Téma č. 00 pro březen 2018: Utečeme z bublin!

Když jsem se ráno probudil, nebyl jsem brouk, ale něco se dělo.
Kolem mě bílé rámy. Můj pohyb trhaný, nekontinuální, ruce čtyřprsté. Tíživé ticho, neslyším vlastní dech.
„Mami!“ zasténám.
Nevydám ani hlásku, jen bublina s ocáskem vzejde z mých úst. Je dvourozměrná, musím ji natočit, abych mohl rozluštit její poselství:
„Mami!“
Praskne a zmizí a já zas v dalším ohraničení.
Máma už je přeci mrtvá, napadne mě a nade mnou se vznáší nový bílý ovál s malými kroužky směrem k mé hlavě.
Než se rozplyne, stačím přečíst:
„Máma už je přeci mrtvá…“
„Nechci být bublifuk!“ bezhlesně křičím z plna hrdla.

V prastaré zemi tvrdé jak staletá skála,
kde se hrůza, děs a beznaděj snoubí,
Northgard, ta malá pevnost ne vždy stála.
Na úpatí skalisek si dům jen blázen koupí.
Strach, ta emoce silná zde nedávno vzplála.
Všichni jsme byli jak děti naivní a hloupí.
Smrt, věčná dáma, se nám do tváře vysmála.
Kam se jí chce, vždy bez vyzvání vstoupí.
Vzala nám starého přítele, rádce, bratra.
Navzdory všem nadějím, navzdory vírám.
Již brzy se pod jeho tělem rozhoří vatra.
Poslední plamen odzvoní letitým satirám.
Dříve jsem sonety skládal lehce a z patra.
Již nejde to. Bolí mě žití. Uvnitř zmírám.

Doma v Hamjoo byl otec milovaný a mocný generál, Božský Lučištník, nejlepší a nejúžasnější člověk. Svět byl v pořádku a lidé kolem šťastní.
V hlavním městě pozoroval otce bezmocného, zkrocenéno tajenou vinou, jak se sklání před zkorumpovaným kancléřem a prosí o shovívavost. Nedokázal pomoci ani pár usmrkaným dětem.
Bang Won jako by se najednou díval novýma očima. To, co viděl, by potřebovalo pořádně vylepšit. Byl ochotný pro to udělat cokoliv. Obětovat kohokoliv. Žil bez iluzí a měl cíl, proto dokázal hrát přesně a tvrdě.
Teprve k stáru si uvědomil, že ten bláhový bezpečný svět malého kluka pro všechny vybudovat nedokáže.

Byly jeho jistota. Jeho pevný bod. Jeho láska.
Mohl se na ně spolehnout. Spolehnout, že přijdou, že ho obklopí a zahrnou ho euforií. Když se objevily, spadla z něj veškerá tíha. Lépe se mu dýchalo.
Byly dokonalé, ale pokaždé zmizely. Nechaly ho jeho osudu. Nechaly ho trpět.
A to rozhodlo. Jejich vrtkavá náklonnost mu nesmí stát v cestě za novým životem. Kývl na Gillův plán a čekal.
Víko truhly se zvedlo a vyrazil z něj prudký proud.
“Bubliny! Bubliny! Bubliny!” zakřičel bodlok žlutý zvaný Bubla a věděl, že je to naposledy.
Přišel čas opustit akvárko a vydat se do oceánu.

Samozřejmě, že nás do toho navezl Barbucha. Kdo jiný. Prý pořád sedíte doma, vystrčte ven aspoň nos, je tam príma, včera sníh, dneska bláto, koukejte jak domácí hudruje, je paráda dělat zablácené tlapičky na umyté podlaze...
Tak jsme vylezli z baráku.
Poté jsme prolezli dírou v brance k trati.
Nakonec jsme vlezli do sousední zahrady, páč tam bylo bláto mnohem víc mokřejší a mnohem víc ulpívavější. Parádně jsme se bavili.
Než přiběhl sousedovic nový pes a bafl nám za zadkem.
Domácí jen zírala. Trio bahnitých tlapiček vedlo předsíní, po schodech, přesně do týlu pod postelí.
Zlatý votevřený dveře!
Vaše Rozárka.

