Téma č. 00 pro březen 2018: Utečeme z bublin!

The safety net of a family.
The conservative Christian upbringing.
The prism of her books, photographs and research.
Those bubbles burst when she deplaned in Damascus - in a different world.
The academic assignment.
The expectations of her new mentor.
The limitations set by her new culture and her youth.
She surpassed them all, burying herself in her work with artifacts.
The hope that it will be enough.
The belief that what they were doing was good.
The wide-eyed fascination with each new discovery.
He popped those, one by one. Not with cruelty or intent. With indifference.
That's why she turned.

The world was dark. Bubbles of air were leaving her lungs. It was cold, so cold. She needs to stay focused, she can make this.
She can survive.
Down, down, down, there is no air up there. Go down and out of this place that closes around you.
She was crazy.
Did she really volunteer for this?
Of course I did. I will do whatever it takes. Nothing can stop me.
I survived. I will keep on surviving.
Down and out!
Her pager beeped and Risa shot up, freeing herself from the nightmare
Oh, a mission is coming up!
Fun!

"Heleďte, Óčka, já se tady bojím, pojďte, utečeme nahoru!"
"Neboj se, Céčko, oba dva tě držíme, hezky za všechny čtyři."
"Stejně se mi to nelíbí, jsme tady takoví namačkaní a já jsem lehčí než vy..."
"No zrovna vám Céčkům by pořádné zmáčknutí prospělo, jste potom hrozně vzácní. Ale na to bychom tě museli pustit a to se nám vůbec nechce. Že jo, parťáku?"
"Jasná věc, brácho, my se Céček držíme rádi. Navíc tady jsme mezi svýma, venku jsou všude samá Enka a Óčka co se drží po dvojicích navzájem... Úchylové."
"Jak myslíte, ale stejně bych odtud s vámi nejradši vyprchal..."

Ráno nezapomenout: mytí, snídaně, oblečení a bublina. (pozn.: v případě sdílení domácností bublinu neopouštět ani na noc)
Občas se člověk nestihne nasnídat nebo sladit barvu šály s ponožkami. Kdo by ale odešel z domova dřív, než se oblékne do bublinkové fólie?! Dobrá, možná by se někdo našel. Ale kruhy podobné věkové hranici, kterou nakreslil Brumbál kolem Ohnivého poháru kolem sebe jistě máme. Jak by se jinak poznalo, jak blízko k sobě koho pustit?
Ve velké bublině je hezky. Žádný spěch, osobní otázky, žádné nebezpečí. Hebké a usměvavé ticho.
Budiž, ostatní to překousnou. Kdo ale ne? Děti.
Před hodinou bublinu odložit.

Ou, to jsem to vymňoukla
(Kdo, co) Bublina - chtěla by mi vyprávět, o čem, že je její svět
Jsem se na to "štelovala", slovíčka si nachystala
(Bez koho, čeho) Bubliny - bez ní mi to tak nesedí, plácám se v tom jak ježek na náledí
Od okna ke dveřím bloumám
(Ke komu, čemu) Bublině - k ní své oči zdvihám, se slovíčky si lehce pohrávám
Je to jasné, co tu zřím
(Vidím koho, co) Bublinu - na vlastní oči, na psí uši, na kočičí duši
Zvolat mohu, snad to stihnu
(Oslovujeme, voláme) Bublino! - (tenhle tvar se zapomíná, prvním pádem se často ozývá)
Však já něco vymyslím
(O kom, o čem) Bublině - o ní vám teď vyprávím, to málo co já sama vím
Sedím tady a rozjímám
(S kým, čím) Bublinou - se někdy těžko žije, kdo to zvládne ven i dovnitř snadno vpluje
Na každý pád měj člověče svou Bublinu rád.

