Téma č. 00 pro březen 2018: Utečeme z bublin!

Bylo po všem. Všechny problémy vyřešeny, zlo potrestáno, a ten nejdůležitější život zachráněn. Co se týče jeho ženy, no, řekněme, že si sama vybrala svůj další život, a i to, s kým ho stráví. Nemohl říct, že by mu to vadilo.
Vychutnával si to ticho, ten klid. Klid umocněný mlčením, mlčením s bublinami. Ale nebyl tu sám. Byla tu ona. Objala ho a lehla si na postel. Její pohled byl pohledem laně. Další mlčení, další bublina.
Takhle to přece dál nejde.
"No jo, ale teďka už přece nejsi sen. Musíš se naučit normálně mluvit. Zkusíš to? Opakuj po mně: Miláčku..."

Žili byli malí Makýnci. Žili v bublinkách. Každý měl svou. Jakkoli to zní roztomile, milé to nebylo. Když Makýnek potkal spoluobčana, skrz bublinku nebyl schopen zachytit vše, co mu ten druhý potřeboval sdělit. Docházelo k nedorozuměním a Makýnci se cítili sami. Nikdo se navzájem skutečně nechápal.
Jednoho dne přišel Makýnek Makyn s nečím úžasným. Díky své citlivosti a upřímné otevřenosti dokázal na určitou dobu spojit svou bublinku s bublinkou cizí a vidět tak svět očima druhého.
Když se to ostatní začali učit, samota se vytrácela. Šťastní Makýnci tak byli silnější a zdravější. Začali věřit, že jednoho dne nebude bublinek potřeba.

Trhaly jí srdce a stále znovu přinášely slzy. Každá vzpomínka, každý den těch dvaceti let. Dávné okamžiky, kdy s radostí utekla mizerným vyhlídkám, bolely stejně, jako loňské milé procházky parkem a rozhovory v padajícím listí.
Letošní zima krutou silou roztříštila jejich zlatý svět na kousky.
V takové bolesti má čelit mizerně skrývanému nadšení nevlastní snachy? Jak září pod závojem falešného smutku! Jak se její jedovatá mysl rozpíná do všech koutů...
Nemůže. I když Elinořina naděje opatrně stoupá k jarnímu slunci. Rány nezhojí pár měsíců.
Trhá jí to srdce, když Norland mizí za kopcem a dceři po tváři stéká tichá slza.

„Co děláš?“ ptám se s úsměvem zaujaté holčičky.
„Váhám nad svým povoláním. Nevím, zda si zvolit studium literatury, nebo se věnovat sportu,“ praví vážně sedíc vedle volejbalového míče a listujíc Donem Quijotem.
„Eja,“ reaguji souhlasně.
„Víš, nechci být neomalená, ale tahle komunikace je na houby,“ říká a pro názornost mi podává plyšový hřib.
„Mmmma…“ podotýkám.
„Jak je možné, že jsme si tak blízko, a přitom si nerozumíme? Není to vyloženě tragické?“ zalomí teatrálně rukama.
„Hea, hea heá!“ ohrazuji se.
„Pověz mi, ale upřímně, je vůbec nějaká perspektiva, že budeš jednou mluvit normálně?“
„Možná,“ odtuším.
Viktorka akorát udělá ze slin bublinku.

Světlo se linulo z otevřených dveří na konci chodby. Za nimi se s tichým puknutím objeví travnatý dvůr, uprostřed stojí křeslo pod slunečníkem. S dalšími puknutími naopak mizí duhové bubliny, jimiž ovzduší zásobuje skupinka dětí. Přistoupí blíž. V křesle sedí postava v černém, bílé vousy i vlasy, typický klobouk...
"Hello... you... jsi tu brzy."
Pokrčí rameny a na nose mu přistane další bublina.
"Pojď, tady se nedá pracovat."
Postava se zvedne a mávne rukou. Dvůr se promění ve stráň s výhledem na kroutící se řeku a masou hradního komplexu po levici.
Sednou si na lavičku a mlčí. Jako už jednou.

