DMD č. 8. pro 8. 4. 2018. Téma: Už nejsem dítě!

Měl krásný sen: byl znovu malý, choulil se v bezpečí měkké mateřské náruče.
Když se vzbudil, Avani na něj hleděla smutnýma hnědýma očima. Okolo nich šeredné kar-galhadské město.
“Všichni bychom občas rádi byli znovu dětmi,” špitla. “Aby se o nás někdo postaral, ukázal správný směr…”
Toho dne je na ulici oslovil neznámý muž. Byl oblečen jako místní, mluvil však bezchybnou rifasštinou, pozval je do svého domu.
Leokastis váhal. Mají důvěřovat? Avani však nenápadně přikývla.
Jmenoval se Eyssal. “Konečně jsem vás našel,” řekl s úsměvem, když jim nechal připravit lázeň a chutnou večeři. “Dostal jsem zprávu, že přijdete. Očekával jsem vás.”

„Používáš na hábity žehlící kouzlo? Vypadají pak lépe. Víš, že je vždycky
někam pohodíš."
„Já vím. Používám."
„A měl by ses taky někdy zastavit v Doupěti."
„Já vím."
„A koukala jsem, že za rohem je bistro, kde si můžeš objednat jídlo, když si nestihneš uvařit."
„Já si ho tam objednávám."
„A co jinak, zvládáš to? Něměla bych chodit čas-"
"Už nejsem malej," přerušil ji s úsměvem."
"Ale velkej taky ne." Políbila ho na vršek hlavy. Měla skandálně vysoké
podpatky.
Harry se zasmál, ale Lily Luna se na něj pořád dívala se starostí v očích.
"Měl by sis někoho najít, tati.“

Aloy se snažila zhluboka dýchat, aby uklidnila svoje prudce bušící srdce. Za dvanáct let výcviku se naučila téměř dokonale kontrolovat a ovládat tělo, nicméně pohled na Šavlozubého ji rozrušil. Rost ji cvičil na tuhle chvíli, ale nic ji nemohlo doopravdy připravit. Šavlozubý byl třikrát větší než Hlídači a taky třikrát rychlejší.
Aloy se vyplížila zpoza úkrytu. Věděla přesně, kde má šelma slabá místa, zápalné šípy už měla přichystané, nicméně jedna věc je vědět o slabých místech a druhá je se trefit, když se na vás řítí kovový predátor dvacetimetrovými skoky. Natáhla tětivu. Nádech, výdech. Zabij ho, Aloy, a budeš dospělá.

"Víš jaký je to drámo, když máš máti úču!" úpěla před svými spolužáky má dítka.
Dítka již vyrostla a já si užívám klidu.
I když...
Vloni jsme vyjeli s bandou na chatu na Velikonoce.
Pro pobavení a aby si chlapi oživili tradice, vezla jsem s sebou vrbové proutí.
"Takže osm, na dvě poloviny, poslední přeložíš a vrátíš..."
Vysvětlovala jsem jak na pomlázku.
"Davaj, máš to blbě." chňapla jsem po pravici a začala opravovat zamotanec.
"Nejsem žádnej malej Jarda!" zuřivě zavyl dotyčný a s nasupeným výrazem odkráčel trucovat.
Asi budu muset více ovládat můj mateřsko-učitelsko-pefekcionistický pud, jak mi pošeptal můj manžel.

Hrdina uspěl. Všichni pocítili, jak se královstvím prohnala vlna magie. Jako by z jejich světa někdo strhl neviditelný příkrov a veškeré kletby a kouzla, které posedly kraj, pominuly.
Pokřivené děsivé stromy se opět stávaly lidmi, kteří se s klením snažili narovnat, a uvědomovali si, že jejich klouby nejsou úplně, co bývaly. Krásky byly zachráněny z temných osidel. Pravda, jedinci, kteří byli právě proměnění v labutě, holubice, krvavce a poletuchy, mohli hovořit o štěstí, pokud se zrovna v ten okamžik nenacházeli ve velké výšce.
Veřejnost odklení přijala vesměs pozitivně.
Jen ze skromného domku řezbáře Geppetta se doširoka daleka rozeznělo zoufalé kvílení.

