DMD č. 17. pro 17. 4. 2018. Téma: Bodláčí

Užívala si sluneční paprsky, vůni hlíny a chmýří bodláčí unášené větrem.
"Chybí vám?"
Lady Arabela zavrtěla hlavou, ale odpověděla jinak: "Ano, chybí mi oba."
"Proč musí být vždycky dva? Aby jeden měl pravdu a druhý se mohl mýlit? Protože světlo jde poznat jen vedle stínu?"
"Ne, protože jsou dvě cesty. Cesta odříkání, dlouhého studia a trpělivých příprav a cesta odvážné rozhodnosti, riskování a štěstí. Jeden člověk nemůže projít oběma. Někdy je mi líto, jak málo lidí pochopí, že byli opravdu přátelé."
"Ještě nedávno jsem je tak nenáviděla..."
"Anglické mágy?"
"Ty taky," přikývla lady Poleová a oprášila bílá vlákna z šatů.

Vláčí Turčín starku vláčí
po hroblině po bodláčí...
Turecký nájezdník zpitý vítězstvím. Bez kořenů, bez budoucnosti, dřív vzýval jen válku. Teď ho doma čeká manželka a synek. Vede mu chůvu. Budou si žít dobře, v zemi turecké.
Stařena, otrokyně, raději zemřít než vytrpět tu hroznou cestu, nemá už nikoho, muže zabili, syna kdysi vzali, poturčili, odvlekli, jako teď vlečou ji. Vidět tak ještě jednou syna a pak složit kosti, tady, doma, v zemi uherské.
A bodláky pod jejíma bosýma nohama, lačně pijí krev a pokyvují fialovými hlavami do rytmu písně o poutech mezi matkou a synem, platných ve všech zemích.

Bodláčí
Kde jiné kytky růst se bojí,
nebo jim dech již nestačí,
tam se často včely rojí
kolem květů bodláčí.
Barevný květ, hrot však tuhý!
Svět je samý protiklad.
Poraní se první, druhý
Ať již člověk, vlk či had.
Oči z květů přecházejí,
Když přechází růže v nach.
Z dálky se na tebe smějí,
Zblízka však z nich dýchá strach.
Nech, ho, koni na pokoji,
radš keř jiný okusuj!
Všechna havěť se ho bojí,
tak se též dej do klusu!
Hrdě stráží u alejí
na okrajích luk a a brd.
Bodlák, ten se přece nejí!
Chceš ho zkusit? Poznáš smrt.

Jeden poník toužil po tom stát se učitelem. Koupil si ukazovátko a na pastvě si procvičoval výklad.
„Děti, zde vidíte růži šípkovou čili Rosa canina. Je to keř, který má větve porostlé trny. Odtud pramení přísloví není růže bez trní. Květ má pět bílých okvětních lístků. Plod růže se nazývá šípek. Vedle roste bodlák obecný, latinsky Carduus ascanthoides. Květ je červenofialový, po odkvětu najdete místo květu bílý jemný chmýr. Pokud se na jednom místě vyskytuje více bodláků, hovoříme o bodláčí.“
Koncem června šel ke zkouškám a v srpnu mu přišlo vyrozumění, že na pedagogický institut přijat nebyl. Pravděpodobně úřední šiml.

Pred 417 rokmi
Ťažká celtovina šušťala o porast. Kyrys vojakov občas zaklopal o vetvičky.
Lúka bola plná podivnej dreviny plnej tŕňov. Musí sa na tie stromy pozrieť bližšie. Hore bzučalo veľa včiel, mohli by mať úžitok aj doma.
Pred 407 rokmi
Botanik smeroval do Európy. Všetkým ukáže svoje objavy, čo viac, mal exempláre a semená!
Pred 140 rokmi
„Vysaďte to tu, spevní to zem a dodá jej to živín!“
Pred rokom
„Vyrúbte celý svah.“
Súčasnosť
„Tadiaľto neprejdeme! Samý tŕň!“
„Ale nerúbali tu minulý rok?“
„Rastie to rýchlo. Nezbavíš sa toho a naviac hubí iné rastliny.“
„Odkiaľ sa to tu vzalo?“

Samozřejmě, že se jim auto rozbilo uprostřed ničeho a že je oprava stála veškeré úspory. Mechanička se nad nimi slitovala a tajně jim podstrčila nějaké peníze, ale nebylo to dost na luxus, na který byl princ zvyklý.
"Takže budeme kempovat," prohlásil Gladio a šlo se.
K večeři byly ručně připravené artyčoky, které Ignis usmažil na pánvi na ohni přímo před jejich očima.
"Nějak mi to připomíná ty bodláky, kolem kterých jsme šli předtím," povzdechl si princ.
"To asi proto, že to je to bodláčí," odpověděl Ignis. "Šetříme penězi a využíváme plody okolní země."
Princ se začal smát.
"To nebyl vtip."

Když v pevnosti někdo umřel, na jeho pohřeb se vždy sešli všichni. Rozdíly ve společenských vrstvách v tu chvíli neznamenali vůbec nic. V ten daný moment byli všichni na stejné úrovni. Šár s jeho rodinou nebyli výjimkou. Byli obyčejní smrtelníci, kterým příroda připomněla, že mají na tomto světě předem určený čas a smrt si je vždy najde.
Klopy pozůstalých zdobily trsy bodláčí. Na připomenutí, že to oni jsou těmi, kteří se musí prodírat trnitou cestou života, který tak jako tak jednoho dne skončí. A tehdy konečně naleznou věčného klidu a pokud existuje posmrtný život, bude plný smíchu, radosti a veselí.

Princezna Veverka marně sháněla ženicha třetí sezónu. Zkoušela postupně všechny strategie, které se v okolí osvědčily. Začala spící pannou. Cpala se jablky k prasknutí, ale po žádném neusnula a měla z toho jenom ekzém. Tak se zkoušela píchat o vřetena, růže, žádné bodláčí jí neuniklo, ale nic z toho, ani spánek, ani ženich. Olíbala tedy všechny žabáky v královském rybníce, ale jenom to zhoršilo ekzém. Myší kožíšek se v tomto ohledu také neujal a ještě byla cítit na sto honů. Zkoušela být šíleně pyšná i šíleně smutná, ale pověsti o její labilitě ženichy spíš odháněly. Vydala se tedy za drakem.

Ve večer se otáčí
a bílými chomáči
prosvítají poslední
paprsky a záblesky
Na záda se stáčí, chladne
záře odpolední za dne
do látek pavučin letních
natáčí se bodláčí
Děti stále skotačí
až maminka dosvačí
rozhodne se, zda má či
nemá vzít to bodláčí

Cizinci v hospodě diskutují o botanice. Rakušák vytahuje protěž coby národní květinu. Lucemburčan s Iráčanem se přou, čí národní růže je krásnější. Egypťan se jen směje - jeho lotos nemá konkurenci.
Velšan mávne Skotovi před nosem narcisem. “A co je tvoje květina?”
Skot si mocně lokne piva.
“Bodlák,” zamručí. U stolu se rozlije ticho.
“To je... pěkné,” špitne Korejec. “Opravdu.”
Skot si ho přeměří pohledem, který říká, že mu v tupláku zbylo ještě dost piva na utopení dvou takových.
Bulhar se diplomaticky snaží zachránit situaci. Přátelsky se na Skota zahledí a zeptá se:
“Ale jistě máte nějaké fajnové národní jídlo, že?”