DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

Kapitán Cométe se nechtěl své lodi vzdát. Sotva Betsy ukázala své barvy, dal se na útěk. Zdánlivě ztracený pokus. Vítr stál proti němu.
Frances dávno nebyla nedorostlým štěnětem. Sama se nejednou pokusila silnějšího nepřítele setřást manévrováním. Nebo lstí. Přesto musela smeknout před uměním svého protivníka. Získal čas, který mu nedávala.
Vyhlídka nočního boje ji netěšila. Nezbývalo však než výzvu přijmout. Poslední slova povzbuzení. Poslední plány. Škuner obsadí Gillingham. S ním dva kadeti.
Neušlo jí zklamání ve tváři třetího. Jen kázeň mu nedovolila ohradit se. Vždyť byl nejstarší.
„Potřebuji vás zde, pane Barkley.“
Nebylo třeba říkat víc.
Cométe dostihli po půlnoci.

Bylo těsně po půlnoci a chodby zely prázdnotou. Adamar vyrazil na tajnou schůzku. Když konečně došel ke dveřím vedoucím do knihovny, čekali na něj oba bratři z večerní mše.
"Jste očekáván," zašeptal jeden a ustoupil, aby mohl Adamar vejít.
"Ale, ale," pousmál se Adamar. "Kdo by čekal, že tu narazím na chlapečka hraběte Walfara."
"Nemluvte se mnou jako s dítětem!" vyprskl muž naštvaně. "Mimochodem, teď jsme si oba rovni," dodal.
"Chlapče, ty si navázal kontakt se mnou," začal Adamar pevným hlasem. "Ty zřejmě potřebuješ mě. Ne já tebe. Takže ne, nejsme si rovni," dodal. "Tak povídej, co po mně chceš?"

„Rone, sbalil sis opravdu úplně všechno?“
„Jo, nejsem už malej“
„Hůlku jsi nezapomněl?“
„Ne, nezapomněl.“
„Učebnice máš všechny?“
„Jasně.“
„Brky a pergameny taky?“
„Brky a pergameny mám taky.“
„Tady máš čistý kapesník. A svačinu.“
„To jsi nemusela. Něco bych si koupil.“
„A ne, abyste s Harrym zase hned první den provedli nějakou pitomost.“
„Hmm.“
„Opravdu nechceš, aby šel taťka s tebou?“
„Mamko!!!“
„A neměl bys už jít? Ať nepřijdeš pozdě.“
„Jo, však už jdu.“
Vlepil Molly pusu na tvář a nabral z krbové římsy hrst letaxu. S Harrym má sraz v hale ministerstva. Bystrozorský kurz jim začíná přesně v osm.

Vládla pozdní noc. Oslava se zdařila. Princezna dovršila patnácti let.
Ačkoli nyní vypadala, že přebrala. Hlasitě se smála. Vratkými kroky došla ke stolu, kde zabrala židli vedle svého bratra.
„Norberte,“ zapředla.
„Dio?“
„Nepřemýšlel jsi o tom, že bys Inu vyměnil za mladší?“
Kníže se viditelně zarazil. „Myslím, že by sis měla jít lehnout.“
Postřehl, jak jeho žena zaťala ruku v pěst.
„Bráško,“ Dia svůdně zamrkala, naklonila hlavu na stranu a odhalila šíji. „Už nejsem dítě,“ zašvitořila.
„Doprovodím tě,“ Norbert raději vstal. Pomohl sestře na nohy.
„Půjdu s vámi,“ zvedla se i Norbertova žena.
Manželé si vyměnili pohled.
„Miluji tebe, sestřičko.“

Ayre už ztratil iluze.
Ví, že si ve společné síni ochotně poslechnou jeho hru na loutnu i zpěv, ale že nepochopí, co ho nutí skládat nové písně. Oni mají raději ty staré, protože si můžou broukat refrén. Většinou falešně.
Dávno nečeká, že žáci zvládnou zadanou skladbu do týdne.
Vzdal snahu vysvětlit kolegům, že písnička pomáhá neztratit při práci rytmus. Zná odpověď: „To nejde. Musím se soustředit...“
Když poprvé uslyší Severina, jak si v laboratoři pobrukuje, čistým barytonem, melismata gregoriánského chorálu a zcela mimoděk, neudrží se a znovu jako malý vyhrkne:
„Nauč mě to!“
„Naučíš mě na oplátku svoje balady?“
„Platí!“

