DMD č. 10. pro 10. 4. 2012. Téma: Rodinná podoba

Už tu byla zase. Povzdechl si, ale odhodlaně jí vyšel vstříc.
Pokaždé se divil, jak si s ní vůbec mohl něco začít, a nepochybně by toho nebyl schopný, kdyby se to nestalo potmě. A kdyby bylo jen trochu na výběr. Nemohl ji však nyní zcela odvrhnout, rytířská čest by mu to nedovolila. A to dítě bylo přece jen jeho.
Na chvíli vzal holčičku do náruče. Byla stejně ošklivá jako všechny, to ano. Ale nepochybně měla jeho oči. A některé rysy zdědila také po něm.
Rytíř Hynek z Michle musel zkrátka připustit, že malá jeskyňka přece jen nezapře, čí je dcerou.

Vzduchem zavířila důvěrně známá mléčně červená křídla a na nádvoří přistála dospělá, plně vzrostlá samice roi-de-vitesse. Kapitán Moreau ji pozdravil úklonou, stejně jako kapitánku Girardovou, která na dračici přiletěla.
To Étoile zůstala opodál a nervózně přešlapávala, jako by se strachovala přijít blíž.
Starší dračice zafuněla.
„Já teda takhle ustrašená nikdy nebyla. Doufám, že její kapitán není stejný zbabělec,“ prohlásila stranou dráčete, které se před pár dny vylíhlo z jejího vejce.
„Já nejsem ustrašená!“ odfrkla si Étoile. Kapitánka Girardová se zasmála.
„Zdá se mi to, nebo jsou obě úplně stejné?“
„Nezdá,“ zavrtěl hlavou Moreau s úsměvem, „ta rodinná podoba je neuvěřitelná.“

Nemůžu říct, že bych věděl, co se stane. Nepředvídal jsem všechny děsivé důsledky Fëanorových činů. Ne. Přesto mě rmoutila jistá předtucha.
Miloval jsem jej nejvíc ze svých třech synů. Byl můj prvorozený, jediné, co mi zbylo po mé milované Míriel. Žádný jiný elf se mu svým uměním nikdy nedokázal vyrovnat. Přesto jsem tušil, že nakonec se zničí. Snad to bylo určeno už při jeho zrození, kdy mu Míriel darovala všechnu svou sílu. Viděl jsem jeho cílevědomé oči. Jeho odhodlání a vztek zasetý Melkorem. Sledoval jsem jeho syny, jak jej hrdě následují. Hrdost a odhodlání k činům hraničící až se zbrklostí.

Když mě Michael přivezl na Wildaran, mohla jsem obdivovat pouze siluetu hradu v záři červánků. Těšila jsem se na chvíli, kdy mě provede hradem. Z vyprávění jsem věděla, že ho vytvořili draci a byla jsem zvědavá, jak se liší od hradů, které jsem již navštívila.
Kdybych čekala galerii obrazů mapující generace místních vladařů, byla bych zklamaná, ale hrad oplýval jinou krásou. Audienční síní se linula příjemná vůně růží a tichá hudba, a když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si barevné vitráže znázorňující mladou ženu – podoba s Michaelem nešla popřít. Spousta drobných barevných kamínků tvořila nádhernou mozaiku, ze které přecházel zrak.

Byl krásný den a Loki by udělal cokoliv, aby to tak zůstalo. Se svou někdejší družkou v patách to ale neviděl vůbec dobře. Možná se měl přeci jen ukázat, když mu napsala o tom dítěti.
Náhle se ocitl ve slepé soutěsce.
„Podělanej Jotunheim, jedinej kámen tu neleží na správným místě!“ pomyslel si. Pohlédl na oblohu. Jasně, přeměna by mohla... Něžné obří ruce ho objaly v drtivém sevření.
„Ty tak spěcháš, že bys mě málem přehlídl,“ pošeptala mu Angrboda do ouška, až mu v něm zahvízdalo, „Koukni, kdo se nám narodil, celý po tobě.“
Zboku něco hrozivě zavrčelo. Loki naprosto nesouhlasil.

