DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Kontinent je, až na pár míst ovládaných nepřátelskými kerighy, prozkoumaný.
Někteří myslitelé tvrdí, že svět je koule a Axamith jen střípek na jejím povrchu.
I mystické zdroje - jakkoli nejasné - naznačují mnohem větší svět.
První důstojník Alda Inatillan přistoupila ke kapitánovi Tinvaelenovi pozorujícímu vzdálený horizont: "Co když je před námi jen nekonečný širý oceán?"
"Pak strávíme možná zbytek našich životů jeho křižováním, anebo jej obeplujeme a narazíme na Axamith z opačného směru.
Tomu ale nevěřím. Někde tam v dáli je pevná zem a my ji najdeme. Vždyť i zde má oceán dno, jakkoli je vzdálené."
Za zádí Elaysiaani pomalu zapadalo slunce.

Dneska je můj den, pomyslel si Tomáš. Usmál se. Z ničeho nic vystartoval z dřevěné postele, vyběhl z malého domku, přeběhl zahradu a zaťukal u dveří do většího stavení. Ozval se ženský hlas: "Ale, už je tady naše sluníčko." Zvedla se od stolu a šla ke dveřím "Hned jsem tam." Cvakl zámek a objevila se Petra, "Dobré ráno Tomášku!" "Dobré ráno." odpověděl vesele, ale trochu netrpělivě. "Co, že jsi tak natěšený?" vyzvídala. "Už zbývá poslední kousek!" "Opravdu?! Tak to ti hned skočim pro něco k snědku" spěchala Petra do kuchyně. Kde jenom na tu svojí mapu bere fantazii, usmála se.

Studium bylo fascinující. Nerozšiřovalo obzory, jak mnozí říkali, překračovalo je. Bylo mu v nepravém slova smyslu ztělesněním romantické touhy, té touhy, která zoufale hledá svůj předmět, ale nikdy jej nenalezne, neboť hledat dosažitelné jí není vlastní. Také jeho cesta se zdála nekonečná, každá zatáčka skrývala další křižovatku. Jenže jak postupoval stále dál, něco se změnilo. Náhle se už vesmír nezdál nekonečný, prostor se zakřivil a ohnul a vše směřovalo zpátky k poslednímu bílému místu - k němu. Tehdy mu došlo, že, neznaje sebe, nepochopil vlastně vůbec nic. A smál se, protože si byl konečně jist, že se konce své cesty nedožije.

Mezi větvemi prostupují paprsky zářícího zlata a vysoké jehličnany barví hřejivými tóny.
Půda pod nohama, hutná a silná jako život sám, pobízí ke kroku.
Vzduch je naplněný příchodem jara a nekonečnou věčností.
Ne tak dlouho, však dlouho přece, stojí tu ty věže, které vykukují zpoza stromů.
Zpěv ptáků mísí se spolu s údery zvonu blízkého kostela.
Já koukám dolů na červené střechy domů.
A cítím cosi.
Uvědomuji si, jak málo vlastně mé rodiště znám, přesto, že tu chodím s klidem a bez mapy.
Každý kout tohoto posvátného města elektrizuje.
Chtěla bych ho celé projít.
Každou píď.
Do posledního bílého místa.

Jsi... (Malý, strašně malý.) Hlasy za ním se smějí. (Nemůže být malý.)
Vidíš. Odolat? Nesmíš.
Nesmím. První, třetí. Pátá.
Chceš? Tak vezmi.
Chci.
Chci...
Ber.
(Kdo by... Odolat? Nelze.)
Jenže šestá se brání. Pak lupne krk i jí.
Chci! Tak hrozně chci.
Máš a Nikdo ti nevezme. (Skoro.)
Rudá se vpije do spár a nepustí.
(Červenou má nejradši.)
V šílenosti následují další. Rozerve sedmou, osmou. Devátá křičí.
Neslyší a trhá, trhá.
Víc.
Jen On Sám.
Máš...
Až zbyde jediná, co se leskne v cárech ostatních.
(Vyrostou spolu.) Už není směšně malým.
Už-
!!!KROKY!!!
„Garfielde, ty jsi sežral všechny krabice lasagní!“

