DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Tabulka se plnila, zvětšovala, utěšeně rostla, ale na celé té kráse byl jeden malý kaz. Prázdné místo.
Tedy, abychom to upřesnili, nebylo to žádné bílé místo na mapě, do kterého se z nouze nakreslí větrná růžice. Tohle místo bylo vyhrazené už šestašedesát let, a přesně se vědělo, pro koho. Jenže těch šestašedesát let to nikdo nikde nenašel. Bylo to frustrující.
Nakonec se, i když to pro některé puristy jistě nebylo stoprocentní, vědci odhodlali místo nekonečného hledání použít poněkud jiné metody.
***
"Tak co?" zeptal se Emilio netrpělivě kolegy, který už půl hodiny zkoumal ozářenou molybdenovou desku.
"Máme ho!" Vyhrkl šťastně Carlo.

Severus seděl nad matčiným starým atlasem hvězdné oblohy a nahlas odříkával názvy jednotlivých planet a souhvězdí.
Před odjezdem do školy s ním Eileen znovu procházela všechno, o čem se domnívala, že by mohl v prvním ročníku potřebovat.
„Mlhovina v Orionu, mlhovina v Andromedě.“ Severus ukázal na světlá místa, vystupující z inkoustové modři pomyslné noční oblohy. Nad poslední skvrnou však zaváhal. „To je –“
Matka rozklepla na pánev několik vajec, zamíchala a zvědavě se mu naklonila přes rameno.
„Je to –“ zoufale namáhal hlavu. „Asi nevím,“ připustil po chvíli trochu zahanbeně.
Přísnou bledou tváří prokmitl záchvěv úsměvu.
„Tam mi kdysi ukápl zneviditelňující lektvar.“
***

Tady žijí lvi, stálo na starých mapách v místech, kde lidé nebyli.
V tu chvíli jsem chtěla vymazat to místo ze své mapy života.
Proč jsem sem vůbec kdy jezdila.
Lstivá a haštěřivá. Matinka mého muže. Toho báječného chlapa.
"Víš, že mamince nikdy nikdo raději neodporuje."
"To je možné, ale já ji na to zvykat nebudu." zněla má jasná odpověď před odjezdem z matinčiny šedesátky.
Půl roku jsem zvedla telefon a na pozdrav jen slyšela bouchnutí sluchátkem.
Po půl roce jsem nakonec kývla na zdvořilou vánoční.
"A kávičku, miláčku, dáš si?"
Tak jsem se naučila chodit jako lev. Klidně, tiše.

Teddy zná Bradavice jak své boty.
Skoro.
Teprve ve dvanácti se poprvé doslechne o Komnatě nejvyšší potřeby.
„Poslední místo, co neznám,“ vypráví nadšeně Megan. „Promění se v cokoli. Rytířský sál, pirátskou loď, cokoli, co zrovna potřebuješ. Až ji vypátrám, vezmu tě tam,“ slíbí. Megan zajiskří oči.
Konečně se mu podaří zjistit, kde přesně Komnatu najít. Projde třikrát kolem prázdné stěny ve třetím patře. Objeví se dveře. Zatají dech. Co asi pro něj komnata připravila? Vejde... a vytřeštěný pohled se mu zasekne o Megan zavalenou kupou plyšových medvídků.
Holčička pokrčí ramínky.
„Chodím sem od tří. Ale pirátskou loď jsem ještě neviděla.“

Byla jediná místnost, do níž se bál chodit, a byla hluboko uvnitř. Utvářela se s ním, s každou jeho cestou. S každou z nich přibyl na veliké, složité, mnoharozměrné mapě jeden zářící bod, malá připomínka světa, který navštívil. Kdysi se mu líbilo jen tam tak stát a dívat se, utopený ve tmě mezi světélky, mít celý vesmír jako na dlani. Představovat si všechna ta místa, která se ještě časem rozsvítí.
Děsilo ho, že nedokázal postřehnout přesný okamžik, kdy se to zlomilo, kdy světélka začala mizet.
Když na místě Gallifrey uviděl jen nekonečné křičící nic, zavřel dveře místnosti s mapou navždycky.

