Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Neznal nic jiného než svůj dvoreček. Ohraničený, bezpečný, s hojností jídla pro všechny.
Až přišel ten cizinec a vedl podivné řeči. Nerozuměl mu a ani nechtěl naslouchat. Přál si jenom zůstat s ostatními...
Ale teď spolu byli na vysokém kopci. Nemohl odtud vidět své družky ani dvorek. Jenom široké rozlehlé kraje a nekonečné nebe nad hlavou.
Tohle je tvůj svět, pravil cizinec.
A mladý orel konečně porozuměl. Zapomněl na tu útulnou bublinku dole a pohlédl do oblak. Vyrostl sice mezi slepicemi, ale patří sem.
Roztáhl křídla a zjistil, že ho nesou velmi dobře. Zamířil vzhůru a už se nikdy nevrátil.
Bajka o orlovi, který byl vychován mezi slepicemi, koluje po internetu v různých verzích, někdy končí smutně a jindy dobře. Mně se líbí nejvíc tahle nadějeplná verze.
Dříve považoval vltavskou vodu za chladnou, dnes mu nepřišla. Nejspíš se během vojenských let otužil. Plaval, potápěl se, nechal se jen tak nadnášet a koukal na nebe. Kluci měli pravdu: bylo skvělé užít si ždibec volnosti a bezstarostnosti.
„Poplavete-li ještě kus dál, nabere vás parník,“ ozval se kus od něj pobavený hlas.
Otočil se. Ve vodě z ní viděl jen hlavu v koupacím čepci, pod který si nastrkala dlouhé vlasy. Byla hezká.
„Nezatoulala jste se trochu daleko od bazénu dámského oddělení?“ S hořkostí si pomyslel, že úplně odvykl jen tak mluvit s děvčaty.
Zasmála se. „Občas je dobré trošičku utéct.“
Žili jsme si tady ve Městě celkem v poklidu. Až donedávna.
Náhodou jsem na něj narazil před barem. Když jsem odcházel, vyběhl za mnou. Podával mi doklady, které jsem uvnitř zapomněl.
Vzal jsem ho mezi nás. Byl to uprchlík, vyprávěl nám, co za hrůzy se stávají mimo Město. Sice jsme něco málo tušili, ale proč se tím trápit? Dělo se to tak daleko…
Pak si pro něj přišli. Našli jsme ho ležet před barem s proříznutým hrdlem.
Od té doby cítím, že bublina, ve které jsme dosud žili, začíná praskat. Vnější svět se dostal až sem a už není úniku.
Vloni jsem psala historická drabble poctivě na každé téma. Jestli to zvládnu i letos, to netuším. Ale zkusit to můžu. Takže se zase můžete těšit na sáhodlouhé dodatky...
A samozřejmě budou drabblíky zase nesoutěžní.
„Matěji… kdo se s pány hádá, špatně dopadá…“
Hrdý Chod hledí na svou hubenou, strhanou ženu. Není lehké uživit ji a devět dětí… Domažličtí radní mu mzdu zvýšit odmítli. Pojede! Až do Vídně! K císaři! Nedá se!
Matěj Just se vrací v povznesené náladě. Nejenže císařská kancelář vyslyšela jeho stížnost, ale navíc ještě veze úžasnou novinu!
„Říkal, to,“ vykládá v každé hospodě. „Sám císařský úředník! Ptal se na nás, Chody, že asi máme dobrého pána, když se mu nepřipomínáme se svými privilegii! To bychom měli, to vám povídám!“
Netrvá dlouho a setká se Janem Sladkým Kozinou.
Osud si zamne ruce…
Celou patálii s chodským povstáním zakončenou popravou Jana Sladkého Koziny v podstatě opravdu zavinil hajný Just. Domažličtí radní mu odmítli zvýšit mzdu, on si na ně šel stěžovat až k císaři a tam císařský úředník prohodil údajně cosi o tom, proč se raděj nepřipomenou svými privilegii. Ty Chodové obdrželi už za Jana Lucemburského, v roce 1325 mohli na soudech užívat práva města, poté získali chodskou rychtu, soud i potvrzené zvykové právo, na základě něhož mohli provozovat řemesla, dávat děti do učení, byli osvobozeni od cel - to vše za hlídání zemských hranic. V roce 1621, po porážce stavovského povstání však dostal oblast chodských vesnic na Domažlicku Wolf Maxmilián Laminger z Albenreuthu, otec onoho neslavně známého "Lomikara". Ve chvíli, kdy vesnice právoplatně od císaře Ferdinanda II koupil, padla všechna chodská privilegia. Chodové se odvolali a práv se domáhali, ale v roce 1668 jim císař přikázal "věčné mlčení" a dal za pravdu Wolfu Maxmiliánovi Lamingerovi. Hajný Just jel se svou stížností do Vídně o dvacet čtyři let později, a když se vrátil s onou senzační zprávou, že se mají připomenout, Chodové okamžitě vyslali do Vídně dvoučlennou deputaci Jana Sladkého, zvaného Kozinu, a Davida Forsta.
Císař udělal chybu - choval se k deputaci vstřícně a s pochopením. Chodové z toho vyvodili, že jejich práva stále platí a rozhořela se roztržka, která byla, jak je všeobecně známo, ukončena v roce 1695 popravou Jana Sladkého Koziny. A to vše jen pro to, že jeden hajný nedbal varování své ženy...
