DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Věnováno Rapidez
Pozdní večer.
Kulatý měsíc mezi mraky.
Stydlivě nakukoval do zahrady.
Vrznutí dveří.
Harry a Ginny.
"Kde je vás víc?" pronesl mladík s krátkými, zrzavými vlasy.
"Knihovna," odpověděl Harry. "Nevěřil bych, že je tak zklidní."
Občasný hluk a záblesky za střešním oknem jeho slova nepotvrdily.
Srovnání s odpolednem ano.
Ginny skoro zašeptala, "Vzpomínáš?"
Přikývnutí. Zrzavá zmizela, vytlačená vlčí šedí.
"Klidně tu zůstaň, nějaká postel se vždycky najde..."
Hluk z podkroví podezřele utichl.
Teddy přikývl, "Stejně to nechápu. Proč každý úplněk neovládám část svých schopností?"
Řečnická otázka.
V měsíčním světle měl vlasy po ramena a hustou bradku.
Zatím.
Alespoň něco po tátovi.
Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis.

"Proč z něj tak šílí? Vždyť je to obyčejný mudla! A lepí se na něj každá druhá čarodějka," prskal Harry.
"Víc, než na opravdové hrdiny," dodal Fred. "Na tlusťocha!"
"Není vysloveně obézní," ozvala se Ginny. "Prostě je silný. Jako Charlie."
To bylo statistické prokletí Weasleyů. Každý člověk na světě byl podobný někomu z rodiny. A Charlie se poslední dobou hodně spravil.
"To není vysvětlení," zamračil se Harry, "Jako ženy nám řekněte, co vidí výkvět ženského kouzelnictví na mudlovi z Kvikálkova."
"Parvati není výkvět," odfrkla si Hermiona. "A nejspíš je to rodinnou podobou," dodala.
Harry se na ni podíval hodně ublíženě.

Poznámka: Překvapivě Minerva. Navazuje na Ke králíkům.
Byla neděle. Otec kázal. Minerva seděla vzadu, aby jí otec neviděl, aby nemusela snášet jeho pohled. Nikdy nešla na přijímání; nevěřila.
Přitahovala jí podmanivá směs víry a železné logiky, jakou otec vedl kázání. Nikdy by to nepřiznala.
Mluvil chytře, srozumitelně, mluvil o hrůzách války, o nebezpečí nacismu. Odsuzoval myšlenky Hitlera. Připomenul nutnost semknout se ve zlých časech.
Minerva by přísahala, že se díval přímo na Thomase, když říkal jak důležité je navzájem se respektovat, ať jde o městské děti, nebo místní.
Ke konci se vytratila.
Když za čtyři roky psala filipiku proti Grindelwaldovi do Denního věštce, nevědomky použila stejné argumenty.

Londýn, 1870
„Banket byl naprosto skvělý Williame, opět jste nezklamal.“
„Jsem rád, že se vám líbil. Milady.“ Liam se dvorně uklonil.
„Mohu se na něco zeptat?“
„Vy vždycky Penellope.“
„Ten obraz ve druhém patře, to je váš příbuzný?“
„Ano. Dědeček.
„Je vám až neuvěřitelně podobný. Už vím, po kom jste takový švihák.“
„Děkuji Milady. Kdyby to slyšel, určitě by ho to potěšilo.“
„Kdyby ten obraz nebyl nakreslený skoro před 80 lety, tak bych řekla, že jste to vy. Ta podoba. Fascinující, že ano?“
Hosté odešli.
Liam si založil ruce v bok. „Jerome!“ zakřičel, „vynes ven ty moje staré podobizny. Budeme pálit umění.“

Je to jako podívat se do zrcadla a vidět v něm tu horší stránku.
Jako uzřít sám sebe na zčeřené hladině jezera.
Zahlédnout se na krátký okamžik ve výkladní skříni obchodu s žertovnými předměty.
Vidět se přes počmáraný staniol.
Pohlédnout si do očí skrz popraskané sklo.
Víte, že je to celé špatně, ale uvědomujete si, že s tím nemůžete nic udělat.
Rodiče se otiskují do svých ratolestí podle nějakého neznámého klíče, který nemáte šanci dopředu odhalit.
„Mycrofte, podej mi mobil,“ řekla matka uprostřed večeře, kdy se z jejího kabátu ozval tón příchozí zprávy.
Dal jsem jí telefon do ruky.
Nepoděkovala.

