Téma č. 00 pro březen 2018: Utečeme z bublin!

Hlava se jí zatočila tolik, až ji napadlo, jestli nemá hyperglykemický šok. Při té všeobecné přemíře cukru by to dávalo smysl.
Ale před ní seděl muž s rozcuchanými vlasy a chutnal jako pivo. Nic víc, nic míň.
Muselo být po půlnoci. Dvě modré oči obklopené vějířky jemných vrásek ji sledovaly tak upřeně, až měla pocit, že svlékají její duši. Ale kdyby do ní skutečně viděly, všimly by si obrovského nápisu UTEČ! vytepaného přes mozkovou kůru.
„Všechno nejlepší,“ řekl.
Tak tedy dvacet pět. Čtvrt století, proboha.
Už by pomalu mohla vědět, že dělat si opěrný bod z růžové bubliny je pošetilé.

Byla dcera, která udělala to, co bylo třeba.
Byla sestra, která měla udělat víc.
Byla mikrobioložka, která si to rozmyslela.
Byla policistka, která vždy dodržovala pravidla.
Byla jiná než ostatní.
Byla svá.
Byla kolegyně, která udělala to, co bylo správné.
Byla podřízená, která nedokázala zachránit svého šéfa.
Byla policistka, která nechala zemřít podezřelého.
Byla dcera, podezřelá z vraždy matky.
Byla milenka, která ho potřebovala stejně, jako on ji.
Byla policistka, protože se cítila provinile.
Byla žena, která uměla milovat.
Byla žena, která potřebovala zjistit, kdo je doopravdy.
Porsche 911S ujíždělo přes most a v něm Saga Norén.
Jen Saga Norén.

Som tu a počúvam.
Tak jo.
[povzdech]
Tolik let, co se člověk nesnáší. Skoro celý život a pořád víc.
Skúste hovoriť v ichformě.
A najednou tu sedím a aspoň v jedné věci necítím ten proklatý doublethink.
Čo sa vo vás deje?
Dejte mi chvilku, musím to vstřebat...
[přivírá oči, nevěřícně vydechne]
Osm týdnů na psychiatrii, čtvrt roku na neschopence, antidepresiva, antipsychotika, spousta spánku, týden co týden na psychoterapii...
Ano, myslím, že teď je ta chvíle.
Jsem dobrá ve své práci
Jsem dobrá ve své práci a jsem zatraceně dobrá, že to dokážu říct.
Jedna zeď právě padla.
[žiarivo sa usmievá]

„Hamlet se vrátil.“
„Cože?! Proč?“
„Daenerys ho nechce. Ofélie ho sice taky ofiko nechce, ale Horacio se může přetrhnout, aby se mu zavděčil, takže si myslí, že tady mu bude líp.“
„Přežije tolik sérií a myslí si, že tady mu bude líp?!“
„No jo, je to blázen, tentokrát to ani nemusí předstírat.“
„Ale co uděláme my? Já nechci zase viset.“
„Posvítíme si na toho ducha.“
„Ty myslíš, že...“
„Já myslím, že se tady ti herci neobjevili jen tak náhodou. A tomu jejich principálovi nevěřím ani nos mezi očima.“
„Tak jo. Nehodíme si?“
„A co myslíš, že ti padne, naivo?“
Hrana.

ONA
Nikdy si moc nevěřila. Jak by mohla? Nebyla hezká. Prostě jen průměrná holka, kterou kluci ignorovali.
A pak se objevil on. Jen kvůli němu byla ochotná zkusit udělat první krok.
ON
Nikdy neměl potřebu vídat se s lidmi. Měl kamarády, ale stačilo mu se s nimi vidět jednou do roka. Nejšťastnější byl, když se mohl začíst do knihy a při čtení upíjet čaj.
A pak se objevila ona. Jen kvůli ní byl ochotný začít chodit do kaváren.
OBA
Měli své mouchy, ale snažili se, aby to vyšlo. Stále se snaží... Někdy prostě stojí za to pokusit se o změnu.