Odehrává se mezi druhou a třetí sezónou.
Joyce si nalila na prst vodky a svezla se na gauč. V galerii nepila, ale jakmile vešla do prázdného domu, chopila se láhve. Jinak se ten měsíc hrůzného ticha nedal snést. První panák zmírňoval strach. Přestala si představovat, že Buffy leží s rozmlácenou hlavou na dně zátoky. Druhý panák vléval naději. Začala věřit, že ten útěk skončí podobně, jako když v šestnácti zdrhla z domova ona. Vrátí se, až dojdou peníze a čisté prádlo. Když znovu zvedla flašku, zarazila se. Třetí panák obvykle přinášel vzpomínky. Vše, co tenkrát na útěku vyčítala své matce. Vše, co teď může Buffy vyčíst jí.

„Jsem podobnější na mámu,“ vysvětluje už nejmíň po sté drobná světlovlasá holčička. Vykouzlí odzbrojující úsměv, kterým prozáří celou hospodu. V duchu skřípe zuby. Jednak se celý život pyšnila, že je ze všech sourozenců nejvíc po tátovi, jednak na svou matku nevzpomíná zrovna v nejlepším.
Mámin mazánek bývala odjakživa Anna.
Lisa... Máma by to nepřiznala ani sama sobě, ale...
Lisa byla zkrátka tátova.
Dokud se kolem ní nezačaly dít ty podivnosti. Ty, kvůli kterým ji málem zabili.
„Chápu,“ přikyvuje hostinský a dokonce se na toho černovlasého muže vedle děvčátka usměje. „Jako moje děcka. Celá máma.“
Mistr Severin Lise nenápadně stiskl ruku.

„Celý Harry,“ poznamenal Neville Longbottom s nesmělou hrdostí ve tváři.
„Celý James,“ zasmál se bodře Hagrid.
Od učitelského stolu sledovali malého Albuse Severuse Pottera, jak si nervózně prohrabuje černou čupřinu.
Stařičká profesorka McGonagallová přinesla klobouk a bez cavyků se pustila do vysvětlování. Když si přísně přeměřovala vykulené obličejíky, u Albuse se pozastavila a pohled jí změkl.
Velká síň před každým rozhodnutím Moudrého klobouku zatajila dech, aplausy se však postupně zkracovaly a stále častěji byly prokládány kručením žaludků. Jménu Malfoy, Scorpius, se ještě leckdo zasmál, ale teprve Albus studenty doopravdy zaujal.
Klobouk promluvil až po dlouhém rozhodování…
Tady rodinná podoba končila.
To Be Continued?

„Moc se mi ty její děti nepozdávají. A vůbec, s kým je má?“
„S nikým známým. Musel se sem zatoulat nějaký vlk samotář.“
„Toho bychom si všimli. Bude to určitě někdo místní. Nebyl to Candidus?“
„Zdá se ti, že se mu podobají?“
„To ta jejich barva. A taky: on by se na víc než na dvě nezmohl.“
„Něco na tom bude. Ale stejně, kdo ví, s kým se ta čubka spustila.“
„No, nechme je zatím na pokoji. Můžou být ještě užiteční, až přijde hlad.“
Chlapečci naštěstí ničemu z toho vytí nerozuměli a tak se nechali vlčicí dál bez obav olizovat.

„Páni, lásko, ty opravdu bydlíš na hradě.“
„No zrovna dvakrát nadšená z toho nejsem. Bydlelo tu zhruba patnáct generací mých předků.“
„Je úžasné, kolik tu máte starožitností. A těch obrazů.“
„Jo, hotové muzeum. Říká se, že fyzická podoba s nějakým příbuzným předurčuje tvé charakterové vlastnosti.“
„Ty jsi hrozně podobná téhle dámě. To je nějaká tvoje praprababička?“
„Ne, to je pradědeček. V osmnácti utekl z domu a vydával se za prostitutku. Za jeden den dokázal vypít sud vína, prohrát a vyhrát v kartách celé své jmění, zplodit několik potomků a to se ani nezapotil. Eee… ještě si mě chceš pořád vzít?“