„Zatracený smrade! Kolikrát jsem říkal, abys o těch věcech nemluvil!“ Muž se skobovitým nosem hulákal na malého chlapce, bázlivě přikrčeného v koutě. „Jediné další slovo o té úchylácké škole a budeš zatraceně litovat!“
„Tobiasi!“ Hubená tmavovlasá žena svému muži odhodlaně zastoupila cestu.
„Mlč, Eileen! Chtěla bys, aby byl stejný jako ty. Ale to já nikdy nedovolím, rozumíš!“
Severus si oběma rukama zacpal uši a utekl do podkrovního pokojíku.
Ale i sem doléhaly zvuky pokračující hádky.
V slzách z tajné skrýše vylovil matčinu hůlku.
Důvěrně známé zabrnění v prstech.
A sprška jisker, vířících kolem něj v tichém příslibu.
Brzy.
Už brzy…
***

Zlaté paprsky pomalu přebíraly vládu i nad Školou čar a kouzel. Svět rozkvetl a byl teď tak nějak snesitelnější…
„Moony?“ Sirius se protáhl jako kočka, která se vyhřívá na slunci. Ležel v trávě, ruce složené pod hlavou, a bezstarostně sledoval bílé mráčky na obloze.
„Hmm?“
„Utečme odsud…“ pousmál se.
„Mě ten strom docela vyhovuje.“ Remus, opřený o kmen, ho pobaveně sledoval. „Nikam se mi nechce. Proč taky?“
„Z Anglie, od téhle pitomé války. Někam daleko, kde bude klid…“ dodal zasněně.
Remus se tomu chtěl zasmát.
Místo toho jen seděl, díval se na nebe a přemýšlel. O bílém domečku na pláži…

Když praskla ta velká bublina, ohromně zamrkala na svět kolem sebe. Zhluboka se nadechla, a hned trochu zakuckala, překvapená čerstvým vzduchem, na který si odvykla. Kdo ví, co ji čeká tam venku? Ale ve staré kaluži ji nic nedrželo a odvahy měla dost.
Jenže záhy se ukázalo, že svět je plný bublin. Těch, do kterých šlápla, těch, které si nevědomky znovu vytvořila, i těch, které na ni hodili ostatní.
Může být jednoduché prasknout jednu. Je to tak?
Jé těžší praknout další. Které ano, které ne?
Je to útěcha nebo vzdor, když přemýšlí v nové bublině, schovaná za svou osobní duhou?

Most. Řada zdemolovaných aut (policejních). Vytrvalý déšť. Proti sobě dva střelci. Bublina u prvního říká jejda. Bublina u druhého je v azbuce.
“Když mě zastřelíš, rozchodím to,” řekne první.
Odpoví mu cvaknutí pojistky samopalu.
JEJDA je nyní verzálkami.
Druhý promluví.
“Nemůžeš to sakra vypnout?” Hlas filtrovaný přes masku je téměř nesrozumitelný. První ovšem chápe (než vyladil svůj kostým, měl vážný problém s výslechem cílových osob).
“Rád bych. Nevíš jak?”
Přesně mířená dávka nábojů a cáry bubliny se snáší prvnímu na ramena. Druhý ukáže hlavní samopalu nad sebe. “Teď ty.”
Než vypálí, řekne první:
“Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.”

Šustot drahých látek, cinkavý smích, bublinky na jazyku a jeho pronikavý hlas. Točím se v opojení večera a myslím si, že jsem šťastná.
Zvuky hudby ke mně doléhají tlumeně, skryté pod tlukotem srdce, které mi vyskočí z hrudníku. Opojená okolní krásou mám pocit, že to je jiný svět, cítím se daleko od toho všeho, ale přímo uprostřed.
Vidím, jak se baví s krásnou ženou, a vše uvnitř mě utichá, sevře mě ledový chlad.
Pryč jsou blouznivé vjemy, bublinky šampaňského dávno vyprchaly, utíkám od nich pryč, pryč z toho všeho, co je mi cizí.
A přece, zastaví mě jeho hlas: „Marianne!“