DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Sledoval ho se strachem, jak bojuje s Bellatrix. Oba byli dobří kouzelníci, ale Sirius až moc mluvil a málo se soustředil na kouzla...
Harry včas stočil pohled na Smrtijeda před sebou a vyhnul se jeho kletbě, kterou oplatil omračovacím zaklínadlem.
„Siriusi!“ zavolal, ale znělo to spíš jako vzdech. Black však zaslechl své jméno, otočil se, a s jiskřičkami v očích shlédl bleskově situaci. „Dobře, Jamesi!“ zasmál se a vrátil se k Belle.
„Siriusi?“ zalapal po dechu Harry, který si nebyl tak docela jistý, že za onu změnu jména mohla právě rodinná podoba...
Prý se člověku před smrtí promítne celý život...

Milá Juliette,
nemůžu uvěřit, že toto už je dvacátý dopis. Všechno nejlepší k dvacátým narozeninám. Jestli máš nějakého hodného muže?
Pamatuješ si mě vůbec? Nejspíš ne, protože jsi většinu genů převzala po matce. Ani nevíš, jak lituji, že jsem od vás odešel. Kéž bych věděl, že už za pár let tě i má matka opustí. Tvá tvář mi ji na každé fotce připomíná. Ta rodinná podoba se v tobě nezapře.
Vím, že se o sebe dobře postaráš.
S láskou, tvůj špatný otec.
* * * * * * * * * * * * * * *
Tento dopis ležel na opuštěné rohožce za dveřmi a osamělý muž odmítal pochopit, že i ji ztratil navždy.

Mladý pár pozoroval západ slunce nad horami.
„Jsi krásnější než bohyně,“ zašeptal on. Trhla s sebou.
„Mlč! Tohle nesmíš říkat,“ šeptla.
Usmál se a políbil ji.
„Ty se pořád bojíš Teiresiovy věštby?“ zeptal se Haimón starostlivě.
Kývla.
„Se mnou se nemusíš bát,“ ujistil ji.
„Tolik bych si přála, abys byl mým manželem,“ řekla Antigona a stiskla mu ruku.
„Já vím. Ale otec je proti.“
„I můj otec říká, že máme příliš mnoho společné krve,“ přisvědčila Antigona. „A teď, když začalo to neštěstí… ta nemoc… a nikdo neví proč…“
Zadívali se na západ slunce.
Z brány Théb vynesli další oběti moru.

AN: původně jsem si špatně přečetla téma. Mám moc hezkou stoslůvku o pejskách na téma Rodinná pohoda. Tak třeba ji ještě využiju :/
Mila stála v uličce za továrnou a naposledy se prohlédla v zašlém zrcadle.
Vlasy jsou v pořádku. Sice tmavé, ale krátký sestřih tu není nic divného a horkou kulmou (podvědomě se vyhnula popálenině na krku) z nich udělala moderní kudrliny.
Oči ujdou. Šedohnědá je dobrá barva.
Pleti by sice slušelo víc lesku, ale trocha vyšmeleného oleje to spravila a krev z prstu vetřená do tváří udělala zdravíčka jako jablíčka. Možná si raději dá ještě facku.
Kritický pohled ale ukázal její slabinu.
Nos prostě neschová. Dědictví předků se nezapře.
Rezolutně schovala zrcátko. Nos neschová, práci potřebuje.
Mladá Teďužpolka vykročila do továrny.

Dívá se na své syny a hodnotí. Poměřuje jejich vlastnosti, schopnosti a sílu.
Starší je bojovník, rozený vůdce. Autorita. Na svět se dívá jako král. Vždy se bude řídit mou radou. Nikdy mě nezklame. Je pravým synem, mým obrazem, následovníkem. Vše, co mám, bude jednou jeho. Vše své by s láskou odevzdal mně.
Mladší je jiný. Bojuje dobře, ale bez vášně. Pozoruje, ale nesoudí. Radám naslouchá, ale mlčí. Zahloubaný v knihách, blahosklonný a shovívavý v jednání. Je víc čarodějovým učněm, než mým synem.
Dívá se, ale nevidí. Málokdo se tak mýlí v hodnocení svých synů jako on, Denethor, Správce Gondoru.

