DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

Na mistrovství světa v orientačním běhu štafet s přehledem zvítězilo družstvo zemních veverek. Za svůj nečekaný úspěch prý vděčí především náročným tréninkům v zimním období.
„Je to všechno nebo nic. Když neobjevíte úkryt se zásobami, několik dnů vám kručí v břiše. A to je velice motivující,“ vysvětluje jedna z veverek. „Jednou jsem vyloupila cizí skrýš – a stejně jsem se nenajedla. Rozkousla jsem nalezený oříšek a místo dobroty se dočkala plesových šatů.“
„Na tomhle není zrnko pravdy. Nejspíš ji trefila do hlavy šiška,“ vyvrací historku druhá.
Ať tak či onak, všichni soupeři se shodli, že zemní veverky jsou velice tvrdým oříškem.

„Prečo si vlastne odišla z Ogionovho domu?“ spýtal sa Ged jedného dňa. „Prečo si sa nechcela učiť mágii?“
„Ogion bol dobrý učiteľ,“ povedala Tenar ospravedlňujúco. „Spočiatku som si myslela, že keď si osvojím jazyk Tvorenia, budem múdra a mocná... ako ten, kto ma vyslobodil z hrobiek Atuanu.“
„Keby si vytrvala, mohla si to dokázať.“
„Mohla som ťa nasledovať do sveta mágie... ale nikdy som ho nemohla zdieľať s tebou!“
Ged prekvapene nadvihol obočie. „Takže preto...“
„Preto som sa vzdala všetkého a stala som sa obyčajnou ženou.“
Ged zamyslene pozrel na ostrov zaliaty podvečerným slnkom.
„Možno si si napokon nevybrala zle.“

Daniel již ministroval zřídkakdy. Tvrdil totiž, že je na to příliš starý. Letos však malí ministranti slavili Vzkříšení Páně v posteli, neboť o večerní vigilii prochladli, proto se i on oblékl do liturgického šatu.
Zahoupal kadidelnicí, aby řetízky zazvonily o sebe.
V tom zazněl tichý povel a on v čele průvodu "odolných" ministrantů vyrazil. Všiml si přitom synovce, který s novým fotoaparátem slavnost dokumentoval. Myslí mu probleskla vzpomínka na jiné Velikonoce, které ještě nikdo nefotil.
Danielův úsměv se rozšířil. Nemůžu mít všechno, pomyslel si, ale nikdy nemám nic.
Všechno nebo nic.
Hop!
Vonný dým se kroutil ve paprscích ranních slunce.

Al, doprovázena ťukáním bílé hole o parkety, vejde do místnosti. Znechuceně nakrčí nos.
“Tady to smrdí. Wilsone?”
Wade Wilson se vynoří z KVIKNE, v ruce SPRUTTIG, které drží jako pohrabáč.
“To budou tvoje kuličky proti molům, Al,” odsekne. “Je jich tu plnej KOMPLEMENT. Sáhni si!”
“Když jsem tu naposled na něco sáhla, bylo to měkké, teplé a lepkavé. Podruhé už to neudělám.”
“Al!”
“Aspoň že pořád aspoň platíš nájem, Wilsone.”
“Lepšího spolubydlícího než já nenajdeš, Al, a ty to víš!”
Slepá Al si odfrkne, ale neřekne na to nic. Wade se vítězně zašklebí.
“Mám tě rád, Al.”
“Nenávidím tě, Wade.”

"Harry je mrtvý!" rezonovalo mu hlavou. Zaplavila ho beznaděj, kterou vystřídala bolest, když mu zloduch narazil na hlavu Moudrý klobouk a zapálil ho.
V tom z dálky uslyšel: "Neville, vzbuď se! Máš noční můru," volala Hannah.
Byl doma. Ve své posteli se svou ženou. Deset let poté, co Harry zabil Voldemorta.
Přesto, sen byl tak živý. Znovu prožíval bezvýchodnost a muka nad Harryho zdánlivou smrtí. Tehdy Drápův příchod naštěstí Voldemorta rozptýlil, takže Neville mohl splnit svůj úkol a umožnit Harrymu přemoci Pána Zla.
Na to , co by se stalo, kdyby nesebral všechnu odvahu a neusekl hlavu Nagini, nechtěl ani pomyslet.

