Zavanul vítr a na okamžik odhalil hluboké oči, k nimž výše položené uši nedílně patřily.
Kněz pozdvihl oči k nebi. V gestu ukázání odhalil Tělo Páně mladým poutníkům i neviděné pozorovatelce. Pozdvihl kalich plný Krve. Poděkoval. Lámal a dával svým přátelům.
Eucharistia.
Sedm dílů jednoho Chleba. Osmý pro mlčenlivého přítele se slzami v očích.
Téměř nepovšimnutý odchod zvířecí.

Louka Kuníkova je zmíněna již roku 1788, kdy žili v Zadní Záběhlé Matouš Kuník, Jan Kuník a Dorota Kuníková. Nedlouho před zlikvidováním obce zde občané Přední Záběhlé vybudovali vodárnu.
---Brdy opět otevřené---
Vydatné prameny polesí Kuníková sytily zemi vláhou. Napojily se z loňských sněhů, které tady v Brdech pokrývaly kraj až do konce května, nyní poskytovaly životodárnou tekutinu rostlinám i zvířatům. Část pramenů se sbíhala do studny, v níž ji spoutávaly betonové kruhy.
Poutníci vděčně ochutnali vody z potůčku tekoucího starou odvodňovací struhou. Voda byla chladná a chutná. Stromy kolem tiše šuměly, vyprávěly příběhy lidí, kteří svou prací studnu hloubili.

Chaloupky vy milé, co z vás asi bude,
až se vystěhujem, kdopak se vás ujme ?
Máme se stěhovat, nemáme však kam,
kam nás osud zavede, ví jen Pán Bůh sám.
---z veršů kolujících mezi obyvateli Kolvína---
Kročeje poutníků vázly. Zastavovaly se a obracely zpět. V horkém letní odpoledni bloudili poutníci po lukách jako ovce, které zapomněly na svého pastýře. Modlili se, ale pastýř nepřicházel. Nikdy totiž od nich neodešel.
Přízraky zbořených chalup vábily jejich zrak. Kobylky hrály svou píseň do uší. Ptáci zapomínali zpívat. Usínali. Vánek rozechvíval listí osik. Točilo se v bludných kruzích jako ti, kdo nechtěli odsud odejít.

Vyprávění starých je pro děti a mládež velice užitečné, poněvadž je stavějí do spojitosti s historií rodiny, čtvrti a země. Rodina, která nectí a nepečuje o svoje prarodiče je rodina v rozkladu.
---Amoris laetitia, článek 193---
Cesta se vinula svahy vrchu Palcíře mezi houštinami bříz, obcházela slepencové skalní útvary, tolik typické pro zdejší kraj, míjela přestárlé choulící se ovocné stromy. Stěží patrné odbočky zarostlé travou a černými bezy ukrývaly památky někdejšího osídlení . Tu sloupek vrat s rezivým kováním, tam část kamenného hrazení.
Mladí poutníci procházeli starým časem. Plynul zvolna jako vyprávění starce, který chová vnuka a učí se honit oblaka.

Vrch Kočka je významným evropským nalezištěm fosilií členovce druhu "Kodymirus vagans", objeveny zde byli i druhy "Kockurus grandis" a "Vladicaris subtilis" (rakovec).
---podle knihy Brdy opět otevřené---
Brdské lesy byly hluboké a vlhké, místy dokonce bažinaté. Obyvatelé Brd tedy nacházeli hady spíše na lukách a otevřených místech, než na lesních pěšinách, kam nemohlo slunce. Ty patřily jiným tvorům.
Na slunci se vyhřívala i užovka, již na své cestě spatřili poutníci. Odplazila se, když na ni dopadl stín. Možná, že právě pro tohle letmé setkání nazval Lovec svůj zápisník Bestiářem svatého Jiří, třebaže o hadech do něj téměř nic dalšího nepřipsal.