Sherlock, jen v ručníku kolem pasu, prudce otevřel dveře, aby ukončil protivné drnčení domovního zvonku. Reflexivně zachytil postavu, která se o ně do té chvíle opírala, vzal ji do náruče a nesl nahoru.
John si zrovna užíval ranní sprchu po první klidné noci za kdovíjak dlouho. Vtom vedle něj přistála žena, kterou Sherlock přinesl.
„Johne, tvoje sestřička nás přišla navštívit.“
Doktor vyletěl ze sprchy a hodil na sebe župan.
Harry otevřela oči a začala prskat. Vypnuli vodu a podali jí ručník.
Když si všimla, že jsou oba muži polonazí, usmála se na Johna.
„To se naši těch vnoučat nedočkají, co?“

Souvisí s drabblem V Pásmu
Hladil novorozeně po tvářičkách, houpal je na klíně a šeptal nesmyslná slůvka. Jeho dítě. Jeho úplně normální a zdravé dítě!
Zamyšleně prstem uhlazoval tmavou srst na krčku batolete. Agnes přitom šťastně žvatlala a sypala na něj celou svoji nevelkou slovní zásobu. Byla tak veselá a milá, jen maličko odlišná od dětí v sousedství.
Unaveně seděl v křesle, sklenici skoro dopitou. Agnes ho ostražitě sledovala ze stínu křesla očima černýma jako noc. Očima bez bělma. Už skoro nemluvila a byla divně plachá. Někdy měl pocit, že mu nerozumí, když na ni mluvil. Doktor říkal, že moc lidského už v ní není.

Hermiona odcestovala hned po válce s rodinou do Itálie. Nedávala o sobě vědět ani svým přátelům. Nejdříve mysleli, že je to kvůli slávě, jíž se chtěla vyhnout. Po roce bez dopisu si o ni ale dělali starosti. A tak se ji Harry s Ronem rozhodli navštívit. Přes různá matoucí kouzla a infolinky se jim povedlo rodiny Grangerů dopátrat. Konečně stáli před domem, kde bydleli Hermionini vzdálení příbuzní a prý i ona...Po zazvonění jim jejich kamarádka otevřela opálená, překvapená a s dítětem v náručí... To dítě mělo černé husté a kudrnaté vlásky, a poněkud větší nos, než by se slušelo.
Poznámka: Kdy mohla Hermiona otěhotnět? To máte složité, mohla se například se Severusem scházet tajně, nebo se mohli vidět jen jednou, někdy v sedmém díle před tím, než zemřel. Každopádně výsledek třímá Hermiona v náručí ;D. Jinak vše před tím může být dle knihy, takže nechám pracovat vaši fantazii, kam byste jejich vztah vtěsnali.. =)

"Má drahá, překvapujete mne."
Unavená Lizzy tázavě pozvedla obočí.
"Vždy jsem měl za to, že jste po matince nezdědila vůbec nic. Rozdílnější povahy svět neviděl a vzezřením jste spíš podobna otci, ač dosti málo."
"Jsem polichocena, ale stále vám nerozumím, můj milý."
"Nemyslete si, že nemám radost, naopak, jsem velmi šťastný. Jen nám už po Georgianě a Jane pomalu docházejí jména, která bych rád použil." Pan Darcy se pousmál a pohoupal křiklouna v náručí. "Chceme snad novou lady Catherine?"
"Pro všechno na světě, ne! To snad raději Mary."
Oba rodiče tiše doufali, že tato podoba s paní Bennetovou nebude dokonalá.

Až, má milá, zavřeš víčka,
necháš si zdát nějaký sen,
uloví ti táta cvrčka,
stejně jako každý den.
Papínek tě zaopatří,
až ti k spánku ustele,
jsi mi dražší než mí bratři,
nemám ani přátele.
Celý život tobě, dítě,
nosím vše, co vyslídím,
a když někdo uvidí tě,
ihned mi tě závidí.
„Ta je celá po taťkovi!
Krásná, milá, chytrá též!“
Nevěř, že ti nevyhovím,
vše, co chceš, to dostaneš.
Až, má milá, zavřeš víčka,
na svém loži nebeském,
vzpomeň si i na tatíčka,
co žil pro svou dcerku jen.
A opuštěnou norou se nesl hlas Lumka, papínka bez dcerušky.