Leopoldina se před spaním česala, mladší sestra Hana seděla na posteli, pažemi si objímala kolena, zpytavě ji pozorovala. “Takže už sis s ním dávala hubičky?”
“Vůbec nevím, o čem mluvíš,” zalhala nepřesvědčivě, rudá až za ušima.
Hana se usmála naprosto nedětsky. “S tím tvým legionářem přece.”
Zase jí četla myšlenky! Kolikrát jí říkaly, že bez dovolení by to sestrám dělat neměla!? “Nic ti do toho není!” zasykla. “Věnuj se raději těsnopisu!”
“Možná i něco víc než hubičky?” vyptávala se zvědavě. “Hladil tě?”
“Anabet!” okřikla ji.
“No a co?” pokrčila rameny. “Myslíš, že o tom nic nevím? Nejsem už malá, Poldýno.”

Svatý Vít, co Vít, Vítek, holobrádek sotva dvanáctiletý, rané a ranní ptáče, byť ve víře skoro mazák, sav ji s mlékem své kojné, císaři syna uzdravil, ale nevděk světem vládne, neklaníte-li se modlám: neúspěšně vařen v kotli a navoněný předhozen lvům, ale až stětí přineslo kýženou žeň ostatků. Na paži vystavěna rotunda a české sebeurčení, lebka světošlápkovější: z Říma k Paříži, z Francie do Němec, ale všechny cesty nakonec vedou do pražského chrámu.
Zapomenutý panovník si rve vlasy, ach běda, malým dítětem jsem byl přemožen, Vítek, vzývaný se svítáním houbaři i rybáři, se usmívá pod neochmýřeným podnosím: nejsem žádné dítě!

„Ale já jsem dítě!“ řekne skoro plačtivě Apolo.
„Tak to máš blbý!“ vytahuje se holobradý Sikar.
„A my nevejdeme do Božího království, pokud jimi nebudeme...“ deklamuje Thea.
„Ne jimi, ale jako ony!“ opravuje Linkva.
„Všichni jste nevyzrálí,“ poučuje je Filcin, „takhle se hloupě hádat!“
Neradno vstupovati do sporu s dětmi, zvláště jsou-li soudržní.
Linkva prstem zadiriguje čtyřhlas:
„Puberto, ach puberto, kdy propustíš tátu?
Ať hledáme, jak hledáme, pořád doma klacka máme!“
„Jak malé děti!“ přeruší je rozčilená Taura s uplakanou holčičkou v náručí, „Tím svým řvaním jste mi vzbudili Viktorku!“
„Já nic, já muzikant!“ nedrží basu otec.
Pět pohlavků padne.

Risa shot up gasping for air.
That dark wave was not a dream. She could half-feel it. It was real. Without thinking she pulled couple of things out of her pockets and started forming a protective star.
She was never taught this, but since early childhood she knew how to protect against shadows lurking in half-seen darkness.
Her hand stopped before she began with the activation.
Do not use any magic. Under any circumstances.
This was magic. Low key, but magic.
She dropped her hand and scattered the objects into a non-pattern.
Then laid down and let the darkness flow.

Omalovánky? Dávno už mi není šest.
Jednou se přidá slovo „antistresové“ a stanou se největším hitem.
Uklízení je opruz, který dělám jen z donucení!
Opruzem zůstane. A přesto je budeš dělat, i bez nátlaku.
Proč se pořád vyptáváte, kam jdu?
Jednou jim to budeš říkat sám. Přijde ti to jako základní slušnost.
Dojít nakoupit? Chjo, musíte po mě věčně něco chtít?
Stavím se cestou v obchodě, nepotřebujete něco?
Dovolená s rodiči? Peklo puberťáka.
Pokud se odstěhuješ, budeš jednou trávit dovolenou u rodičů. Dobrovolně a rád.
Jste tak nemožný! Nesnáším vás!
Mám vás rád.
(Na tohle pozor. Aby nebylo příliš pozdě.)