DMD č. 17. pro 17. 4. 2018. Téma: Bodláčí

Houština plná trní a bodláčí. Funí to v ní a mňouká, vřeští a piští, syčí a kvičí a křičí. Něco strašně dupe, něco padá. Někdo nadává, někdo říká, že nadávat se nemá a směje se.
Po chvíli se vynoří dvě postavy. Jedna poloobří a jedna dětská. Poškrábané, podrápané, ve vlasech a na oblečení spousty malých chlupatých kuliček. Obě se spokojeně chechtají, ta větší nese klec s pěti maguářími koťaty.
„Dík za pomoc, Megan. Bez tebe bych ty mrňavý útěkáře asi nechyt. Teď je musím vobrat vod toho sajrajtu.“
„A kdo obere mě?“
„Třeba táta. A že profesora Snejpa móóc pozdravuju.“

Vyrábím plyšáky. Hračky z plyše naplněné vatou. Roztomilá zvířátka, slony, žirafy, ztracená telátka a tak.
Jenom před Mikulášem vyrábím zvířátka ze sešitého bodláčí. Plněné jsou čerstvými kopřivami (pěstuji je ve skleníku). Takové monstrátko umístím do pletené krabičky z akátového nebo růžového proutí.
Je to ideální dárek pro zlobivé děti. Prodávám je v setu s uhlím, Chilli čokoládou Carolina Reaper (ty vozím z Ruska, protože v EU jsou zakázané), a bramborami.
Řeknu vám, až mě samotného netěší, jak úspěšný je to prodejní artikl.
Prý se ti haranti často polepší.
Inovací na příští rok bude v hračce skrytý reproduktor s ďábelským smíchem.

Ukážu sa vždy, keď na záhradku trochu zaprší, spoľahlivejšie než švajčiarske hodinky a vytrvalejšie než maratónci.
Žltnica pochádza z Peru, ale nečakajte žiadnu exotiku. Jej jedinou dobrou vlastnosťou je, že sa dá ľahko vytrhnúť aj s koreňmi.
Púpava je stará známa. Jej koreň siaha hlboko, ľahko sa trhá a keď ho v zemi ostane čo len kúsok, po čase dorastie.
A nakoniec bodliak, kráľ všetkých burín – naučil sa od púpavy jej fintu s dorastaním a obrnil sa pichliačmi proti záhradkárom. Na jeseň rozsieva chuchvalce semien z okolitých pasienkov.
Dobre vie, že tú zem máte od neho iba na chvíľku vypožičanú.

Cesta do Volovce byla prašná, z jedné strany bodláky, z druhé křoviny a nevysoký les.
“Rychle schovat!” sykla Avani. “Máme štěstí. Jde nám naproti!”
Leokastis se za nízkým křovím přikrčil. Knihař, vracející se domů z návštěvy u švagra, je snad nezahlédl.
Trochu se motal, zjevně připitý.
Když po něm Leokastis zezadu skočil, jenom hekl. Jednu ránu pěstí dostal za to, že jim lhal, další, aby si lhaní protentokrát rozmyslel.
Nejdřív cosi blekotal, nakonec však pověděl všechno. Aspoň se dušoval, v alkoholovém opojení lítostivý, že nic víc neví.
Zabíjet ho nechtěli. Jen mu dali roubík, svázali a nechali ležet v bodláčí.

„Teddý!“ řítí se k němu udýchaná holčička. „Vyndej mi to, prosííím,“ mává hlavou plnou rozježených vlasů a bodláčí.
„Co jsi, umerlina, dělala?“ ptá se, zatímco jí z kudrn vyplétá ježaté kuličky.
„Pomáhala jsem Hagridovi najít koťata maguárů. Schovala se támdle,“ ukáže na zarostlou louku. „Jaúúú, netahej.“
„Drž. Jak ti je mám vymotat?“
„Nějak líp, todle bolí. Jauvajs!“
Teddy si vzpomene na čerstvě naučené kouzlo. Procvičí pohyb, mávne hůlkou, pečlivě vysloví „Evanesco“ a pak už jen zděšeně zírá na plešatou, do daleka bíle svítící hlavičku.
Megan si po hladké kůži spokojeně přejede rukou.
„Prima, teď už se mi tam nic nezamotá.“