Lily měla svou důstojnost. Říkanky o zvířátkách Harrymu předšišlávat nebude. Vyprávěla mu o lektvarech, bylinách a kouzelných tvorech. James říkával, že to dítě bude převzdělané.
Pokud tu byl.
Z práce přicházel pozdě, nepřítomně ji líbnul na tvář, podíval se na spícího syna a usnul taky. Nebo se vracel ještě později a opilý.
Nevěděla, že jí v noci šeptá do vlasů, že je ochrání.
Lily je měla oba moc ráda, ale nedokázala se odevzdat péči o domácnost a ke svému oboru se dostat jen při vaření a vymýšlení básniček. Chtěla se o všechno dělit s Jamesem. Chtěla... něco víc.
Opustí Jamese.

Bylo opravdu pohodlné žít v tom známém a zaběhaném.
Nemuset opustit to, co nemohlo překvapit a tím pádem ani ohrozit. Ten pravidelný kolotoč opakujících se zautomatizovaných úkonů, ze kterého zdánlivě nebylo úniku.
Ale jediný okamžik vše změnil.
Jiří se místo toho, aby se jako obvykle zapojil do nenávistné komentářové bitvy hanobící homosexuály, odhlásil ze svého facebookového účtu.
Jana si zabalila poslední drobnosti na cestu do zahraničí, kam se za celých padesát let svého života kvůli strachu z neznáma nepodívala.
Adélka si konečně přiznala, co doopravdy cítí. A navzdory konvencím udělala první krok.
Několik z bublin, ve kterých žili, právě prasklo.

Rabastan Lestrange poprvé viděl vlak, když mu bylo pět. Byla to zapovězená láska na první pohled. Nevěděl tehdy, jak ta červená obluda funguje, někde vzadu v hlavičce ale tušil, že to ani vědět nesmí. Až na fascinaci špinavou mudlovskou technologií byl dokonale průměrným čistokrevným dítětem.
Bylo mu devatenáct, když pohřbil bratra a uvědomil si, kdo stojí za jeho smrtí. Věděl ale moc dobře, že otevřenou válku Raddlovi vyhlásí leda hlupák. Až na intenzivní touhu splatit krev krví byl dokonale průměrným čistokrevným přitakávačem.
Nic nebylo vyhráno, ale konečně cítil, že může být sám sebou. Se zatajeným dechem vstoupil do technického muzea.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Jak kde, však si vyše mesiaca v tej bubline trávil.
- Jáj, starý môj, to som v televízore videl, ako v tom v bazéne po vode nejakí krepí turisti pobehovali, tak aj ja som to chcel skúsiť.
- Veruže dobre, ale kvôli tomu si nemusel potok prehradiť a pol dediny zaplaviť.
- Však sa len nejeduj, starý môj, krčma predsa ostala nezaplavená.
- Veď ja nič, ale predseda sa sťažoval.
- Ten sa furt sťažuje. Ale Anča sama hovorila, že u predsedu čisto nebude, kým ich to tam nevyplaví, tak čo?

Clara měla nepříjemný pocit deja vu.
Ten zažila na svých cestách s Doktorem již několikrát (kupříkladu tehdy, když se vydali do antického Řecka a na stěnách mohla vidět podobné grafity, jako na londýnských veřejných toaletách. „Ageon ho mám malýho.“)
Tentokrát to ale bylo jiné. Byla si jistá, že tuhle situaci neprožívá poprvé.
Pozorovala doktora, jak pobíhá okolo ovládacího panelu TARDIS s ustaraným výrazem. „Jsme zaseknuti v časové bublině! Prožíváme jeden okamžik stále dokola.“ pokusil se o vysvětlení svého počínání, „tohle by to mělo napravit!“ Malinko se na Claru usmál a otočil zářivě modrým knoflíkem.
Clara měla nepříjemný pocit deja vu.