DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Další z drobné minisérie drabblů. Jsem ráda, že si našla své čtenáře.
A začíná přituhovat, přátelé...
------------------------------------------------
Už když se na obzoru objevily černé mraky, sevřelo se Robinovi srdce strachy. Vypadaly jako černé kočky. Věštily smůlu. Když se z ničehož nic objevily dvě plně ozbrojené lodě bez vlajky, věděl, že je doopravdy zle. Vše se odehrálo během pár okamžiků, přesto měl pocit, že čas se zpomalil a podivně zhoustl.
Střelba a otřesy.
Požár se nedařilo hasit.
Podpalubí hyzdilo několik děr.
Posádka neorganizovaně pobíhala.
Ucítil zásah do ramene.
Svět zčernal.
„Roberte?“ uniklo mu přes zkrvavené rty.
Poté se ztratil mezi vlnami.
Liam křečovitě svíral zbraň. Muž, který proti němu stál, mu svou podobou bolestně připomínal, koho právě ztratil.

Odehrává se ve stejném čase, jako Co oči nevidí... to se nikdo nedozví...
----
Tom zkroušeně vešel do důstojnické jídelny. Položil klobouk na stůl a zhroutil se na lavici. Ani se neobtěžoval svléknout si promáčený kabát. Čerstvý poručík Johnatan Dudley na něj vrhl tázavý pohled. Užuž se chystal promluvit, ale zarazil ho ostrý pohled Philipa Dobblera, který měl dost rozumu na to, aby se nevyptával. Však on se Tom rozpovídá sám. Místo zbytečných otázek mu podal lahev rumu. Mladý důstojník si z ní bohatě zavdal.
„Sjela mě jak posledního plavčíka“ pronesl pomalu. Philip se pousmál.
„Já vám to říkal, Tome. Ostaně sám byste mohl vědět, že Frances má horkou hlavu. Stejně jako nebožtík kapitán.“

Navazuje na drabble Kostlivci.
Dveře pracovny se rozletěly směrem k protější stěně, ale v půli letu je zastavila zemská přitažlivost. Za nimi stál Smrtislav.
„Číno, potřebuji s tebou mlu- Ty máš dvojče?“
Duch Číny Smolné se zamračil.
„Na to bych se měla zeptat spíš já tebe.“
Smrtislav si teprve teď všiml druhé postavy.
„Hmm? Nějaký tvůj přítel?“
„Nebuď směšný!“
„VY MĚ VIDÍTE?“
„Jasně, křišťálově.“
„OH. ALE JSTE ŽIVÝ, ŽE?“
„Teoreticky vzato.“
„TAKŽE JSTE MRTVÝ?“
„Teoreticky vzato.“
„OH.“
„Tak je to tvůj příbuzný, nebo ne?!“
Smrť byl důkladně zrentgenován pohledem.
„Někdo s tak příšerným stylem? Ani náhodou!“ Pravil kostlivec a upravil si svou růžovou kravatu.

„Nedovolené opuštění školy a nastražení bludných kořenů okolo rotundy zrovna v den svatého Petra a Pavla.“
Profesorka Stella si povzdechla. Nemohla se zbavit dojmu, že skoro stejnou lumpárnu musela řešit už před pětadvaceti lety s chlapcem, kterému jako by tenhle z oka vypadl. Tenkrát šlo také o nějakou bláznivou sázku, jejíž následky musel složitě urovnávat sám rektor.
Usvědčený mladíček si rozpačitě prohrábl zrzavé vlasy prsty s drápky. Zas tak moc zkroušeně se netvářil. Podle zaníceně obdivného pohledu Martiny z kruhu hadů mu ten průšvih asi stojí za to.
Profesorka si povzdechla znovu. Bude hůř.
Drahoš Vulpes má tři mladší sourozence.

Přecházel jako lev v kleci.
Sem tam, tam sem.
Na tváři zamračený a zamyšlený výraz. V tomhle se přeci nemohl splést.
On nikdy.
Opilý nebyl, alespoň ne příliš, když si vše pamatuje.
Ten úsměv. Ty hnědé oči. Dlouhé kudrnaté vlasy.
Vše zná tak dokonale.
Tak proč má teď pocit, že udělal něco strašného?
Všechno to začalo tak nenápadně, jen ho chtěla představit své rodině.
Svým rodičům, bratrovi a… sestře.
Ten úsměv. Ty hnědé oči. Dlouhé kudrnaté vlasy.
Tak stejné… tak identické.
Frustrovaně zaúpěl a padl těžce do křesla.
Tak proč má teď dojem, že její sestru ten den neviděl poprvé?