Pejskovi poker celkem šel. Pak dokonce něco vyhrál. Kočičce šla víc karetní hra zvaná „Black jack“. Nakonec je to omrzelo a rozhodli se, že půjdou do města. (Kasíno u Míci bylo na okraji města.) Kočička vzala s sebou mapu města, která byla úplně bílá. Řekli si, že postupně budou obcházet všechny městské části, a že si je budou barevně označovat, když je projdou. Tak vyrazili. Byli v čínské čtvrti nebo ve vietnamské čtvrti, ale také v historické části. Tak prošli celé město. “Celé? Vždyť je tady ještě jedno bílé místo!“ "To je to nejdůležitější místo." „Proč?“ "Tam je hodně cukráren."

Dne 27. 10. 1978 navštívil ve večerních hodinách v bydlišti objekta akce DOKTOR-19 Petr UHL (akce SKUPINA). Hovořili spolu o zdravotním stavu manželky SKUPINY Hany ŠABATOVÉ (akce SOJKA) − nachlazení. Většinu doby mlčeli. SKUPINA odešla od DOKTORA asi po hodině.
Poznatek byl získán prověřeným pramenem ZTÚ DIAGRAM, potvrzen je IV. S-SNB.
***
Dnes mi přišel balíček od tety Máni ze Švýcarska − stírací tabulka. Táta za mnou přišel, že balíček je pro něj!
„Jak to víš?“
„Objednal jsem si to.“
Ukázal mi, že přes stírací tabulku se dá leccos sdělit, aniž to slyší nepovolané uši.
Deníkový záznam M. B. z 23. 10. 1978

Poslední nezakreslitelné místo, pečlivě skryté v podzemí. Pozůstatky kouzelnické komunity živoří již několik generací v divočině, kam je zahnali krvežízniví mudlové. Společnými silami udržují svoji kulturu a umění magie, aby jednoho dne povstali ke své bývalé slávě a velikosti.
Krásná čarodějnice Dolores sleduje stádo muchlorohých chropotalů, zajde dál než obvykle a potká Thomase. Na první pohled se do sebe zamilují. Ale kdo je vlastně Thomas a jak se do odlehlého hvozdu dostal? Je opravdu čaroděj ze zapomenuté kouzelnické základny?
Dolores čeká nesnadné rozhodování, jehož výsledek může zvrátit osud veškeré magie. Čtěte a pochopíte, jaké hrozbě již dnes kouzelnický svět čelí.

„Obrazec 84. Zvětšit kvadrant A. Centrovat. Posun…“
Trvalo to celé hodiny. Joachim procházel kartografické záznamy. Zdálo by se, že holografický kocour jen líně dříme. Jeho pravé oko však bylo doširoka otevřené. Skrze digitální sítnici promítal komplexní mapu Unie na protější stěnu. V pravidelných intervalech kmital ocasem, v tempu, v jakém se posouvaly jednotlivé snímky.
„Obrazec 85. Hodnoty. Posun na obrazec 86…“
Joachim usilovně hledal. Hledal místo s podlimitní mírou ozáření, se zdrojem pitné vody, vzdálené od základen nepřítele, skryté před skeny hlídkovacích dronů.
„Obrazec 87…“
„Záznam chybí. Nezmapováno.“
„Konečně!“ vykřikl nadšením, až Müller otevřel i druhé oko.
„Tady žijí lvi!“

Veronika se uplakala ke spánku. Podložili jí hlavu polštářem a rychle se poradili.
Karl zůstal doma, hlídat, Česťa vyrazil zpátky k Veronice domů. Hledat.
Prohlédl dům, procítil magii, četl emoce a ozvěny ze stěn. Byl to smutný obraz. Útok byl rozhodně magický, ale něco s tou magií nebylo v pořádku. Jako by ji něco přerušilo. Přetržení kouzla zřejmě způsobilo, že Veronika omdlela. Milan ale ne.
Zhluboka se nadechl, přivolal si k sobě každičkou píď magie, kterou mu rozbité ochrany mohly dát, a začal čarovat. Před jeho očima se všechno vracelo do původního stavu. Nic nechybělo. Kromě jednoho kousku puzzle. Proč?