DMD č. 2. pro 2. 4. 2018. Téma: Němí svědci

Šest nohou, očima je nepostihnete, odskočí, bodnou.
Neviditelné. Jen ti vězni, tam dole, o nich vědí.
Skotský rytíř, co u Stirlingu prapor zvedal.
Jeho pán, byl první, zároveň i šestý.
Anglický král rodového jména, dva dětští princi v černém.
Snílek s dokonalou zemí v srdci, a černou sutanou.
Královna několika let, královna, co přežila století.
...a tam stále, ty zdi, němé zdi, mlčící hradby, kruhový příkop, kosti v časech míru i války, řev vězněného lva, který ač hlas má, mluvit nemůže, a ony, ty malé, drobné, nepatrné, a vítr a slunce a mraky nad Towerem, mlčí historie, tihle psát neumí.

Strážkyně si uvykla životu beze slov. Esence džina je utkána z povinnosti a přísaha je nejvyšší zákon snění.
Zlomím-li slib mlčenlivosti, přijdu o hlas.
Věděla, co ji čeká. A Generál také.
V následujících dnech bojů mluvit nepotřebovala. Když Zima tlačila voje snění hlouběji do pouště, záleželo jen na Generálovi. Na jejích ohnivých očích. Na tom, aby se jí nikdo nedotkl.
V noci si rozuměly beze slov. Strážkyně se naučila tajný jazyk doteků na skráni a polibků na čelo. Hlas nebyl potřeba.
Až do chvíle, kdy viděla, ledového lučištníka zacílit přímo na záda Generála a nadechla se, odsouzená k bezhlučnému výkřiku.

Drožkou to hrklo a individuum uvnitř zamručelo. Je příliš brzy! Venku je příliš Vídeň!
Kočí otevřel dvířka, osoba se prosmýkla a vstoupila na známou půdu. Drožka odklusala.
Nora se rozhlédla po tiché ulici a zaškaredila se na karyatidu. Zírala na ni a potutelně se usmívala. Zatracení němí pozorovatelé. Sedla si na okopaný kufr a zapálila si cigaretu.
„Tohle je tvoje dílo, co?“ sykla na šklebící se ženu na fasádě. Zpoza rohu vyšla distinktivně mužská silueta. Mladík zaváhal, než kývnutím zastal svatý obřad pozdravu. Lepší němí lidé než kamení, pomyslela si a kývla na oplátku. Usmál se a pokračoval v cestě.

Měl jméno i majetek, dědictví po otci nabízelo nepřeberně možností. Ženit se samozřejmě nechtěl. Na pokračování rodu bude času dost. Ne, že by se obdivu žen vyhýbal, to chraň! Ale na to, aby se usadil, měl moře času. Proč ztratit svobodu už sedmnáctiletý?
Pořídil si drahé obleky, boty, pár fešných klobouků. Věnoval se obvyklým mužským zábavám. Víno, kostky a karty byly němými svědky jeho úpadku. Děvky tak úplně němé nebyly. I když raději měl vždycky ty, které mlčely…
První směnky splatil svým věřitelům snadno.
Za ty poslední platil věčnou ztrátou svobody.
Kdyby to byl věděl, raději by se tenkrát oženil.

Z pouti v Pošné se chasa vracívá s veselou lesem. Noc je chladná, přesto lze létu ukradnout chvilku ke krátkému milkování, k laškovnému pomuchlání. Stromy ani kameny nic nevidí, nic neřeknou.
Ráno na zlátenském statku chybí děvečka i čeledín. Rychtář dlouho nepátrá - oba mladí, oba svobodní. Rozáru, která mluví o zemi, co divně duněla, nikdo neposlouchá, všichni přece ví, že je bláznivá.
------
Z pouťovky se jezdí svozovým autobusem, jenže Lojza se vyblil na sedačky. To se nedá. Flašku rumu na cestu a vezmou to lesem.
Zem zaduní. "Techno, vole," zasměje se Jarda, ale pak zvážní.
"Kde je Karel a Věra?"

