DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

Starostka to čekala už dlouho a nebyla tak neohlášenou návštěvou překvapena.
"Julie Šporková, místostarostka Prahy 1 pro dopravu."
Přeměřila si ji jedním krátkým pohledem. Objevit se na Úřadu Prahy 2 s plackou "První a jediná!", to bude zase LOPATa... problesklo jí hlavou.
"Jsem tady ohledně Hlaváku. Je to jednoduché. Chceme ho."
Ovládla pokušení vylítnout na ni. "Domnívám se, že pro dobro občanů by se měl vymyslet kompromis..."
"Paní starostko, sama víte, že tady neexistují kompromisy. Všechno nebo nic. A my se s ničím nespokojíme."
Tak dost! Zametat sebou nenechá!
Sekretářky si vystresovaně povzdechly. Ten řev se rozléhal po celém úřadu.

Tak ráda bych žila normální život, ale zdá se...
Dneska přišel dopis z královské kanceláře. Uvnitř list a fotografie cizího mladého muže. Vybrali mě jako další manželku pro syna z vysoce postavené rodiny.
Co mám dělat? Když si ho vezmu, moje rodina bude nadosmrti zaopatřená a já získám všechno, co lze mít za peníze. Ovšem nikdy se už domů nedostanu a zasvětím život člověku, kterého možná sotva uvidím. Uvnitř budu mít jen prázdnotu.
Když odmítnu, budeme všichni žít v chudobě jako doposud. Budou mi mé rozhodnutí vyčítat? Matka je nemocná, na léky nemáme peníze.
Mám se obětovat pro svou rodinu?

„Potíž je v tom,“ vysvětloval můj průvodce, „že si každý chce něco ponechat.“
Sledovali jsme průhledného muže, jak se dohaduje s jednou ze zářících postav.
„Spravedlnost! Nic jiného! Byl to ožrala? Byl. Sedl za ten volant? Sedl. Nechápu, proč se ho zastáváš, vždyť to byly tvoje děti, který takhle zabil!“
„Víš, tady už o tom tak neuvažujeme.“
„Jak to, že ne? Celý život, každou neděli, jsem prosil, abysem jednou viděl, jak se ten vrahoun smaží!“
„Nech to být. Pojď se mnou. Tam,“ pokynula k horám v dáli, „jsou už všichni. Nechceš je vidět? Moje děti – a tvá vnoučata?“
„Chci spravedlnost!“

„Přišel,“ sklonil hlavu bratr Metoděj. V podvečerním šeru usedl u malé tůňky a vzpomínal. Znovu viděl košík, se kterým chůva pánů na Cimburku chodívala do lesa a ze kterého se onoho večera před třinácti lety ozýval nespokojený pláč děťátka zabaleného do chůviny spodničky, vyrostlého v chlapce dychtivého po hrdinských historkách, silného, obratného a zároveň citlivého, oddaného panu Janovi, učenlivého, vytrvalého.
„Vítku,“ pokynul chlapci. „Trváš na svém rozhodnutí? Pamatuj, že je nemůžeš vzít zpět.“
Přikývl.
Stařec i chlapec zvolna sestoupili do tůňky.
„Tímto křtem se stáváš novým stvořením a následovníkem Ježíše Krista. Přijímáš? Slibuješ být věrným služebníkem?“
„S pomocí Boží slibuji.“

Mohl být vzpomínán jako hrdina, spasitel, zachránce světa... Ale jsou věci, které neudělají ani ti všehoschopní. Není to tak zlá volba být antagonistou legendy.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
Zahleděl se do plachých zelených očí a přemýšlel, jak se rozhodne ona. Nečekaně ucítil obavu, že by mohla zvolit snazší cestu. Jenže která byla ta snazší?
Mohla být zapomenuta jako ztracená princezna - politický sňatek, který o kousek země rozšířil už tak nekonečné impérium. Mohla být zapomenuta jako někdo, kým nebyla. Nebo mohla být zapomenuta jako nikdo, kým byla.
"Cirilla Fiona, Vaše Veličnstvo"
Není to tak zlá volba být císařovnou nejmocnější říše.