Pramen: Co se nevešlo do dějepisu, Jan Bauer
Nany obejme očima hrst domků rozesetých po stráni. Její rodná ves. Ještě před nedávnem jí byla malá. Připadala si jako v bublině, celý svět ležel venku, barevný, lákavý, zdánlivě nedosažitelný. Teď si není jistá, jestli o něj stojí.
Vrývá si do paměti jejich chaloupku, před plaňkovým plotem stojí táta s mámou i všechny sestry. Na tu dálku to není vidět, ale Nany ví, že všichni hledí na ni, že se tím pohledem loučí navždy. Definitivnost jejího rozhodnutí na ní padne jako koňská houně a začne ji dusit.
Popadne kufřík i ranec, skousne ret a vyrazí na cestu do nového života.
Tento film jsem viděla v nedávné době a domnívám se, že si zaslouží všechny ty Oskary. Pokud jste ho ještě neviděli, tak doporučuji!
Drabble obsahuje silné spoilery.
Žil ve své uzavřené bublině, soukromém světě za zavřenými dveřmi. Kupoval odporný limetkový koláč jen pro sladký úsměv, který ho zahřál na osamělé duši. Vždycky bylo jednodušší se problémům vyhýbat a předstírat, že neexistují. Zavřít oči nad bolestí světa.
"Vždyť ani není člověk!" řekl jí.
"Když neuděláme nic, také nejsme lidmi!" zatančily její ruce.
Jeho bublina praskla. Sladký úsměv byl najednou kyselejší než limetka na koláči.
Když pak pozoroval bubliny na hladině, věděl, že udělal nejlepší rozhodnutí svého života. Vstrčil hlavu ze své skrýše a udělal něco, co mělo opravdový význam. Zlo může vyhrát jenom když dobří lidé nedělají nic.
Moc se těším na duben! Jenom nevím, zda budu moct aktivně komentovat jako předchozí roky, práce je náročná.
No, uvidíme...
Milá I.!
Vzkaz i s textem CH. posílám po D., je spolehlivý.
Nevěřila bys tomu, ale poprvé od Jara cítím naději, pocit osvobození. Byli jsme rozsekáni do atomů, železné opony i uvnitř rodin. Uvrženi do lži. Sebemenší gesto pod (sebe)cenzurou.
Nadechla jsem se, vymanila se pouhým podpisem. Překročila hranice. Jsem zase svá, uvnitř společenství, otevřeného, dramatik (VH) nechce, abychom byli ghettem.
Zvaž to, moc zareagovala nečekaně ostře, následky mohou být nedozírné (JP zabili, jak víš, i na pohřbu se chovali jak prasata), jen líčím svůj pocit.
Tvá Z.
Po přečtení prosím znič.
V Praze (bydlím u KF) 1. 4. 1977
DMD ještě ani nezačal a já už píšu tak depresivně... Snad se to v dubnu zlepší. :-D
"Stíny přicházejí tančit, můj pane..." Stannis zaskřípal zuby, když uslyšel přibližující se Strakošův hlas.
Neměl toho šaška rád. Připomínal mu bezmoc dne, kdy ve svých čtrnácti letech stál na hradbách Bouřlivého konce a sledoval, jak loď vezoucí jeho rodiče mizí v běsnících vlnách. Strakoš byl tehdy kromě změti bublin jediný, koho moře vyvrhlo živého. I v tomto štěstí ho však neštěstí dohnalo, když jeho život vykoupila ztráta rozumu.
Kdysi geniální šašek, který měl Stannise naučit se smát, už provždy provázel svého pána jako břemeno duše. Stejně jako hořkost a křivda, ty stálé společnice. Jak ironické... Jako vše ve Stannisově životě.
Legionáři se do mladé Československé republiky vraceli přes půl světa. Tadeáš se nemohl dočkat! Čekalo jej však rozčarování, v rodném domě zakoušel nepříjemné pocity cizince. Dokonce ani s matkou (běhala kolem něj jako kvočna kolem kuřátek) nedokázal vést víc než povrchní rozhovory.
„Pojď s námi, Tadeáši,“ zazubil se šikovatel Houska.
Cosi zamručel, nechtěl. Navrátilci dostali repatriační dovolenou, prý na zotavenou – a klukům nepřišlo na mysl nic lepšího, než ji zahájit v pražských Žlutých lázních. Že prý je hezky, tak si to užijí, zaplavou si, budou na sluníčku…
„Mám ti to dát rozkazem, bratře?“
Věděl, že Houska žertuje, přesto nakonec šel.
ano, bude to mít pokračování
a ano, informace o fandomu doplním
„Přiznejme si,“ praví Filcin do rodinného lomozu, „že v dubnu jsme oskořápkovaní, lesk v očích a kruhy pod nimi, mátožně se míjíme, nemluvíme spolu. Nejlepší obranou je útěk!“
„Razí Francouzi,“ houkne Sikar, „ale nikdo jiný!“
„Do Jeruzaléma bych se i podívala,“ sní Thea.
„Z bláta do louže,“ komentuje Linkva, ale patrně rozdělaný latinský překlad.
„Zaútočíme!“ velí Apolo malému vojsku.
„Bébébé,“ ví o ovečkách své Viktorka.
„Jestli nás chceš v jiném prostředí, budiž,“ shrnuje Taura, „aspoň virtuálně moci natáhnout ruku, aniž bych na něco narazila, beru. Ale na měsíční dovolenou zapomeň! Možná by stačilo ubrat identit a být víc v pohodě.“
