DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Kolena. Památka na dětství, bezdůvodný smích a bezedné touhy, nic není nemožné a život skýtá tolik možností, co asi přinese?
Ruce. Ty dobré ruce, upracované ruce, kolik už toho udělaly, kolikrát praly, stlaly, pekly chleba, kolikrát hladily muže, kterému je dala.
Oči. Letokruhy štěstí i strachu o bytí, slzy smíchu i slzy bolesti, viděly už mnohé a zavírat se nechtěly ani před tím, co by jiná vidět nechtěla.
Vlasy. Postříbřené lety, znamení stáří.
Břicho. Poslední místo na mapě, které zůstává nepoznamenané, celá léta bolestné připomínky nicoty, léta tužeb, léta proseb. Sára si břicho pohladí, něco se pohne. Bůh je dobrý.

Bůh se rozhodl. Nehodlal to dál odkládat. Vzal si veliký bílý papír.
Začal tvorbu světa.
Nejprve nakreslil planety, vesmíry a hvězdy.
Poté namaloval světlo a tmu.
Dal planetám řád, hvězdám dal oheň. Dal všemu jméno.
Vybral malou planetu blízko hvězdy pojmenované Slunce.
Tuto planetu jménem Země pokryl ze tří čtvrtin vodou. Zbytek pojmenoval souš.
Na ní začal tvořit své veledílo.
Nejdřív nakreslil hory, poté stromy, trávu, rostliny.
Také namaloval den a noc.
Poté dokreslil vodní živočichy, ptáky žijící na obloze a zvířata žijící na souši.
Podíval se na papír a uviděl poslední bílé místo na mapě světa.
Zde dokreslil člověka.

“Očekával jste nás?” Leokastisovi málem zaskočilo. “Jak to?”
“Císařský zmocněnec, samozřejmě,” odpověděl klidně Eyssal.
Hleděli na něj jako na zjevení.
Pousmál se. “Zprávu, že se tady objevíte - protože cestou na jih nemůžete jinak - přinesl zhruba před týdnem. Nevěděl ovšem přesně, kdy dorazíte. O vašem úkolu mi něco pověděl, ale stále jsou bílá místa, která bych potřeboval doplnit.”
“Císařský zmocněnec? To je…?” vyslovila Avani, co zajímalo oba.
“Vy nevíte? Císařští zmocněnci jsou cestovatelé na kontinent. Kurýři, kteří nám ostatním přinášejí pokyny.”
Nám ostatním? V tu chvíli si Leokastis uvědomil, že Rifas není ani zdaleka tak izolovaný, jak si celý život myslel.

Kolem hlavy výběrčího daní proletí přilbice a vzápětí sandál. Následované jsou popraskaným štítem, kopím, mečem a nakonec i vojákem, který s třeskotem proletí oknem nejbližšího domu.
Konsternovaný Taxus na poslední chvíli uhne před zadnicí velitele jednotky mířící na jeho hlavu a přeletí pohledem náměstí zasypané nezvyklým deštěm kovu a končetin.
Malý drzý Gal se opírá o vozík přecpaný těmi ohavnými šutry a poklidně sleduje svého tlustého kumpána, jak fackuje posledního vojáka s přilbicí ještě na hlavě.
Vždycky mu vrtalo hlavou, proč je na mapě okupované Galie jedno jediné bílé místo a právě mu docházelo, že to zjevně mělo dobrý důvod...

Vítr ohýbal stébla trávy. Tiše šustila jako stránky učebnic. Byl červenec, takže ty bílé skvrny na protějším svahu nemohly být zbytky sněhu. Byli to mrtví.
Pro kapitána Benteena to byl příběh o spoustě chyb, které stály toho ješitného dobrodruha život. Pro kapitána Weira to byl příběh odvahy, možná ne rozumné, ale hrdinské smrti. Pro generála Terryho to byl příběh o posledním vzdoru hrdého protivníka, který je nevyhnutelně odsouzen k porážce.
Jen pro prezidenta Granta to nebyl příběh. Byla to tragická skutečnost. Stejně jako jaro nemůže ponechat sníh na rozkvetlých loukách, ani bouřlivě rostoucí civilizace si nemůže dovolit žádná bílá místa.