Utečte z bublin
Básníkům snadno se radí
Každý pravdu svoji hýčká
Tolik sebestřednosti
Bezhlavý prázdný dav
Na dvoře povykuje
Neviňátek šťastný dav
Utečte z bublin
Slova zvolna plynou
Kázání jsou z olova
Kněz hlavu sklání
Při posledním pomazání
Poslední zpovědi a
Pláče, když oddává
Utečte z bublin
Kde nevěsta po svatbě
Osmdesátiletá umírá
Čtyři stěny kanceláří
Rakví s okny do ulic
Pro osamělé pouhou klecí
Čtyři stěny nad zastávkou
Utečte z bublin
Vlastních příběhů
Otevřete dveře dokořán
Láska ukrytá dává
A zeď plná snů
Utvrzuje v hledání
Není to beznaděj
Utečte z bublin
Není snad tolik zle
Utečte a věřte

Na podzim vyrašila sněženka, jaro se rodí navzdory.
Za bílé vousy tahá nové vtělení našich objetí.
Než zuji boty, musí mi sundat čepici. Mráz se drolí, čas na kšiltovku.
Až pak se políbíme, jak bylo?
Nebylo bylo. Teď jsem tu a spolu a nikoli sami.
Malé všude plno, diriguje entropii. Jak houby po dešti rostou pod nohama hračky, nezavřené skříně obratem ryby vyvržené, co není pevné, chvěje se. Němá jsou ústa ticha.
Němá a vzdálená je minulost, mládě saje, zkoumá, pije, jí, vše kolem hltá a dere se dopředu, zpátky − do nicoty − ni krok.
Utíkám ze svých témat, tenat, táta.

Zvláštní místo k představení si ten chlapík vybral. Z celé naparáděné Nerudovky zrovna zákoutí s oprýskanou cihlovou zdí počmáranou nevzhlednými grafitti. Možná lepší plac nenašel. Jarní chodníky přetékají štěbetajícími turisty, strakatými suvenýry a všelijakými kejklíři.
Muž předvádí pouliční bublifuk, ale chodci ho lhostejně míjejí, tohle už viděli mockrát.
Vtom se nad chodník lehce vznese neuvěřitelně obrovská duhová koule. V přízračné bublině klokotají barevné fasády, groteskně zkřivený svět se převrací naruby.
Lidé se konečně zastavují, fotoaparáty cvakají, odraz užaslých tváří se kroutí jako v petřínském zrcadlovém sále. Bublina je zachytí všechny.
Plonk!
Konec divadla.
Kejklíř sebere kbelík. Tiše opouští liduprázdný plácek.

Byl jsem slepý, uvědomil si náhle tak jasně, jako že slunce zapadá na východě. Jak jsem mohl takto žít, zavřený ve světě svého domu, lhostejný a nevědomý k bídě všech kolem? Uvažoval, jak vůbec ospravedlnit vlastní existenci. Co vnesl do světa nového, jaký z něj měl svět užitek? Žádný, žádný, ach, já hlupák! skládal hlavu do dlaní a něco se v něm bolestivě lámalo.
Když vstal, byl už pevně rozhodnut. Je načase splatit dluh. Pomoci těm, jež trpěli pro mé pohodlí, ochránit ty, kdo byli bez ochrany pro mou lenost.
Být blázen v očích světa, ano, ale aspoň trochu žít.

Koleje se ve slábnoucím slunci leskly, vzduch nad nimi byl plný tetelivého chvění. Odpadky se válely všude možně a uhelné sklady vrhaly dlouhé stíny do kolejiště. Klid letního večera nerušil ani drážní rozhlas, ani vlaky, ale rychlé kroky. Člověk, který je vydával, se držel ve stínu, ohlížeje se za sebe. Vypadalo to, že svého pronásledovatele setřásl. Schoval se za vylomené dveře jedné z drážních budov. Nedbal na špínu a sedl si. Zabalil se do bubliny relativního bezpečí čtyř stěn a střechy nad hlavou.
V protějším rohu, v hromadě suti, se něco pohnulo. Vyskočil na nohy. Utéct! Hned. Nestihl ani vykřiknout.