„Už zase odchází za tmy.“ Pátravě následoval obrys Alexandra mizícího mezi hranicemi noci a rána. „Něco se mu může stát.“
„Sám jsi vzhůru,“ odvětila jeho žena nejlaskavěji, jak bylo v danou hodinu možno.
„Jen protože už zase odchází za tmy.“ Aneta si povzdechla. „Copak by nestačilo časné ráno? Po společné snídani jako rodina?“
„Určitě se nic neděje,“ řekla v polospánku, vzala ho za ruku a položila mu hlavu na rameno.
Určitě se nic neděje, znělo místností a jako ozvěna se odráželo od stěn.
„Nic se neděje,“ zkoušel tu myšlenku v ústech. Chutnala trpce. Co když...
Všechno je příliš velké slovo.

Seděla jsem na posteli a oči jsem upírala k postavě přede mnou. Trochu se styděla. Nejspíš by bylo lepší, kdybych se chvíli nedívala, ale já si nemohla pomoct. Sedla si vedle mě. Zvedla ruku, pohladila mě po tváři. Lehce jsem se o ní opřela. Bylo to zvláštní, dotýkala se mne, jako bych byla něco nesmírně cenného, křehkého, co nesmí rozbít. Omylem zavadila ukazováčkem o mé ucho a já cítila, jak se mi na krku naskočila husí kůže.
Již po několikáté ten den jsem se přistihla u zvláštních myšlenek.
Jakým právem smím sedět vedle ní? Ona je všechno. A já nic.

Už zase stojíš na okraji propasti, hrdino. Cítíš za sebou horký dech monstra, které tě pronásleduje. Jediný skok tě může připravit o vše. Doskočíš tak daleko? Podaří se ti uniknout se svým lupem? Nebo tě tvé nohy zradí a ty spadneš do hlubin, kde se tvé tělo roztříští o kameny a skály.
Ruce se ti třesou, ale není jiná možnost. V duchu se připravuješ na nejhorší.
Ten, kdo rozhoduje o tvé budoucnosti, zkoumá kostky osudu. Dech se ti zasekl v krku.
"Zas tak velká průrva to není a hodil si 13, takže si to přeskočil. Ale uber si jedno zdraví!"

Po čem vlastně měla toužit?
Po mocném muži, který se naučí ji milovat a dá jí vojsko?
Po chlapci, kterého mu porodí?
Po daleké zemi za mořem a trůnu?
Po bratru, který by ji nezklamal.
Po domě s červenými dveřmi…
Všechno to bylo pryč.
Na obloze zářila kometa. Její odraz vídala za rozpálenými víčky, když po dni stráveném putováním zavřela oči. Podobal se útlým šupinatým tělíčkům, která se jí plazila po ramenou, po holé hlavě, po prázdném břiše.
Její lidé padali únavou.
Její děti.
Voda, jídlo, stín.
„Když se ohlédnu, jsem ztracená,“ odpověděla si a vydala se pustinou za kometou.

Gentlemanova košile nasákla čerstvou horkou krví a jeho tělo dopadlo s tupým nárazem na kamennou dlažbu pekárny, zatímco si holič otíral břitvu. Nepatrně se usmál na stříbrnou kamarádku ve své ruce.
Teď a tady se konečně cítil všemocný. Ten pocit, když celý lidský život ležel pod jeho ostřím, pomalu smýval vzpomínky na dobu, kdy se se svázanýma rukama potil v Botany bay. Co záleželo na tom, kdo ten člověk byl? Teď to byl jen kus masa.
Benjamin Barker ve svém životě o všechno přišel. Sweeney Todd se toho už neděsil. Bude je mít všechny nebo nic.
Všichni si zasloužíme zemřít.