DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

[„Máme tip od agenta Rainbow,“] oznámil kapitán Simbacca pilotům, kteří narychlo vbíhali do zasedací místnosti, a rovnou nad stolem zapínal holografickou mapu imperiálních loděnic.
[„Našel nám perfektní cíl, ale bude to drsné. Křižník, co to tam hlídal, sice odletěl, ale stíhačů mají pořád jako blech.“]
„To abychom letěli všichni,“ zhodnotila to kritickým pohledem Shavari a i Zalf vypadal zaraženě.
Byla tam samozřejmě i druhá možnost – zbytečně neriskovat a neletět vůbec. Možnost, kterou zvážili, načež jich všech sedm naskákalo do strojů a zmizelo v hyperprostoru.
Ostatně byli letka Magorů, ne letka Poserů, co by měli radši sedět doma a luštit křížovky.

Těžko říct, kdo byl překvapenější. Jestli ona, s rukama i obličejem od krve, nebo její obět s ranou v hrudníku, z níž po kapkách unikal život.
Ne že by nikdy nikoho nezabila.
Ne že by čekal, že nikdy nezemře.
Topila, stahovala pod vodu, škrábala a kousala. Věděla, jak ublížit. Zabořit někomu bajonet do hrudníku byla jiná věc.
Nemohl je nechat, aby ukradli jeho zemi, jeho lidskost, jeho duši, aby zničili celý národ, odsoudili ho k porobě. Měl zač bojovat. Šlo mu o všechno.
Šlo jí o všechno. Mohla ztratit svůj druhý život, životy svých druhů. Draze vykoupené.
Nakonec prohráli oba.

Nebyl by první ani poslední, kdo překazil nějakou svatbu.
Poznal ho v červnu. Snad jako odměnou za úspěšnou maturitu mu sestra přivedla představit svého nastávajícího. V Jakubovi to udělalo „Pssss!“, jako když zahoří sirka, a pak už si ho každou noc představoval pod peřinami, ne těmi sestřinými, ale svými.
O dva měsíce později byl svědkem toho, jak ten nejkrásnější muž na světě, ztělesnění smyslnosti a jeho snových smilstev, stojí před nevěstou, před farářem, před zrakem Boha a zrakem Jakuba, a chystá se svatbou přijít vniveč.
„...nechť promluví teď nebo mlčí navždy.“
Miláčkuprosimtěnenenenezpůsobujmitohleutrpení, bolelo ho to uvnitř.
A pak si odkašlal.

Všechno nebo Nic.
Ušklíbl se. Jak typické…
Tohle bylo víc, než shoda náhod. Víc, než všechny věštby. Možná spíš životní styl.
Sirius riskoval pořád – a zcela vědomě. Protože… co by to bylo za život bez vzrušení z rizika? Remus mu mnohokrát tvrdil, že by to bylo úžasné. Lepší pro něj i pro všechny ostatní. Normální.
Jenže, to prostě nebylo ono. Zvykl si na nepřetržitou válku – ať už proti Zmijozelu, nebo rodině.
I Tehdy riskoval spíš ze zvyku. Nebo chtěl prostě něco změnit. Ne nutně svět… Stačilo by na okamžik opustit tenhle hloupej stereotyp.
Ani ho nenapadlo,
že může ztratit
všechno.

„Pane, co si zahrát poslední dvě hry,“ navrhl hraběcí protihráč. „Pokud vyhrajete, zorám dnes v noci skálu pod tímhle hradem. Když prohrajete, vaše duše propadne peklu.“ Jeho návrh hrabě Melichar hned přijal.
Kostky dvakrát zachrastily na stole. „No nevím, jak si teď poradíš, jednou jsi prohrál a jednou vyhrál,“ zasmál se hradní pán. „Takže já i ty jsme na tom stejně. Všechno i nic.“
„Já slovo plním,“ zareagoval oslovený. „Jen pojďte se mnou, Milosti.“ Před hradem vytáhl ze své brašny koně i pluh a během chvíle byla skála zoraná. „Teď vy, Jasnosti,“ zachechtal se. „Rovnou cestou k nám do pekla!“