„Matky jsou nejúčinnější protilék na šířící se sobecký individualismus.“ ... „společnost bez matek by byla nelidská, protože matky dovedou i v nejhorších momentech dosvědčovat něhu, oddanost, mravní sílu.
---Amoris laetitia, článek 174---
Poutníci usedli na zídku vyskládanou z kamení na svazích vrchu Palcíře. Skromně pojedli. Nemluvili, naslouchali.
Kněz vyprávěl příběh o dívce, která se narodila nedaleko odsud. O ženě a matce, která povila děvčátko. O tom, jak je chovala, kolébala, učila prvním krůčkům i prvním modlitbám, o tom, jak vedla dceru k oltáři...
Promlouval o kráse starosti mateřské, o lásce a vděčnosti, jíž tito něžní andělé zasluhují každý, každičký den. Děkoval.

V noci ze 14. na 15. listopadu 1941 se do Brd přihnala větrná smršť. Popadalo asi 1,5 milionu kubíků dřeva. Pro snazší svoz dřeva vybudovala firma W. Fischer, sídlící v Kolvíně, síť železnic.
---podle Brdy opět otevřené---
Cesta se vinula mezi stromy. Zužovala se utiskovaná keři. Zarůstala mechem a travou. Vystupovala nad okolní zem, snad proto, aby lačnému rostlinstvu unikla. Přímo uprostřed ležel banán.
Jen brdský Fabián věděl, jak se plod dostal právě na tuhle zapomenutou cestu. Upoutal však Medvědářovy bystré oči.
Poutník se sklonil. Dotkl se země. Přehlédl podivně známý tvar. Zdálo se, že poutníci narazili na starou trať.

Kolvíne, Kolvíne vesničko má milá,
na tebe vzpomínám, čím jsi ty mě byla.
---z básničky, která kolovala mezi obyvateli zaniklé vesnice Kolvín---
Mudrc uměla hrát na kytaru. Šest strun natažených na dřevě kreslilo obrázky z posmutnělých tónů. Asfaltovou cestu vedoucí k zaniklé vsi přetínalo dvanáct pásů dlážděných kočičími hlavami. Nebyly tak ohlazené, jako ty, které položili Němci, kolvínské babičky tudy nechodily. Těch dvanáct pásů křížilo silnici kvůli tankům. Šinuly se po nich na cvičiště a zpět jako těžkopádní brouci.
Nikdo z poutníků nepřemýšlel nad těžkostmi vojáků, kteří zde cvičili a kteří většinou nikdy neviděli boj. Vylidněné Brdy žalovaly těžší boj.

Střetly se v divném souboji
život a smrt. Je po boji.
Ten, který zemřel, z mrtvých vstal,
aby nám věčně kraloval.
--- z Velikonoční sekvence---
Střetly se v divém souboji. Představy pánů v Praze daleké s životy lidí, kteří na Prahu blízkou vystupovali po lesních pěšinkách s košíčky hub.
Bylo po boji. Na připomínku muže, který zahynul rukou německé posádky, vztyčili kámen vzatý z náruče zdejších kopců. Nápis uchovávající jméno i původ setřela léta tak, že se podobal spíše mazanici než důstojné vzpomínce.
Život i smrt obyvatel připomínají zarostlé základy a pozůstatky sadů. Tady poutníkům nikdo mazanec nepodá ani o Velikonocích...

Děkuji Bohu zato, že mnohé rodiny, které se vůbec nepovažují za dokonalé, žijí v lásce, uskutečňují své povolání a jdou kupředu, byť po cestě mnohokrát upadnou.
---Amoris laetitia, čl. 57---
Starý dub se pněl nad krajinou obklopený svými menšími příbuznými a naskládanými těly poražených buků.
Kněz pod stromem se připravoval ke mši. Ve slunci procházejícím listovím pableskoval kalich zlatozelenými odlesky. Bělostnou roušku zdobilo slunéčko sedmitečné.
Myšlenky knězovy se podobaly křídlům motýla. Těkaly nad krajinou, podivovaly se nad květy, spřádaly se jemné jako dech, pevné jako síť vztahů v rodinách, které spolu směřují k novým obzorům, když ty původní se promění.