Elysand rozložil mapu Pobřeží Mečů na stůl.
„Tak ukaž, kde jsme ještě nebyli?“ pověsila se mu na krk Imoen.
„C-co tady?“ ukázal Khalid na jedno nevybarvené místo s obrysem mostu.
„Most Firewine (trosky),“ přečetla Branwen. „Určitě tam chcete jít? Je to na druhém konci mapy...“
„Je to hned vedle Durlagovy věže, tak bychom to mohli vzít jedním tahem,“ zamyslel se Ajantis. „A kousek odtamtud je nějaká vesnice, kde bychom případně mohli doplnit zásoby. Jen doufám, že tam nejsou žádné úzké chodby plné pastí a hnízda koboldů.“
„Určitě ne,“ řekl Elysand nevinně.
„Fajn,“ kývl Ajantis, „úzké chodby vyloženě nesnáším. Tak vyrážíme.

Tuhle návštěvu mám rád. Miluje černý kocourky. Vůbec je nevyhazuje z postele jako někdo. Dnes mi ukázala úplně nejlepší pelíšek, jaký jsem kdy viděl. Vůbec jsem netušil, že doma takový máme. Veliký, prostorný, plný měkoučkých peřin. Slastně jsem se rozvalil a tvrdě usnul. Ticho, žádná Rozára za zadkem, žádná domácí, co se pořád vrtí…
Jejda, tolik světla, už je ráno? Rozespale mžourám na domácí, která na mě zírá vytřeštěným zrakem.
„Jájo, ty zvíře hrozný! My tě celou noc hledáme, po hodinách lítáme ke dveřím, jestli už ses vrátil, a ty si klidně chrápeš zastlaný v gauči! Mě z tebe picne!“

Měřil si všech šest těch podivných lidí pohledem.
"Zopakujte mi ještě jednou, co že to chcete?" tázal se Fridrich, biskup hamburský, svých neohlášených hostí.
Kněz Jindřich, zcela nedobrovolný mluvčí, přistoupil opět o krok blíže, znovu se uklonil a vysvětloval: "Území mezi Hamburkem a Brémami do dědičné držby."
Fridrich se tázavě podrbal na hlavě. "Území směrem k Brémám? To bažinaté nic, kterému se všichni vyhýbají? Šedesát lánů ničeho?"
"Jak pravila Jeho Excelence," uklonil se Jindřich.
"Naturální dávky i daň z mokřadů? Když tedy chcete." Biskup pochopil, že nemůže než vydělat.
A tak skupina holandských kolonizátorů získala první území při toku Vesery.

Když nám mámy ukázaly, kde se v Budči zimuje, letní a podzimuje, byli jsem připraveni na život. Dospělí jsme ještě nebyli a místo randění jsme trávili noci objevováním tajemných zákoutí Budče. A že jich bylo!
Jednoho jsme jsme zabloudili a ranní kuropění nás zastihlo v setmělé opuštěné pracovně. Zavěsili jsme se na záclonu a složili křídla (vrápo se do nich zabalil). Když jste mladí, vyspíte se kdekoli.
Večer jsem se probudil první, protáhl křídla a rozeslechl se. Okno bylo naštěstí otevřené.
Na stole však ležela mapa Budče, a na ní kroužek věže a v něm bílé místo a velký otazník.

Potkaní genetika je velmi zajímavá a složitá.
Kupříkladu na rozdíl od koček nemůžeme být tříbarevní ani želvovinoví. Jedině siamští jako siamská kočka, nebo himalájští jako himalájská kočka, nebo barmští jako barmská kočka.
Většina z nás je ovšem barevnobílá. My komentíci jsme černobílí - máme bílá bříška, černé hlavičky a široký černý pruh přes celá záda. Naše člověk si myslí, že nás má zmapované, ale kdepak!
František má na bílé pacce černý drápek, který objevila paní doktorka.
Čestislav má osm bílých chlupy za krkem, o kterých naše člověk neví dodnes.
Jetřich má bílý flíček na ocásku, o kterém naše člověk taky neví.