Akční potenciál je napětí na biologické membráně, které se řídí principem zvaným vše nebo nic. Buď vznikne, nebo nevznikne. A šíří se bez dekrementu (neplést s podobně znějícím slovem). Tedy jeho vlastnosti se nemění, signál při šíření neslábne. Toto je umožněno důmyslným systémem iontových kanálů. Výše popsané se uplatňuje v lidském těle ve svalových buňkách nebo při šíření nervového signálu.
A tvorba drabblete s tím má něco společného. Drabble ve své přesně dané velikosti buď vznikne nebo nevznikne. Neexistuje žádné částečné drabble, buď sto slov na dané téma a bod za ně, nebo bez bodu. Tak, a právě to naplním.

Hrob zívá do tmy před svítáním. Marie strne a pak běží, běží zpět, aby na učedníky zaječela, že jim vzali i to poslední. Nechá Petra s Janem, ať se ženou jako šílenci, jí už nezbývají síly. Klopýtá, k prázdnému hrobu usedá, když oba vycházejí ven. Cosi jí říkají, nevnímá je, nerozumí. Vzali jí i to poslední, nestojí o útěchu.
Andělé v hrobě kladou jen nejapné otázky. Proč asi pláče! Proč asi!
Tichý hlas za ní se zeptá na totéž. Cosi ze sebe mezi vzlyky vyrazí, on ji osloví jménem. Marie se zprudka otočí. Před sebou má Všechno zalité ranním sluncem.

A nyní tiše středem přicházíme my! Komentíci s ocáskem. Ještě nás neznáte. Jsme všichni tři stejně mladí, protože jsme bratříčci a pracovníci laboratoře na odpočinku.
Jetřich - štramák krasavec s elegentním flíčkem na břiše, který si všechny omotá kolem prstu. Jako komentík vede dvojí domácnost, ale pssst.
František - chlap jako hora s vlastní hlavou. Má bělostné bříško bez flíčku a bělostný charakter s nekonečnou trpělivostí.
Čestislav - poslední, ale v neposlední řadě, drobný, ale svalnatý. Má největší flíček a největší apetit.
Máme tolik osobnosti a půvabu, že potřebujeme dvoupatrovou klec. Taky jsme slušní jedlíci! Sníme vše, na co přijdeme, a nenecháme nic.

Bratranec matky... to přece není žádný blízký příbuzný, šeptával jí do ucha mezi vzdechy. Oba věděli, že se mu brání jen na oko. Vášeň s příchutí zakázaného ovoce byla příliš silné lákadlo. Její problém ale byl, že chtěla oba. Špion s temnou aurou a vyděděnec, který usilovně potlačuje bestii, kterou v sobě vězní. Oba představovali neodolatelné pokušení. A ona riskovala tak ráda. Až to praskne, možná nezbyde nic, ale za to vzrušení to stojí.
Nechvalně známý vlkodlak Remus Lupin byl obviněn z brutální vraždy Reguluse Blacka.
Ministerstvo opět použilo svého univerzálního viníka.
Jedině Tonksová věděla, že tentokrát mají možná pravdu.

„Lituji,“ řekl nashkelský výplatčí odměn, „ale ten quest vám nemůžu uznat jako splněný.“
„Jak to?“ ohradil se Elysand, „Přece jsme tu tlupu koboldů zlikvidovali!“
„To ano, ale těch koboldů mělo být deset. Tady v záznamech máte zabitých jen devět,“ odvětil výplatčí.
„Víte, on ten poslední spadl z mostu do řeky,“ pokrčil rameny Ajantis.
„To mě mrzí, ale já se musím řídit oficiálními záznamy. Zkuste toho posledního z té řeky vylovit. Prozatím sbohem.“ Výplatčí zaklapl desky a odešel.
„A-a-aspoň jsme za ty koboldy z-získali zkušenosti,“ snažil se Khalid znít optimisticky.
„Jo. Celých sedm za jednoho,“ odtušila Imoen. „To nás fakt vytrhne.“