Věra si Václava brala z trucu poté, co se její ženatý milenec odmítl rozvést. Václav byl do Věry zamilovaný a navíc majitel továrny. Jenže továrnu znárodnili…
Věra Václava postupně stále více nesnášela a hledala si zábavu jinde. Když se narodil Marek, Václav pochyboval, zda je jeho.
Jak chlapec rostl, rodinná podoba byla stále zřetelnější, ale pro Marka byla spíš prokletím. Otec si k němu už pořádný vztah nevytvořil a matka ho nenáviděla tím víc. Jeho úsměv jí připomínal Václava za mlada.
Po Markovi zůstal syn, který jakoby mu z oka vypadl. Ani jeho život není šťastný. Nese rodinná podoba prokletí?

Už nebyla šťastná. Jestli už něco musela být, tak lhostejná. Koukala se z okna, prala, vařila. Koukala se na televizi. Šla a koupila tu nejlevnější aviváž, která nejméně smrděla. Stírala podlahu, myla okna a čistila koberce. Pila červené víno. Strkala nádobí do myčky, vyndávala nádobí z myčky a leštila skleničky na víno. Četla si dámské časopisy, kupovala oblečení z katalogu. Dělala snídaně a večeře a svačiny, luxovala drobky, vynášela odpadkové koše. Jednou za měsíc chodila s kamarádkami do kina, vstávala v šest ráno a usínala v devět večer. Pozorovala svého manžela sledujícího fotbal a teď už tu rodinnou podobu viděla.

Karlova o dva roky mladší sestra za ním přijela začátkem března, když byl její manžel na konferenci v Jasné Goře. Vzala s sebou obě děti. Starší Mirjaně bylo devět a když Karla uviděla na nádraží, rozběhla se k němu a padla mu kolem krku. Její drobná ručka se dotkla hranic jeho mysli. Měl co dělat, aby nedal najevo leknutí.
Večer, když už děti spaly, seděl s Darjou v kuchyni.
„Probouzí se,“ řekla. „Ty to víš, že?“
Přikývl.
„Příliš brzy. Jako kdysi ty.“
Mlčel.
„Já tím nechci projít znovu.“
„Je aspoň o jednu úroveň níž než já," řekl.
Další mlčení.
„Naštěstí.“

„Ty, tatíííí, a jsem vůbec tvůj?“
„Já myslím, že ta podoba se nezapře, Hurvínku, viďte paní Kateřino.“ „No jistě pane Spejble.“ „Ale možná už bychom to těm mladým měli říct.“ „Myslíte?“ „Vím.“ „Dneska je jiná doba, tihle mladí toho ví pomalu víc, než my, viď, Máničko.“
„Jistě, bábinko.“
„Máničko neříkej mi bábinko, copak já jsem nějaká tvoje bábinka?“
„No, donedávna jsem to měla ve scénáři, ale teď…“
„No, Kateřino, tak to vidíte, teď abychom sháněli výbavičku pro Hurvajze juniora.“ „Panenko skákavá!“ „ Spejble?!“ „ Kateřino?!“ "Těhotná?!" "Incest?!" „Co teď budeme dělat?“
„Klídek taťuldo, myslíš, že nevíme, že jsme sourozenci? Aprílový žertík, cháchá!“

Pokračování drabble Začátek a Bouřlivá noc.
Severus se vyděšeně podíval na mladého muže vedle sebe.
U Merlina! Jak mohl skončit v posteli zrovna se synem Jamese Pottera?
James Potter, jeho noční můra ze studentských let v Bradavicích. Kluk, co ho celých sedm let šikanoval. Muž, který si vzal za manželku jeho lásku Lily Evansovou.
Kdyby mu Harry alespoň nebyl tak podobný. Tytéž pohledné rysy, pevná brada, hezky tvarovaná ústa a rozčepýřené černé vlasy.
Cítil, jak v něm roste panika.
„Severusi, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Harry a jemně se ho dotkl.
Ne, Harry rozhodně nebyl jako jeho otec.
Naštěstí.
Severus přikývl a nechal se obejmout.