Hudba

V setmělém sále zůstali poslední vytrvalci.
Třpytivé piškotky se v tanci téměř vznášejí a do všech stran házejí zlaté odlesky.
Rudé šněrovací kozačky na vysokém podpatku dupou do rytmu čtverylky, až před nimi modré semišky bázlivě uhýbají.
A okopané hnědé farmářky by nejspíš radši byly jinde. Možná ve stejném kočáře, do něhož touží usednout piškotky, i když to nedávají najevo. Utekly by z téhleté zoo, a možná jednou, kdo ví, by je piškotky mohly utěšit.
„Spal mi barák, šlohni mi auto," vyjednávají zatím semišky, „vypij moji archivní whisky ze zavařovačky, jenom -"
Jenže kozačky jako vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.

Že je kytara pro hluchého jen tichým společníkem?
Hrál jsem na kytaru ne kvůli zvuku, ale kvůli vibracím, zvlášť těm hlubokým, které se přes nástroj příjemně rozlévají do celého těla.
„Dneska zkusíme baréčka,“
„Ale já je neumáčknu,“ zaúpěl jsem.
„Já taky ne,“ odpověděl profesor, „pokud je nezačnu trénovat.“
„Podívej, tenhle akord už umíš,“ zabrnkal profesor Gčko. Ne můj oblíbený, ne tak jako Émi...
Pak ale ukazovákem stiskl celý pražec, posunul se výš a–
Jé!
Zabrnělo to! Ten tón příjemně rezonoval. Vylepšené géčko! Proletělo mi hlavou.
Nadechl jsem se a vzal do ruky svou akustickou dvanáctistrunku. Ten akord jsem musel umět!

Brian se probudil s hlavou plnou motýlů. Připomínali mu jeho přítele. Jeho duši, která byla malovaná jako křídla motýlů. Zařadil do textu připravované skladby i tuto část. Věděl, že Freddie by něco takového pro sebe nenapsal. Bral to jako dárek pro něj.
Když se sešel ve studiu s Freddiem, ujišťoval ho, že to nemusí dělat. Zvlášť, když je celá skladba plná náročných výšek. Freddie už byl ve špatné kondici. Když Brian připravoval demo, sám musel zpívat falzetem.
Freddie si ale nalil vodku se slovy: „Udělám to, kurva!“ a šel za mikorfon.
Nahráli to asi 4x. A Freddie zněl jako Bůh.

Kde se ve zkušebně vzaly právě tyhle boty si později nedokázal nikdo vzpomenout. Možná patřily Johansenově holce - ale copak může mít nějaká holka dvaačtyřicítky? Spíš je popadli Syl a Arthur když rabovali naproti v obchodě pro drag queens.
Každopádně, teď tu byly, třpytivé, na deseticentimetrovým podpatku.
"Zlámeš si hnáty," hecovali se vzájemně. "Sletíš ze stejdže mezi lidi."
Před prvním poloveřejným vystoupením už na tom uměli celkem chodit. "Ty jsi ale hnusná holka!" "A ty víc, panenko!"
Proč?
Protože byl začátek sedmdesátých, a mohlo se všechno. Drogy, holky, kluci, mejkap, štekle na pódiu a v backstagi nekonečná party.

Protože pank, bejby.

Nestalo se to ze dne na den. Pozvolné plíživé odkrádání. Šelesty, výpadky… zákeřný lupič, který postupuje pomalu a jistě.
„Jistě, jistě,“ říkal jsem lidem a natáčel jsem hlavu, abych zachytil, co říkají. Byl jsem všechno možné, jen ne jistý.
To, co bylo nedílnou součástí mého já, mi unikalo.
Zachytit to mezi prsty jako vodu. V prstokladu, který měním ve frustrovaný paskvil.
S ozvěnou, která mě provází o to palčivěji.
A zase znovu ponořit ruce a snažit se v duchu pro změnu vyvolat ztracené šelestění listí.
Podvečer, kdy dívčí hlasy zpívají o lásce. V nápěvu zní žal a rozloučení.
Toužebně sladce.

Hádky v nočním vlaku se vedou proto, abys neusnul a neprojel svoji stanici. Někdo tvrdí, že život je vlak, jiný, že je to perón. Někdo říká, že cesta je volná, jiný, že je nekvalitní kolej. Někdo tvrdí, že jsme strojvedoucí, jiný, že cestující. Jedni říkají že máme volnost řídit tam, kam se nám bude chtít, jiní, že dřív nebo později budeme muset vystoupit. Jedni tvrdí, že máme před sebou hodně let, jiní odpovídají, že záleží na ceně lístku. Kam chceme, tam jedem, a můžeme i odbočit! Projedeme jen tam, kde leží koleje! Nakonec vystoupí oba a vlak pojede svojí cestou.

„Takže vy tvrdíte, že jste zůstal po setmění v národním parku proto, že na vás rajtovala seskvečka?“
„Tedy, takhle bych se nevyjádřil, navzdory jisté živočišnosti to byla dáma, ale jinak máte v zásadě pravdu. Jen počkejte, až se dostanu k zrcadlu a nafotím ty škrábance na zádech. Konečně pořádné důk– důkazy!“
Šílenec se zakuckal.
„Promiňte, nemáte, erm, nemáte náhodou párátko?“
Párátka do výbavy strážce národního parku nepatřila, a tak se blonďák s omluvou odvrátil a porýpal se v ústech prsty.
„Jediná drobná nevýhoda takového plyšového setkání...“ poznamenal, když zahazoval dlouhý chlup.
Strážci se po sobě podívali.
Nebo to není podvodník?

Sobota večer. Chlapík s povolenou kravatou si přisune pivo k Davymu.
"Paul," natáhne ruku. "Spisovatel."

John za barem se ušklíbne. Spisovatel Paul je realiťák, jehož velký - nedokončený - román leží roky v šuplíku. Jednoho dne, myslí si John, se Paul opravdu hodně opije a půjde tu věc spálit.
Davy však vypadá, že ho Paulovo představení zaujalo (zřejmě i proto, že část, v níž dělá realitního makléře, moudře vynechal). Johnovi je jasné, že závěrem večera Paul zatáhne účet za oba, až spolu budou odcházet.

"Svět v pořádku," pomyslí si John a pulíruje sklenice. Klavírista v rohu si dává rauchpauzu. "Svět v pořádku."