Plavali spolu, povídali si, smáli se. Tadeáš se cítil uvolněně jako už dlouho ne, prvotní ostych i obavy z neobratné konverzace byly pryč. Dobře, že ho kluci z Legií vytáhli ven! Doma by jen koukal do zdi. Jeho nová známá – Leopoldina, jak se mu představila – měla pravdu: občas bylo dobré trošičku utéct.
Poznala, že se tomu příjemnému mladému muži líbí. Těšilo ji to, také se jí líbil. Bylo by snadné podsunout mu myšlenku, aby ji pozval do cukrárny. Díval se jí přímo do očí, stačila trocha soustředění. Uměla to dobře.
Jenže svou schopnost nezneužívala. Neudělá to!
Nakonec ji pozval stejně.

Stáli, posedávali, házeli si kostkami a čekali. Věděli, že až si z nich přestane utahovat, všechny je pobije. Nečekali na záchranu, nečekali na povel k ústupu, nic takového totiž nemohlo přijít. Jen potichu čekali a modlili se, aby je provokoval ještě dlouho. A nebo aby omdlel a už se nezvedl. Cokoliv, jen aby zůstal na své polovině údolí a nepřiblížil se k nim.
"Hej, Elíabe, Abínádabe, Šamo! Nesu vám jídlo od táty!"
"Díky. Bojíme se ale, že už nás brzy pošlou do útoku..."
"Ach. Jen mi ještě pověz, kdo to stojí v jejich čele?"
"Ten obr? To je Goliáš, Davide."

"Cesty kolem jsou příliš dlouhé. Nepřítel ví, kde jsme a může nás zablokovat, stačí mu nás zdržovat a postupně nás udolá," zhodnotil situaci Husev
"Mohla bych timewarpnout skrz zával, kdo další myslí že by se dokázal bezpečně dostat skrz?" Inritta nadhodila.
"Já můžu na chvíli znehmotnět asi jako přízrak."
"Jo, i já to dokážu."
"Já možná zvládnu zkopírovat ten efekt na další dva cíle."
Rrakhati vystoupila: "Můžu procházet kamenem a vzít ještě jednoho dalšího."
Chvíle ticha.
"Sedm, to by byla sebevražda..."
Bez varování začaly ze skály vystupovat medúzy v plné zbroji, s válečným malováním na obličejích. Na štítech znamení Rrakhor-Nessti.

Vyber si mě!
Bublinky, jo? Tak se předveď.
(...)
5 8 4 1 6
5: "Zůstávám, bohužel."
8: "Já jedu, pusťte mě, pusťte mě!"
5 4 1 6 8
5: "Konečně se taky pohnu..."
6: "Že vás to baví, já jsem ráda, že nemusím."
4 1 5 6 8
4: "Vyměníme se?"
1: "Bude mi potěšením."
5: "Já už jsem na konci, takže nic."
1 4 5 6 8
1 a 4: "My jsme správně, takže končíme, co vy na to?"
Všichni: "Souhlas!"
1 4 5 6 8
(...)
Pro pět hezké, ale já mám těch čísel bohužel trochu víc. Třeba příště.

Má sousedka v roli matky
utírá jen dětské zvratky.
Se ženami z ulice
řeší barvu stolice.
Na Facebooku vyhledává komunity matek,
které řeší jen to jedno - "proč nepapá, spratek?"
Potom jenom sdílí Tweety jak se děcku daří,
jestli smrká, bulí, krká, co mu dneska vaří.
Od plínek mu v online vodách vyšlapává stopu,
vydáváním prohlášení - "dneska mámu kopu".
Fotky visí na Instáči - je to k smíchu nebo k pláči?
Tak žijete ze dne na den v mediální bublině,
velký bratr vidí všechno, co skrýváte v hlubině.
Utíkáš? Svět hned se dozví, že máš nejspíš schízu,
v komentářích napíšou ti psychoanalýzu.