Co s tebou?
Nota nepasovala. Ani tak, ani tak, černý puntík se za mřížema zlomyslně šklebil. Přidusit nešel, prsty z něj bolely, něco na něm nebylo v pořádku. Kdyby tu tak byl klavír, ten by rozhodl, jestli je chyba na papíře, anebo v rukách. Dlouhý vzdech.
Znovu. Vypadaly podobně, některé jsem vítala, vztahovaly těšivě ručky, jistota prázdných strun. Ostatní skákaly přes linky jako přes švihadlo, občas se vyznačovaly sklopenými hlavami trpících s výraznými kulatými nosy, jiné pyšně zvedaly nosíky, podepřené hranatými límci.
Mlčenlivě sledovaly mé trápení.
Znovu.
Někdy se mi vysmívaly.
Jindy ubíhaly mrknutím oka.
Neradily. Začínám chápat šílenství skladatelů.

Tak a nakonec úklona, opona jde dolů. Kritika si na tomhle nejspíš smlsne, ale rád bych všem připomněl, že jsem jen pouhý amatér. Hrál jsem pro radost.
Uznávám, ten konec mohl být zahraný procítěněji, ale prosím berme v potaz, že to byla převážně improvizace.
Předně bych chtěl poděkovat Slunci a Zemi. Pak větru, mírnému deštíku i pořádnému slejváku, květinám, stromům, zvířatům a taky mrakům. Na mraky bych nerad zapomněl. Byli jste báječné publikum, mlčenlivé, ano, ale báječné. Byli jste svědky mých vzestupů, mých pádů, ale hlavně toho největšího představení ze všech, představení, které jsem miloval do posledního dechu. Mého života.

Keď Harry prvýkrát uvidel list so svojím menom, vedel, že ho písal niekto úžasný. Ako obor z jeho starého sna, na motorke, obklopený zeleným svetlom.
*
"Kto ste?!" reval Vernon Dursley na kreatúru s voskovobielou kožou. "Ako ste nás našli? Čo chcete?"
Príchodzí sa ani nezachvel, keď mu na konci krivého nosa pristáli sliny. "Boli by ste informovanejší, keby ste nepálili listy, Dursley," zavrčal. "Prišiel som po chlapca."
Petunia vykríkla.
Dvaja nemí svedkovia výjavu konečne našli reč.
"Prišiel po teba," zašepkal Dudley.
"Povedal chlapec, to môžeš byť aj ty," zaskučal Harry s pramalou nádejou. "Kto by už len mne písal listy?"

Kalormen nebyl nijak něžný k těm, kdo se narodili jiní. Ctil sílu a výsledek. V tašbánských slumech ovšem pohlíželi na nemocné údy či zakalený zrak pragmaticky. Žebrající slepé děvčátko či chlapec bez nohou dokázali uživit celou rodinu, protože Kalormen se občas rád dojal.
Rodina, kde vyrůstal chlapec bez sluchu, byla pokládána za Tašovy milce. Tisrok takové děti vykupoval v pěti letech za sumu, za kterou mohlo po dlouhá léta žít mnoho hladových krků. V paláci je pak vychovávali jako otroky, kteří asistovali při nejtajnějších jednáních. Neměli sluch a hlas. Nemohli nic vyzradit. Kdopak by si všímal nenucených pohybů jejich rukou.

Najdete-li vysokou pec, napoví vám, kdy proběhla poslední tavba.
Technologii vymysleli staří Slované a několik století se nezměnila. Do pece z písku a jílu se naloží limonit, tedy ruda, promíchá se s uhlím, a pak se dmýchá, až se vše dostatečně rozžhaví, aby se z rudy redukoval kyslík.
Nepočítejte s tím, že v peci najdete železnou houbu, tu hned překovali.
Zůstane v ní jen struska s malými kousíčky železa - a ty se uspořádají při tuhnutí do směru magnetického pole Země. Tehdejšího, které mělo jiný směr než dnešní.
Takže stačí porovnat magnetizaci strusky se současným polem a víme, kdy tavba proběhla.