Poutníci z brdských lesů

Poutníci kráčeli letním odpolednem. Měkká tráva tlumila jejich kroky. Tam, kde se voda shromažďovala v mechových prohlubeninkách, to čvachtalo. Stromy rozvážně pohupovaly větvemi skrývajíce utajený život. Po nebi plula něžná oblaka.
Bledé předivo minulých vztahů obepínalo krajinu jako neviditelný plášť. Se slovy kněze ožívaly obrazy matek a jejich dětí, které z lásky donesly květ, i otců, jimž se šťastné před tím změnilo jediným podpisem v zhořklé potom.

Zrnka času se sypala z nebe jako z blankytné makovice. Vteřina za vteřinou klouzaly pod hladinu Padrťského rybníka. Modrala se poledním klidem.
Poutníci podřimovali na břehu. Barevná šmouha se mihla z rákosí na břehu. Na starém dubu zakřičela sojka. Žalovala však zbytečně. Tam, kde kdysi bývaly domy, byly dnes jen mokřady a luka spásaná lesní zvěří, nikdo ji neslyšel. Mokřadní porost ukrýval lovce snícího o dávných dnech.
Zraky poutníkovy směřovaly tam, kde kdysi stála vesnice. Na hladině se pohupoval malý duhový květ. Poutník prosíval čas. Protékal mu mezi prsty jako zrníčka máku z dozrálé makovice. Rákosí šumělo do uší. Uspávalo.

Místo, kde stával benediktinský klášter, označovala malá, nenápadná cedule s textem od Jana Čáky.

Poutníci stanuli v klínu brdských lesů. Stanuli v pokorném mlčení. Na paměť mnichů, kteří zde žili a modlili se před téměř tisíciletím, odsloužil kněz mši svatou tam, kde býval kostel svatého Jana Křtitele.
V posvátné atmosféře proměnil hostii s vínem v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Paprsek slunce požehnal shromážděné. Vítr zavanul. V nedalekém rybníce se vymrštila ryba. Zrcadlovou hladinu zvlnily kruhy.
Les ztěžkl tichem. Zdi vyrostly z ničeho. Zdály se být jako kruh.

Kruh modlitby, kterou nikdo nerušil.