DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

What do you want to do?
You told me, whatever I chose to do
I must not be aimless.
You told me not to romanticize life too,
that I must not strive to the hypothetical.
You told me not to be satisfied with ease,
I must not feel loved by the unloving.
You told me to believe in my dreams,
but that I must not hang onto them.
What do you want to do?
I want to be happy,
I want it all.
I want the delirium,
I want to fall.
The question wasn't what do you want to be.

Vítr se plazil nad vodní hladinou, kterou mohla každou chvíli prorazit špička meče. Obloha se zbarvila do popelava přicházející bouří. Vyhlížel hořící kříž. Boží znamení.
Bůh mu požehná a on získá všechno. Dobude Svaté město a klíče od jeho bran položí k nohám… koho? Krále, co opustil vlastní zemi? Císaře, co si pořídil vlastního papeže? Papeže, co se bojí vkročit do Říma? Ke svým?
Zalykal se výčitkami svědomí, které v něm jen posilovaly vztek. Protože on už jeden kouzelný meč dostal. Od muže, jehož vzpomínky utopil ve Vltavě.
Nemohl zpět. Kdyby se ohlédl, viděl by jen černočernou tmu.
Znamení nepřicházelo.

„Štiplavej hnusnej napalm…,“ odfrkla znechuceně Elis, „jak těžká deka… sakra!“
„Třeba brzy vyvane…,“ snažil se ji přivést na jiné myšlenky. Už ji zažil paličatou i bezbrannou jako kotě.
„Bude tu i po ránu. Vím to,“ trvala na svém, ale přivinula se k němu, „nesnáším to… nedá se toho zbavit...“
Vzal ji něžně kolem ramen. Čekal na tuto chvíli tak dlouho. Až jim vyjde společná hlídka. Jen být chvíli sami. Lepší příležitost už nebude.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat…“
Zachvěla se a jemně se usmála. Věnovala mu zamlžený pohled. Pochopil, že i ona dlouho čekala. Její odpověď již znal.

Most se celý otřásá
já zakopávám
ztrácím půdu pod nohama
padám dolů do neznáma
propadám se nicotou
obklopím se bílou tmou
ale tu náhle
mě na pevnou zem kdosi táhne
přítel
vytáhne mě nahoru
opět vidím oblohu
příteli můj milý
docházejí nám síly
však dostanem se domů
společně
věřím tomu
Překonáváme sami sebe
každým posunem dál
kdybych neměl tebe
příliš bych se bál
strach přepadne mě před každým skokem
ve výšinách nad každým skleněným okem
která shazuji dolů
když stráže snaží se mě popadnout
ty zaženeš je díky bohu
utíkáme
skáčeme
je to všechno nebo nic
nic míň
nic víc

Když dorazil do vyprázdněného hangáru, jeho odvěký rival už tam byl. "Už od začátku je zřejmé, řediteli, že tahle stanice není dost velká pro nás oba," řekl mu na přivítanou.
"Proto jste se chtěl sejít? Co na to císař?"
"Je to jen mezi námi dvěma."
"Takže všechno nebo nic..."
"Pokud si to nerozmyslíte. Koneckonců, Impérium by jistě vašich služeb ještě využilo..."
Ušklíbl se. Ten arogantní parchant si myslí, že mu všechno nechá.
Nenápadně přiblížoval ruku k blasteru u svého pasu a zároveň sledoval protivníkovu zbraň.
Vzduch proťal záblesk laseru a na bílé uniformě se objevila rozpínající se rudá skvrna.
Prohrál.

Přední díl zásuvky mi zůstane v ruce. Splachovadlo se někam ztratilo. Dveře do děcáku se nesmí zavírat, protože na vnitřní straně chybí klika.
Otče, proč jsi mě opustil!
Nerouhej se, doporučí mi sestra.
Můžu za to, že otec od začátku dubna nevidí, neslyší? Všechno se tu rozpadá!
Ty ho nechápeš, nemůže se starat o rodinu, vždyť pak by mohl vynechat některé téma!
A to by nám jako spadlo nebe na hlavu, nebo co?!
Spíš strop, tenhle byt by to rozhodně nepřežil, táta přece není vlažný.
A co mám teda dělat?
Zkus napsat drabble, třeba si ho přečte.
TATI, JSI TAM?

„Ale co když to nepřijme?“, přemítal Bohouš nad způli vypitým velkým panákem slivovice.
„Je to liška všema mastma mazaná a určitě zase vymyslí nějakej podraz. Ale jakej, doháje?“
Trochu se mu sevřel žaludek. Nebyl typem hrdiny. A díky tomu, kolik sil ho stál poslední vnitřní zápas o své odhodlání, pochopil, že jím nikdy ani nebude.
„Kdyby tam tak za mě mohl jít někdo jiný...“
Nakonec se přeci vzmužil.
„Všechno nebo nic“, pomyslel si při posledním pohledu na papír, tak oficiálním a strohým slohem oznamujícím demisi vlády. Kopl do sebe zbytek panáka, vyšel ven a oznámil řidiči:
„Na hrad. K prezidentovi.“

Mířím k bráně Jangpyeongu přivítat vyslance Yuanu.
Pochybné spojence, kteří se souhlasem zkorumpované vlády plundrují naši zemi. Pokud spojenectví potvrdíme, do roka jsme ve válce.
Ostatní učenci z královského poradního sboru vítat odmítli.
Když jsem přijal já, vyděsili se. Sam Bong, odpůrce Yuanů, odpůrce války, a vítač?
Zdá se jim to příliš nebezpečné. Podezřelé. Nepředvídatelné. Ani jsem se s nimi neporadil.
Dokonce mě uvěznili.
Odpor si představují tak, že pošlou králi protestní nótu – časem. Pokud se na ní shodnou.
Přicházím přivítat velvyslance a otočit všechno vzhůru nohama.
Vláda má vojáky, moc, majetek.
Postavím se jim s karamelovým sukem v ruce.

Brajgl s Pepankem na klíně vybubnovává o okraj stolu šestnáctky lžičkami od kafe.
Mrmla si míchá kafe prstem.
Jetej brnká akordy nezávisle na Brajglových divých beatech.
Jenom Sidol si měří Autora, očima přimhouřenýma v soustředění, nebo kocovinou.
"Když vyjde téma a bude nálada-" zkusí to Autor.
"M-m, ne-e." vrtí hlavou Sidol i zbytek Mejdla.
"Hele, já si netroufám-"
"Buď všechno, nebo nic!"
"Jste skvělí, kluci, jenom nevím, jestli zvládnu-"
"Nemáš na to koule, ha?!" vybafne Sidol a Pepank se nutričně zahihňá.
Autor si přitáhne noťas a s šíleným svitem v očích si Mejdlo přeměří: "Nemám?! Tak to se sakra uvidí!"

Musel riskovat. Všechno nebo nic. Svoboda nebo popraviště pro vraždu čpící velezradou…
Dlužil totiž už příliš mnoho a pan Merwionis z Welhelinu, bratr knížete Gaela, nabízel štědře otevřenou dlaň. Navíc, jak záhy zjistil, koupil většinu těch zpropadených směnek.
Když Gidon splnil jeho přání - až příliš podobné rozkazu - myslel, že má vyhráno. Doufal, že získá volnost, bude moci odejít. Daleko z Citadinu! Opustí Oriad, začne znovu. Nebylo mu souzeno. Směnky před ním Merwionis sice spálil všechny do jedné, držel jej však v šachu tisíckrát nebezpečnějším tajemstvím.
Gidon musel splnit další jeho přání.
Přání, které mělo jeho pánovi uhladit cestu k trůnu.