DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

Narodil jsem se těhotný.
„Není to zrovna obvyklé,“ řekli máme doktoři, když ze mě vyndali vrásčitého stařečka, „ale stává se to. Musíte vašemu obsynovi najít maminku, my ho do ní zašijeme, a pokud to bude jeho pravá biologická matka, tak se život vnoučete vrátí do normálních kolejí.“
„To nedává smysl!“ zoufala si.
„Čas je občas prevít,“ krčili rameny.
Rostl jsem a potomek mládl. Dost jsme se hádali, rozčiloval se, ať mu laskavě neříkám „mé dítě“, když je o tolik let starší.
Poznával jsem jeho povahu, z vrásek se vylupovaly rysy.
Usilovně hledám svou nevěstu, jeho mámu. Budeme si všichni podobní.

„Teď se přenesme do dětství, ke kulinářským zázrakům našich babiček. Nejprve orestujeme cibulku!“
„Správně, Jacku, jen ať diváci vidí, jak se nám to škvíří!“
„Zatímco nám cibulka bude hnědnout, připravíme si suroviny.“
„Přesně tak, Jacku! Je důležité vybírat to nejlepší z nejlepších a nikomu neublíží si přivstat, protože teprve kvalita dodává jídlu tu správnou chuť.“
„Přesně, Jimmy, moje babička vystála nejednu frontu…
„Jacku, cibulka nám už zhnědla a my jsme si nic nepřipravili."
„Kruci. Nechme penzistky našeho dětství spát. Dospělí muži si poradí i v přímém přenosu, abrakadabra!“
„To je rajský protlak!“
„Přesně, teď jen promíchat, nasypat cukr a hotovo.“

Už skoro půl hodiny se v něm tříštily pocity strachu a studu. Ale přece ještě seděl a nepromluvil. Nebyl si jistý, snad se i bál. Ostatní se pořád dohadovali o tom, co a jak se mohlo stát, ale on to přece věděl.
Teď se slova ujala máti. Nejdřív se mu ulevilo. Napadlo ho, že se tím vše vysvětlí, že to dopadne dobře, jako vždycky předtím. Ale máti tentokrát nic nevysvětlovala, jen křičela, obviňovala jiné, a nakonec uraženě odkráčela.
Bylo mu náhle stydno. Při pohledu na udivené a zklamané tváře ostatních pochopil, co musí udělat. Přiznat se a omluvit.
Jako dospělý.

Narodil jsem se před spoustou let. První dny jsem neustále visel na mamince a držel se cecíku. Když jsem povyrostl a ztěžkl, lítala na lov sama.
Když maminky odletěly, byla nám zima. Neuměli jsme se zahřát sami, takže jsme se tiskli k sobě v jednom chumlu, dokud nedorazily maminky a teplo a mléko.
Pak už nám zima nebyla, ale na mléko jsme se těšili dál.
Pak přišel velký den. Roztáhli jsme křídla, poprvé se pustili trámu a odletěli na první lov.
Maminky nám vysvětlily pravidla netopýřího společenského života a nadšeně vyrazily vstříc zpěvu pánů, protože když děti vyletí, začíná život.

Dmýšek zruší policejní bariéru.
Evžen omrkne jeho čáry. Bez poznámky si je uloží do paměti.
Sféra odhalí ponurou scénu opuštěnosti a zmaru. Zbytky nedávného táboření se mísí se starými odpadky, prach zahnědlý kapkami krve se usadil do výstražné spirály.
„Nesu za vás odpovědnost,“ poučuje Dmýšek vážně. „Budete se proto řídit mými pokyny, nikdy nevstoupíte bez mé přítomnosti. Pokud dám rozkaz, abyste se stáhl do bezpečí, bezpodmínečně poslechnete.“
Evžen ho příliš nevnímá. Hladí omítku, nasává atmosféru. Cítí smutek a strach. Čerstvé emoce.
„Rozuměl jste?“ naléhá Dmýšek.
„Přestaňte mě komandovat jak malého kluka,“ odtuší Evžen roztržitě.
Musí prozkoumat podlahu v místě útoku.

