Billy se udýchaně svezl k zemi. Měl pocit, že utíkal aspoň hodinu - nohy ho bolely tak, že nejspíš ještě dlouho nedokáže vstát, a tričko se mu potem lepilo k zádům. Město bylo jen zářící skvrna na obzoru. Když napnul uši, dokázal ještě zaslechnout hudbu z pouti.
“Myslíš, že jsme je setřásli?“ zeptal se, když se mu konečně podařilo popadnout dech.
Ticho.
Teddy vedle něj chraplavě oddechoval a snad ani nevnímal, že na něj někdo mluví. Natáhl k němu ruku. Chvěl se mu pod prsty. Billy se zvedl na loktu a snažil se ignorovat studenou kouli nervozity, která se mu usadila v břiše.
“Teddy?”
Chytil ho za rameno. To chvění nepřestávalo - spíš naopak. Teddy měl tvář zabořenou do dlaní, třásl se a škytal a lapal po dechu.
“Teddy? Děje se něco? Teddy!” Chytil ho za zápěstí. Dalo dost práce mu odtáhnout ruce od obličeje, ale…
Teddy se smál. Teddy se smál, až mu tekly slzy. Teddy se smál a Billy měl sto chutí mu jednu vrazit.
“Mohli nás zabít!” zaječel.
Teddy znovu vyprskl smíchy: “Dokážeš si to představit? Po superzáporákách a mimozemšťanech a Hydře by nás nakonec dostal naštvanej kolotočář…“ Odmlčel se. “Já vím.” Přitáhl si Billiho opatrně k sobě a snažil se ignorovat, jak se mu mračí do ramene: “Neměl jsem ho praštit. Jenom se tam…” Pohladil ho po zádech: “...zjevil a já jsem zpanikařil. Lekl jsem se, že ti ublíží.” Políbil ho do vlasů. “Odpustíš mi?”
Billy něco zamumlal.
“Promiň, cože?”
“Už nikdy” Billy se trochu odtáhnul, aby mu viděl do očí: “tě nevezmu do strašidelnýho domu.”