Když spolu začali ochraňovat galaxii a přidělávat vrásky na těch členech Konfederace nezávislých systémů, kterým se vrásky dělat mohly, si pokoušela zvyknout, že oni patří do skupiny ochránců, ne těch ochraňovaných.
Někdy to bylo lehké, třeba když stylově odcházeli do zapadajícího slunce a za zády jim efektně vybuchovala separatistická pakáž.
Někdy to bylo těžké, třeba když pomatlali barvičkami jednu stěnu v Nameless a sváděli to jeden na druhého.
Tady ten vesmír patřil na štěstí k těm lehčím. Situace skoro nedovolovala zasunout meče, ale stejně...
"Dej mi to! Nejsem dítě!" vztekal se Thon, když mu kapesníkem otírala z brady zbytky oběda.

Vždy nesnášela, když ji označovali jako dítě. Dítětem byla Arya i Bran, ale ona ne.
Byla starší dcerou a ve své vlastní mysli se viděla jako postava z písní - tragická a krásná. Jenže všechny ty postavy byly dospělé - žádná z jejích oblíbených hrdinek nebyla dítětem. A tak i ona odmítala se vší hrdostí toto označení.
Hlásala to do světa, s hlavou vztyčenou.
Pak...
Popravili jí otce. Zavřeli do věže, ale ona nebyla schopna žádného činu z písně. Její princ se proměnil ve stvůru.
Když se jednoho dne probudila, krev na prostěradle jí potvrzovala konec dětství.
Rozplakala se jako malé dítě.

1987
“Nelez na ten strom! Spadneš a natlučeš si!”
“Pff, mami, není mi pět!” (Je mi šest a půl, a žene mě to do výšin.)
Střih. Větev praská, zadek bolí od kopřiv.
“Ma-míííííííííí!!!”
1993
“Nechoď k tomu vosímu hnízdu!”
“Copak jsem děcko? To hnízdo je super!” (Šťouch klackem!)
Střih. Řev a úprk přes zahradu.
“MA-MIIIIIIIIIIIIIIIIII!!!!”
(Nějakou dobu potrvá, než mi poštípaný obličej a ruce splasknou.)
2002
“Nikdy nemíchej chlast. Z toho jsou nejhorší kocoviny.”
“Mami, jasně, nejsem dítě, právě jsme složili maturu!” (Na maturitním večírku se pak vypilo cokoliv.)
Střih. Hlava jako střep, totální okno, kdo mě dovedl domů?
“Maaaaaa-miiiiiii!”

„Chceš co?“ vyděsil se Joachim.
„Rozhodla jsem se, že založím špitál.“
„Počkej, počkej…,“ přecházel po místnosti sem a tam, „Ty ses rozhodla? Kdy jsi mi chtěla o svých plánech říct?“
„Říkám ti to teď,“ složila ruce na prsou, „nejsem malá holka. Vím, že je to riskantní…“
„Snad do toho mám taky co mluvit?“
„Cítím, že to tak má být. Jsem tvoje žena. Měl bys mě podpořit... Na tomhle přece záleží!“
Opatrně k ní přistoupil a objal ji kolem ramen.
„Tohle není vůbec rozumné, Elis. Bojím se o tebe.“
Zatím netušil, jak bezmocný si bude za pár měsíců při porodu připadat.

Konečně sluníčko. Dveře dokořán, větrat je nutno nejen kožichy. Domácí čistí boty. Jak je jejím zvykem, odbíhá postavit vodu na čaj, poplkat se sousedkou…
Sobotní idylka.
Která skončí, když do předsíně vletí catgranát.
Barbucha.
Šlápne do otevřené plechovky s černým krémem, uklouzne, zaječí a proběhne domečkem. Než ho stihnou odchytit, umaže dlažbu v předsíni i kuchyni, vyděsí pošesté snídajícího Jáju a popere se s Rozárkou.
Domácí stojí jak sloup, neví, co uklízet dřív.
„Kdybys zavřela plechovku s krémem, než jdeš plkat se sousedkou,“ dovolí si podotknout domácí, který pucuje Rozárku, "nemuseli bychom..."
„Nepoučuj laskavě, ano? Nejsem malá holka!“
Idylka skončila.