Když byla dítětem, její svět byl Rost a jejich domov. Jak rostla, poznala loviště na celém území pod ochranou Všematky.
Pak se ale vydala na cesty a její svět vyrostl natolik, že ji děsil. Viděla kováře klanu Oseram kalit ocel, slyšela písně Banuků ze sněžného severu, poznala uctívače Slunce ve městech klanu Carja, dokonce se spřátelila i s lovci Tenakthů, kteří se před cizinci skrývali.
V srdci se neustála toužila vrátit domů, ale když se od obchodníka ze Zhroucené hory dozvěděla, že nad Kamenným pohřebištěm vítr odhalil průsmyk do sněhové domoviny kmenů Banuk, napadlo ji, že její mise nikdy neskončí.

Vraspír vzdor svému předchozímu spěchu vedl kantory pomalu a tiše. Zdálo se, že nevnímá Markovu nejistotu, ani vzrůstající nevoli Jaroslavovu.
"Omnia tempus habent. Kniha Kazatel, třetí kapitola, první verš. Veškeré dění pod nebem má svůj čas," promluvil a navázal tak na Danielovu předchozí řeč.
"Západní civilizace vnímá čas lineárně, Mayové dávali přednost cyklickému pojetí.
Určitou linearitu dějin samozřejmě pozorovat můžeme, přesto výzkumy naznačují, že čas je mnohem pravděpodobněji zamotaný jako chumel vyčesaných vlasů. Nevýhodou tohoto pojetí jsou ovšem bílá místa na mapě času. Události, které se stanou zdánlivě mimo něj. Někteří filosofové proto připomínají čas k cibuli a její slupce."

"Ach - "
"Jestli uslyším jedinou narážku na to, jak jsi hluboko, tak vystoupíš a těch deset kilometrů nahoru si pěkně odplaveš."
"Jen jsem se protahoval. Je tu těsno..."
*
Před stírací mapou všech moří světa.
"Vždyť je to sotva špendlíková hlavička!"
"Příště řekneme Kolumbovi o trojrozměrnou verzi. Ale kam teď? Už jsme byli snad všude."
"A co vnitrozemí?"
"Zbláznil ses? Když se to nehoupá pod nohama, nemá to cestování šťávu."
"Já myslel řeky. Seženem kanoi a jsme za vodou!"
"Říká se na vodě. Ale háček budeš ty."
"Chceš mě mít pod kontrolou?" šeptne, přitiskne se k Frankovi a nechá se zezadu obejmout.

Ayre znal a uměl použít základní tóny všech nebeských těles. Však taky když chtěl provozovat hudbu sfér, nastudoval si horoskop pro ten den. Všichni mu pak ty kolektivní improvizace chválili, posluchači i zpěváci, a on se jen usmíval a ani slůvkem nenaznačil, že klíč k úspěchu spočívá ve správně rozdaných tónech.
Věděl, která vibrace uklidní nebo rozbouří jednotlivé kruhy Mezisvětí. Dokázal tímhle způsobem přivolat nebo odehnat bytosti elementu, i když neuměl předem říct, které konkrétní přijdou.
Broukal hradním stavbám. I jednotlivým místnostem.
Stromům.
Květinám.
Jediný tón, kterým si nebyl jistý, byl jeho vlastní.
Protože člověk se zevnitř vždycky slyší jinak.

“Ničení školního majetku.” Ředitel zněl tak trochu zklamaně: “Co mi k tomu povíte, pane De La Vego?”
Usnavi upřeně zíral do země a popotahoval. Za posledních deset minut neřekl ani slovo.
“Měsíc po škole a ten zničený atlas doplatíte.”
Zastavil až doma.
Udýchaně padnul na postel. Měsíc nebude mít minutu volna, a na pokutě zmizí všechny jeho úspory. Teď na to ale nechtěl myslet. Z kapsy vytáhl složený list papíru a kouskem pásky ho přilepil zevnitř na dveře skříně. Prstem přejel kolem hranic Dominikánské republiky. Tam někde, příliš malý na to, aby šel vidět, byl jeho ostrov.
Jednou ho najde.