"Maminko, ptala ses mne, co bych si přál za vysvědčení. Příští rok chci začít studovat tišnovské gymnázium. Jako Toník Mrkos ze Střemchoví."
"Josipku, já vím, že se dobře učíš a že by sis to zasloužil, ale jak to uděláme? Toníkovi tatínek platí studium a i ten drahý dalekohled, co se ti tak líbí, mu mohl koupit. Ale co my? Vždyť nemáme ani na cukr do čaje o vánocích, ani korunu na autobus k vlaku do Tišnova."
"Maminko, už nejsem malý. Můžu pracovat. Pomáhat sedlákovi za jídlo a pást dobytek. To dá nějakou korunu a ještě se u toho mohu učit."

Drahý Karlíčku,
jestlipak nosíš teplé prádlo, co jsem ti minule poslala? Sousedka říkala, že tam u vás bývá v noci zima, tak si prosím vždycky vezmi pokrývku navíc, ano? Víš, že trpíš na dutiny. A nehraj si se střelnými zbraněmi. Jsou moc nebezpečné. A dávej si pozor na ošklivé lidi, které můžeš potkat, mohli by ti ublížit. Ale raději se s nimi neper, víš, že rána pěstí nevyřeší všechno.
Posílám sto hubiček.
Tvoje milující maminka
Složil jsem dopis a povzdechl si. Maminčiny rady není vždycky jednoduché dodržovat. Zvlášť v saloonu. Práásk. Slavnému Old Shaterhandovi nikdo na nové mokasíny zvracet nebude.

Dívka stojí bez pohybu, strnule před kašnou s chrličem, černým jako její svědomí. Má na sobě bílé šaty, u výstřihu jaksi pomačkané a neupravené. Hedvábná šálka se svezla ke straně a hlouběji odhalila dekolt.
Děvče má na lokti navlečený rozbitý džbán. Rukama rozpačitě drží nařasenou, malinko podkasanou sukni, jako by chtěla zakrýt bolest a zahanbení. Téměř dětský obličej působí zaraženě. Tváří se trochu provinile. Zdá se, že její mírně sevřené rty potlačují lítost. V očích má údiv, jakoby nevěřila tomu, co se stalo. Ale zároveň v nich má téměř neznatelný odlesk vzdoru.
Jakoby by říkala: No, co, už nejsem dítě!

Žila sama s dcerou. Nikoho dalšího nepotřebovaly.
Když se přestěhovaly do Prahy, měly každá vlastní pokoj. Někde daleko měly stále příbuzné čaroděje, ale s tímhle světem nechtěly nic mít. Matka měla normální práci a časem i normálního přítele. Časem trávila víc času u něj než doma. Dcera se o sebe uměla postarat, a často byla večer pryč. Matka byla ráda, že si konečně našla přátele a zdálo se, že i muže.
Jednou zahlédla pět kulatých modřin na dceřině ruce.
„To je z tréninku.“
Možná. Nevěřila jí.
Jsou věci, se kterými nemůžete nic dělat, pokud druhá strana nechce.
Můžete jen čekat.

"Mami, já tam chci s tebou! Budu studovat ilumináty!"
"Tyfónku, tam by tě nepustili. Musíš být dospělý, mít doktorát nebo se na něj alespoň připravovat, a kvůli rukopisu, který tam chceš studovat, je nutné absolvovat pohovor."
"Půjčím si vrtulník, nechám se vysadit na střeše a všechny postřílím uspávací pistolí!"
"Já nevím ... kdo by ti pak půjčil ty knihy, když všichni budou v limbu?"
"Už to mám! V nějaké rozvojové zemi si za 500 eur koupím profesorský titul!"
Po důkladném zvážení alternativ jsme nakonec usoudili, že nejlepší možností bude, když se Tyfónek ve Vatikánu pokusí uplatnit svoji průkazku do městské knihovny.