Puntíky

Co s tebou?
Nota nepasovala. Ani tak, ani tak, černý puntík se za mřížema zlomyslně šklebil. Přidusit nešel, prsty z něj bolely, něco na něm nebylo v pořádku. Kdyby tu tak byl klavír, ten by rozhodl, jestli je chyba na papíře, anebo v rukách. Dlouhý vzdech.
Znovu. Vypadaly podobně, některé jsem vítala, vztahovaly těšivě ručky, jistota prázdných strun. Ostatní skákaly přes linky jako přes švihadlo, občas se vyznačovaly sklopenými hlavami trpících s výraznými kulatými nosy, jiné pyšně zvedaly nosíky, podepřené hranatými límci.
Mlčenlivě sledovaly mé trápení.
Znovu.
Někdy se mi vysmívaly.
Jindy ubíhaly mrknutím oka.
Neradily. Začínám chápat šílenství skladatelů.