DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

Na poslední bílé místo v mapě toho těla
políčil si prostopášník, tvrdil, že to chtěla.
Když se k tomu činu chystal měla už smrt jistou
a to jsem se vždycky cítil býti optimistou.
Postupně ji s potěšením zbavil svrchních slupek,
dostal se až k jádru věci, jímž byl "holý pupek".
Nahou ji tam nechal ležet, chvíli čepel brousil,
nezdálo se, že by oběť před tím činem rdousil.
Měl morbidní potěšení z toho jak ve světle svíčky
její chladné bílé tělo rozřeže si na kousíčky.
Byl to chlapík střední výšky, v obličeji odulý,
toho dne si nožem krájel do guláše cibuli.

Mama mu urobila suchý chlebíček s hovädzinou. Zahanbene jedol, kým ostatní v kupé sa ládovali tekvicovými pirôžkami a vymieňali kartičky z čokoládových žiab. Ronalda Weasleyho tažili obavy. Už na nástupišti si bledý chalan všimol jeho kufor z druhej ruky a starého potkana. Tatko mu vysvetlil, že je to mladý Malfoy. Rona to neupokojilo. Hltal svoj chlebík čo najrýchlejšie, aby sa ho už zbavil.
*
Keď prešla prvá vlna hrôzy z profesora Snapea, veľa sa pýtal, napríklad kde je Rokfort. Potom sa zahanbil. Som ako Dursleyovci, pomyslel si, prečo chcem zmazať posledné biele miesto na mape? Harry pritískal nos na okennú tabuľku.

Dva týdny. (Zlobíš se na mě?)
Dva pokoje. (Příliš mnoho prostoru.)
Dva kontinenty v jednom městě. (Stále příliš mnoho prostoru.)
Dva odstavce se smířlivým podtónem. (A tady máš obrázek vyděšeného dítěte.)
Dvě poslední bílá místa na mapě. (Chtěl bych mít rentgen, abych ti mohl vidět do hlavy.)
Dva svetry. (Možná se jen stačí zeptat.)
Dvě sklenice. (V jedné vlažná voda.)
Dva balíčky stínů a ambicí. (Nemůžeš přestat vycházet z domu jen proto, že by tě mohlo srazit auto.)
Dvoje plíce. (Společně se vzdouvají a klesají.)
Dva páry paží rozhozené po polštáři. (Jako by se chystaly odletět.)
Dvě slova. (Dobrou noc.)

"Tak honem pojďte, hlasování už začíná!"
"Klid Carle, udělali jsme, co jsme mohli, teď už je to na jiných."
"Ale vždyť na Nové Pařížské dohodě závisí teď celá naše práce, jestli to neprojde přes asijské tygry, můžeme jít klidně dneska domů!"
"No jo, vždyť už se dívám."
- o pár minut později -
"... nuceni tento krok učinit pro zachování rozvoje naší země a zasloužený blahobyt všech obyvatel Čínské lidové..."
"Zatracená práce, oni to potopili, omezenci!"
"To jsi řekl opravdu moc hezky," odvětil klidnější kolega a jeho smutný pohled zabloudil na spodek glóbu na poličce. Brzy tam bude poslední bílé místo na mapě.

Přestal počítat, kolik sborů založil, kolik společenství navštívil, kolik dopisů, plných podpory, útěchy i kárání napsal a odeslal.
S kolika spolupracovníky sdílel cesty a odpovědnost.
Kolikrát se jeho plány na poslední chvíli změnily.
Vítězství i prohry. Běh a klopýtnutí.
Všechno snášel, pokorně a trpělivě.
Věděl, že svět je veliký a těch míst, která ještě musí slyšet, je tak mnoho.
Na mapě v jeho mysli však zářilo jen to jedno.
To, které nebylo tak úplně nedotčené.
To, které bylo tak důležité.
Domov, a přesto cizí, neznámý, nepřátelský.
Tentokrát, konečně, mu bylo dovoleno obrátit své kroky k němu.
Cíl všech cest.
Řím.