Jsou dny, kdy to s člověkem vypadá bledě. Po zombické apokalypse to platí pro celý kalendář.
Tenhle den byl ultrabledý. Nemohl za to jenom prachový filtr, který se nesl za džípem a vymačkával mi za víčky mžitky, ani řetěz, za který mě Van Ark přivázal k džípu, když mě nutil běžet vším možným, ale ty jeho nihilistický žvásty o válce jako hybné síle pro vývoj vědy a silných jednotlivců…
Po vyplivnutí hlavičky bodláku po parkuru místní flórou už zase slyším Van Arka: „Vidíš tu skupinku zombie?“
Ne. Prach. Filtr.
„Co kdybych jí projel? Určitě pro tebe nebude problém utéct jim.“

Rost se marně snažil udržet vážnou tvář, ale při pohledu na Aloy obalenou trním, jak k němu natahuje svou drobnou ručku s pichlavým kvítkem, to nedokázal.
„Holčičko, cos to vyváděla?“ smál se a začal z ní vytahovat bodlinky.
„Viděla jsem, jak sbíráš květiny a čaruješ z nich léky,“ pípla Aloy a pak ještě jednou, když jí Rost tahal bodláčí z vlasů.
„Jistě,“ pohladil ji, „ale léky se čarují i z méně nebezpečných květů.“
A náhle nastal čas učení. „Vidíš tu střapatou, jak si probila cestu sněhem?“ Aloy kývla. „Vždycky jí měj u sebe co nejvíc a dobře se ti povede…“

Když musíte osm hodin denně hlídat bandu tupohlavců, aby je neuškrtilo Ďáblovo osidlo, či se nepíchli o Růži uspávačku, očekáváte doma klídek, pohodu, panáček.
Jak se mýlil, poznal Neville hned ve dveřích.
"Tvá láska je jak bodláčí a mně to zkrátka nestačí," ozývalo se z kuchyně fňukání.
Promerlina! Švagr, a zase ho nechala ženská.
Návštěvy Hanina bratra vykazovaly konzistentní periodicitu. Několikrát do roka si chodil k sestře léčit zlomené srdce.
Neville po špičkách vycouval ze dveří.
Ale nebyl dost opatrný. Zakopl o hábit.
Hannah vtrhla do chodby: "Kam jdeš! Vrať se!"
"Promiň, drahá, naléhavý vzkaz od Hagrida. Hipogryf onemocněl."
"Zbabělče!"

“Jackie, prosím. Jenom se zbytečně trápíš… ”
Laurens se třásl. Vztekem, bolestí. Mlčel. Když se na něj Alexander pokusil sáhnout, ucukával. Nakonec ale odevzdaně svěsil hlavu.
"Dobrá," zašeptal.
Alexander se několikrát hluboce nadechnul, aby se uklidnil. Nechtěl Laurense takhle zohavit. Ale jiná možnost už neexistovala, a nejistýma rukama by napáchal víc škod, než bylo nutné.
Naposledy přejel prsty po tmavých kadeřích.
Zvedl nůžky.
Snažil se nevidět slzy, které se Laurensovi řinuly po tvářích.
"Není to náhodou moje čep..."
Laurens po něm hodil vražedný pohled a Hercules se raději dál neptal.
Někdo by měl něco udělat s tím zatraceným bodláčím kolem tábora.

„Nejseš ty moje dcera?“ rozesmál se starý Turnbull, jako když prší ořechy na střechu z vlnitého plechu, „pár dětí jsem už nadělal… Podobně zrzavejch jako ty, veverko! O jedno víc nebo míň, kdo si to má k čertu pamatovat!“
Stále se nemohli zbavit údivu, kde se v té pustině najednou vzala osada. Vozová hradba ošuntělých karavanů obrostlá bodláčím a kopřivami. Dokonce i Müllerovy skenery zůstávaly hluché.
„Vítejte v misii u Svatýho Ondřeje,“ zahlaholil vousatý patriarcha rodu, když prošli pod třepotající se modrobílou vlajkou, „Máme tu všechno, co potřebujete… léky, obvazy… i dezinfekci…“ Lupnul očima po Joachimovi, který jen naprázdno polknul.