DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

Velké pobouření veřejnosti vzbudilo neetické chování atomu chlóru.

Před nedávnem se svázal registrovaným partnerstvím s atomem sodíku - ne z čisté lásky, ale kvůli zaplnění valenčního orbitalu osmi elektrony, z nichž chlór, potomek bohatých halogenů, poskytl elektronů sedm, a sodík, z nepříliš aristokratické skupiny alkalických kovů, jediný.

Ku podivu svazek vydržel, dokud do taveniny kuchyňské soli nebyly ponořeny elektrody. Tehdy se rozhodl chlór iontovou vazbu zrušit - a co horšího, ukořistit i sodíkův jediný elektron. Prý kvůli disociaci - jeho to i s cizím elektronem táhne úplně jinam. Alkalické kovy, volte své partnery s rozmyslem, než z vás zbyde jen kationt pro pláč!

Horatio si zamyšleně prohlížel shromážděné kapitány. Nebyl si jistý, co na jeho strategii řeknou. Všichni z přítomných sice uznávali vrchní velení, ale na svých lodích byli první po Bohu a byli si toho vědomi.

Snažil se vysvětlit výhody taktiky: moment překvapení a zdrcující palebnou sílu dvou sledů. Když rozrazí spojenou flotilu, budou moci pálit plné boční salvy, a nepřátelské lodě, které budou kolmo na ně, se nebudou moci bránit.

Nakonec se ozval Couthbert.

"Ten příčný úder je efektivní, ale má jednu vadu. Než jejich řadu rozrazíme, naše postavení bude přesně opačné."

"Budeme se muset modlit o silný vítr," přiznal Horatio.

„Ahoj, piráte. Slyšel jsem na tebe pěkný věci.“
„Jaké věci? A kde jste se tu vzal?“
„Poslali mě na kontrolu shora.“
„Nechápu...“
„Kamaráde, po nás pirátech se přece nechce, abychom byli čistí jak sbíraná pěna. My musíme plnit svoji roli v tom všeobecným měřítku. Ale čmárat do Desatera? To se nestydíš?“
„Ale já -“
„Víš vůbec, kolik bys toho musel začmárat? Takový mordýř a smilník? No mě nic nevykládej, já tě mám v merku. Ani neděli nesvětíš! A kleješ jak celá putyka.“
„Já to teda hodím přes palubu, jo?“
„No jasně, a máme na krku další pobožnou velrybu. Dej to sem.“

Napětí v chodbách se dalo krájet.
Stačilo by jedno neuvážené stisknutí spouště či výpad vynervovaného bojovníka a den by skončil jatkami.
Disciplína zvítězila.

Náčelnice klanu promluvila: "Máte-li dost odvahy, vezmeme vás k srdci zla a společně jej zničíme, jak bylo předpovězeno."

252 medúz prostupovalo masou kamene, každá vedouc jednoho z žoldáků. Šlo to pomalu, jako chůze po dně hlubokého jezera.
Znehmotnění Dagomblais, Husev, Yandaii a Jannes prolínali rychleji majíce za úkol prozkoumat místo určení.
Inritta vyrazila později, její metoda průniku je nejrychlejší. Vše bylo naplánováno tak, aby do cíle vpadli současně.
Jannes nenápadně vykoukl ze stěny. Vyděsilo jej, co spatřil.

Olena schovala část svého života do krabice, tu důkladně zapečetila a přilepila na ni nápis „Neotvírat za žádných okolností“. Tak důkladně, že sama zapomněla na její existenci. Život však jde dál a jeho části taky. Ta jedna tiše rostla. Chvíli se dala přehlížet. Chvíli.
„S námi můžeš mluvit o čemkoliv. Na ty ostatní zapomeň.“

---

„Máš prudký zánět spojivek.“ Sestřenice se pousmála a pokrčila rameny. „Nekoukej do toho počítače aspoň tři dny.“
„Musím —“
„Počká to.“

Aleksandr zaostřil na dokument vydolovaný z disku nalezeného v narychlo opuštěném bytě tajné organizace Militia.
Oči začaly pálit a slzet.
Aleksandr vypnul počítač a šel spát.

„Vidíš?“ řekla domácí rozhořčeně. „Jako bych ho nevarovala. Nejdřív sežral svoji porci masa, pak dojedl zbytek po Čendovi a nakonec vyluxoval pribináček Rozárce. Jenže to mu nestačilo. Musel honem ven. Málem mi podrazil nohy, jak se hnal ze dveří. Okamžitě mazal dozadu, zahnal sousedovic zrzouna, sežral mu jeho večeři a dojedl granule, co venkovky už nechtěly ani vidět. Vše zapil vodou z kaluže,“ povzdechla si.
Domácí povytáhl obočí. „Začínám se bát, jak to asi dopadlo. Praskl?“
„Všechno vyhodil v koupelně, čunče. Na předložku.“
„Hele, ber to s humorem,“ usmál se domácí. „Mohlo být hůř. Například mohl dojít až do ložnice…“

Cítil jsem v kostech, že už nejsem v knihovně. Ani v Budči. Možná ani na tomto světě. V Budči je možné všechno.
Kolem mě byly rostliny, jaké jsem nikdy neviděl. Plné brouků a housenek a červů a pavouků. Takže práce. Mohli mně to taky říct hned. Vzal bych s sebou kamarády. Tohle totiž bude pěkná fuška. Na pavouky jsem si nechal zajít chuť. Vypomůžou s dezinsekcí.
Vyšplhal jsem na nejbližší rostlinu jako tichá smrt a skočil jsem. Ham. Mňam.
Trvalo mi skoro čtvrt hodiny, než jsem keř vyčistil do posledního škodlivého hmyzáka.
Teprve pak jsem se vydal k další rostlině.

Byla neděle a Medvídek Pú si na vycházku vzal odpolední svačinku - sklenici medu.
Jak jí ale otevřít?
„Skříp,“ zaskřípěly drápy po skle.
„Škráb,“ smýkly se po korunkovém uzávěru.

„Zkusil sis přát, aby se láhev otevřela?“ navrhlo Prasátko.
„Jo, moc!“ povzdychl si Pú, „ale nepomohlo to!“

„Elementární, drahý Pú,“ usmála se Sova, „nejsilnější z nás je Nosorožec. Ať s rozběhem vrazí roh pod víčko. Buďto láhev otevře, a nebo ji už nikdy neuvidíme.“

Nosorožec Vilík jedním okem zašilhal na sklenici a sklonil svůj veliký roh.

„Kryštůfku, ty jediný máš palce, můžeš je držet, prosím,“ požádal Pú.

Vilík se rozběhl proti sklenici.