Již dlouhou dobu žil Kraj spokojeně, v míru a spořádaném blahobytu. Zdálo se, že se jej osudy Středozemě netýkají, že se na něj zapomnělo. Hobiti občas slýchali strašidelné zkazky o děsivých tvorech v zemích daleko na východě, o temných stínech a divných lidech z divočiny, to však byly pověsti, nepochybně hodně přehnané. Co je za hranicemi Kraje, nikdo vlastně přesně nevěděl a nikdo nad tím ani příliš nepřemýšlel.
Vnější svět tam nicméně stále byl.
A přiblížila se doba, kdy se to Hobiti budou muset dozvědět, někteří z první ruky.
Přišlo jitro, kdy byla odeslána první stovka pozvánek na narozeninovou oslavu.

Dnes už se nestárne. Jen někdy a to pak zaskočí.
Máte asi tak měsíc, možná dva, řekli mu. Dlouho na ně nechápavě hleděl.
Cože? Prohlásil po chvilce, to jako, že umřu?
Tahle blbá planeta už nemá ani bílá místa na mapách a vy mi chcete tvrdit, že nebudu žít navěky?! Neexistuje! Já si podám stížnost.
Byl jak zpovykaný fracek. Odchovanec věku neznalosti lidí. Sestřička unaveně naklonila hlavu na stranu, podívejte, můžete věřit, že budete žít navěky. Máte ještě měsíc. Mnoho lidí věří v nesmrtelnost duše...
Můžete přece nastavit přístroj, aby mi pumpoval krev místo srdce. Zaplatím.
Pane, bílá místa existují.

Tajemství života. Celé dny hledám vzorce, vedoucí k jeho odhalení. Ležím s otevřenýma očima, tělo neposlušné, nemohoucí, ale mysl horečně pracující. Brzy budu u cíle, všechna vlákna se propojují, jako cestičky, které se sbíhají do jediné...
XXX
Dnes jsem si uvědomil strašlivou věc. Některé spoje v mé mysli začínají vyhasínat, řešení, která jsem dávno nalezl, jsou náhle zahalena oparem... Jak dlouho již? Zoufalý, tak blízko cíli!
XXX
Nalezené nesmí být ztraceno! Začínám zaznamenávat vše, co ještě můj zmučený mozek uchoval.
XXX
Kreslím myšinkové myšlenkové mapy. Času málo!!
XXX
Po Slední prázdné kreslit budu. ZÍTRA.
XXX
Po_ZD_
XXX
"Zítra ty Bertíkovy dětské čmáranice na zdi zabílíme, zlato."

Mei se s družinou vrátila do tábora. Pozdravila hlídku u palisády a nakráčela si to rovnou do kapitánova stanu.
„Kapitáne, jsme zpět. Museli jsme až k nezmapovaným skalám na jihu Údolí.“ pronesla ke kapitánovi.
„Jaký byl lov?“ ptá se kapitán.
„Údolí je podezřele prázdné. Ve skalách jsme ulovili nějaké supy, ale větší zvěr snad vymizela ...“ povzdechla si. "Ale alespoň jsme zmapovali část jižních skal, přibližně tady." ukázala na kapitánově mapě část bílého fleku na jihu Údolí. „Podezřele se to tam hemží Shatheky. Nemám z toho dobrý pocit.“
„Hm ... Až se vrátí Maeth se skupinou z hor, musíme to lépe prozkoumat ...“

„Tak kdy mě vyzkoušíš?“ Hnědovlasý nervózně přešlápl.
„Až si dočtu noviny,“ odbyl ho blonďák. „Na co to vůbec je?“
„Mám si zapamatovat jména zemí, odkud přijedou renegáti.“
Arthur zbrunátněl. „Nečuč na ty kovbojský filmy. Jsou to delegáti.“ Podíval se na seznam pozvaných a na mapu před sebou. Začal mu ukazovat jednotlivé země. Hlavní hrdina těžce selhával. „Přestaneš číst Kapitána Ameriku. Začínáš blbnout.“
Tvrdá slova. Zafungovala. Amerika se začal snažit. I když… „A tohle poslední bílé místo na mapě?“
Arthur se zadíval pozorněji. „Vážně to chceš vědět?“ Přikývnutí. „Tam byl kdysi nápis. Vyrobeno v Číně.“
„Tak to ji nesmíme zapomenout pozvat!“