Poutníci z brdských lesů

Na obzoru lásky, který je podstatný v křesťanské zkušenosti manželství a rodiny, vystupuje také jedna další ctnost, poněkud přehlížená v těchto dobách uspěchaných a povrchních vztahů: něha.
--- Apoštolská exhortace Amoris laetitia, článek 28 ---
Poutníci kráčeli letním odpolednem. Měkká tráva tlumila jejich kroky. Tam, kde se voda shromažďovala v mechových prohlubeninkách, to čvachtalo. Stromy rozvážně pohupovaly větvemi skrývajíce utajený život. Po nebi plula něžná oblaka.
Bledé předivo minulých vztahů obepínalo krajinu jako neviditelný plášť. Se slovy kněze ožívaly obrazy matek a jejich dětí, které z lásky donesly květ, i otců, jimž se šťastné před tím změnilo jediným podpisem v zhořklé potom.

Dělostřelecká střelnice v Brdech byla založena roku 1925. Obyvatelé Padrtě byli poprvé vysídleni Němci v roce 1941. Definitivní odchod přišel roku 1952.
--- podle webu Svazu vyhnanců z Brd ---
Asfalt staré armádní silnice byl rozpálený sluncem. Na rozcestí se silnice spojovala s dlážděnou cestou. Léty ohlazené šedivé kočičí hlavy němě vyprávěly příběhy rázných kroků vojáků, těžkých, pomalých krůčků stařenek i běhu lehkonohých dětí.
Poutníci se ubírali dál. Rozjímali. Snad se snažili vysvětlit něhu matky sklánějící se k dítěti, snad barvy křídel motýlích a netušili, že právě tam, kde prochází, stával kdysi dům, v němž otec neuměl dětem vysvětlit, proč musí odejít.

Zrnka času se sypala z nebe jako z blankytné makovice. Vteřina za vteřinou klouzaly pod hladinu Padrťského rybníka. Modrala se poledním klidem.
Poutníci podřimovali na břehu. Barevná šmouha se mihla z rákosí na břehu. Na starém dubu zakřičela sojka. Žalovala však zbytečně. Tam, kde kdysi bývaly domy, byly dnes jen mokřady a luka spásaná lesní zvěří, nikdo ji neslyšel. Mokřadní porost ukrýval lovce snícího o dávných dnech.
Zraky poutníkovy směřovaly tam, kde kdysi stála vesnice. Na hladině se pohupoval malý duhový květ. Poutník prosíval čas. Protékal mu mezi prsty jako zrníčka máku z dozrálé makovice. Rákosí šumělo do uší. Uspávalo.

Na tomto místě stával statek č.p. 19, kde rod Krátkých více než tři staletí hospodařil a r. 1941 byl přinucen svůj domov opustit.
--- pamětní nápis na kameni v místě bývalé vsi Kolvín ---
Poutníci zvolna přicházejí k Padrťským rybníkům. Je horko, sem tam zafouká svěží větřík s vůni vody. Blíží se poledne.
Přicházejí od jihu. Jdou pomalu, co noha nohu mine. Rozjímají nad otázkou ze mše svaté. Kam chodili místní obyvatelé na nedělní bohoslužby tehdy předtím, než je zbraně československé armády vyhnaly z domovů?
Přemítají. Píseň kobylek uspává myšlenky. Prst pohladí spoušť. Zbraň civilizovanější doby zachytí krajinu na paměť budoucím.

Místo, kde stával benediktinský klášter, označovala malá, nenápadná cedule s textem od Jana Čáky.
Poutníče, postůj a pomni dnů minulých....
Poutníci stanuli v klínu brdských lesů. Stanuli v pokorném mlčení. Na paměť mnichů, kteří zde žili a modlili se před téměř tisíciletím, odsloužil kněz mši svatou tam, kde býval kostel svatého Jana Křtitele.
V posvátné atmosféře proměnil hostii s vínem v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Paprsek slunce požehnal shromážděné. Vítr zavanul. V nedalekém rybníce se vymrštila ryba. Zrcadlovou hladinu zvlnily kruhy.
Les ztěžkl tichem. Zdi vyrostly z ničeho. Zdály se být jako kruh.
Kruh modlitby, kterou nikdo nerušil.