So here we are again: the end.
Did you get all you asked for?
Let me just see. Ah, yes. Land,
wife, valour and much more.
You’re looking a bit tired there,
do you need to sit down?
I see your life story laid bare
down to your blue night gown.
It was all a bit much, you say.
But no more than you wanted!
You chose everything: to pray,
love, kill and not feel haunted.
Myself, I would have chosen nought
so that nothing was written,
and my whole life I would have sought
all beauty in things hidden.

Úzké točité schody už bral ke konci po dvou. Vyběhl na střechu a zabouchl za sebou těžké kovové dveře.
Sotva popadal dech.
Zarazil se na hraně střechy a zoufale se rozhlédl. Opatrně nakoukl přes okraj. Ulička byla poměrně široká a hluboko dole bezstarostně proudil dav. Pohledem prozkoumal protější budovu.
Byla daleko.
Ale kdyby se tam dostal, má vyhráno. Alespoň pro dnešek. Nervózně se ohlédl. Na kameném schodišti slyšel dusot nohou a hlasy.
Zpátky to nepůjde. Jenže tak daleko nikdy neskočil.
No, jestli spadne, už mu to může být jedno.
Udělal pár kroků zpět.
Zhluboka se nadechl.
Rozběhl se a skočil.

Adamar Brangan stál na nádvoří kláštera a rozhlížel se kolem sebe. Tohle měl být jeho nový domov. Odsud již nikdy nesměl odejít. Trest za to, že se odvážil riskovat. Kdyby to vyšlo, mohl manipulovat novou královnou. Být šedou eminencí v pozadí řídící všechno a všechny.
Jenže dračí vůle je dračí vůle a králem se stal Creagan Elat. A protože nechtěl začít kralování rozkazem k popravě vzpurného vévody, vykázal jej do kláštera.
Adamar se rozhodl, že z nastalé situace vytěží co půjde. Všechno nebo nic. To bylo jeho motto.
Opat Caleb by se měl začít bát o svoji pozici, pomyslel si.

Víte, že je taková soutěž, jmenuje se „Kde domov můj?“
Soutěžily tři holky: Gábi, Linda, Mia.
V prvním kole se pokládají otázky s možnostmi a, b, c, d.
V prvním kole vypadla Mia, nevěděla, kde je Železná hůrka.
V druhém kole už nejsou možnosti.
Vypadla Linda, nevěděla, že jsou na hranicích Chodové.
Teď už zbyla jen Gábi.
Ve finále se hraje o peníze.
Gábi odpověděla dobře na všech pět otázek.
Výhra je patnáct tisíc.
Ale Gábi chtěla třicet tisíc.
Tak hrála dvakrát víc nebo nic. Dostala otázku, kde na území České republiky byla objevena čelist neandertálského dítěte.
Jak asi odpověděla?

„Kdes byla?“ mračil se starší bratr.
„Plavat přece. Jsme na plovárně.“
„Plavat! Trochu daleko, nemyslíš?“
Doufala, že nic neviděl. Usmála se.
„Nezkoušej to,“ zavrčel. „Na mne tohle neplatí.“
„Nemluv se mnou jako s malou. Je mi devatenáct.“
„Právě! Mamička žádala, ať na vás obě dohlédnu.“ Stočil pohled k druhé sestře, té nejstarší.
Cosette se zatvářila více než shovívavě. “Děkuji, Karle,” řekla se svou typickou vlídností. Nech ho, neoponuj mu. Potřebuje si připadat užitečný.
Nepřekvapila ji. Sestry Krásovy spolu běžně hovořily v myšlenkách.
Co to bylo za mládence, Poldýno?
A jéjé! Zdálo se, že Cosette na rozdíl od Karla viděla všechno…