DMD č. 17. pro 17. 4. 2018. Téma: Bodláčí

„Do vlasů bláznivej kluk
mi bodláky dával…“
Jo, dával. A jí se to líbilo, připadalo jí to tak úžasně romantický. On jí připadal romantický. Žádnej mastňák.
A tak měli správnou romantickou svatbu. Věneček z bodláků sice brzy začal dost nepříjemně škrábat a večer měla co dělat, aby jí jeho pozůstatky nezůstaly ve vlasech, svatební kytice z vlčích máků nedožila ani konce svatebního dne a při opékání buřtů se přistihla, že kacířsky sní o tradiční knedlíčkové polévce. A později, že mastňáckým kamarádkám ty zlaté snubní prstýnky docela závidí.
Jo, romantika je hezká věc, ale i ona musí spolu s člověkem zrát.

Děti si z venku přinesly bodlák v kbelíku. Prej je to podle nich moc hezká rostlinka. Nakonec jsme usoudili, že se do bytu hodí. Není moc veliká, přiměřeně náročná a koneckonců o jednu kytku víc nikdy neuškodí. Dětem udělá radost a nás to nic nestojí.
Po pár dnech ale začala rodina pozorovat malé návštěvníky, kteří se podezřele systematicky pídili po čemkoliv, co by se dalo sníst. Chvíli to bylo roztomilé. S jejich rostoucím počtem ale bylo jasno: bodlák musí z bytu, než se stane něco horšího.
„Příští týden proběhne hubení mravenců“, stálo o pár dnů později na vstupních dveřích domu.

V dálce se po zčernalé pláni cosi pohybuje. Snad nějaké zvíře, a není samo.
Další a další se objevují zdánlivě odnikud, ženou se s větrem zpustošenou krajinou, už jsou jich stovky, zakrývají celý obzor, rychle se blíží k farmě.
"Jakube!" vřískne Nany.
Vetřelci už se valí kolem jako záplava, míhají se tak rychle, že Nany stěží postřehne podobu. Pekelní ježci, někteří malí jako kopací míč, jiní větší než člověk. Část jich zachytila ohrada, ale ostatní přeskakují po jejich zádech, nic je nezastaví.
"Jakube!!"
Jakub vybíhá ze stodoly, pušku v ruce. Jediným pohledem přehlédne tu spoušť a ulehčeně se usměje: "Tamblvíd."

Družina procházela temným lesem. Stromy se nad nimi tyčily do výše a skrze jejich koruny pronikalo jen málo slunečního světla, cesta se ztrácela v hustém podrostu.
„Z toho lesa cítím zlo,“ oznámil Ajantis.
„Tohle říkáš pořád,“ Imoen obrátila oči v sloup.
„Ne, má pravdu,“ sykla Branwen a ukázala ke křoviskám prorostlým bodláčím, „támhle se někdo schovává!“
Jaheira počala sesílat druidské kouzlo. Když dovyslovila poslední slabiku, bodláčí najednou povyrostlo do obřích šlahounů, které začaly švihat kolem sebe. Ze křoví se ozval křik, a jeden po druhém z něj začali vyskakovat ukrytí bandité.
„Vždyť jsem to říkal,“ Ajantis tasil meč. „Do útoku!!“

Prašná cesta. Denní parno. Zem je pokryta bodavými kamínky. A přes stezku - bodláčí... Posekané, jen tak pohozené. Se schnutím tvrdne. Z jehliček se stávají bodavé trny.
Šustění modrého šatu. Bosá noha. Těžké oddechování. Lem sukně je trhán na cáry. Kameny a ostny rozdírají chodidlo do krve. Na cestě zůstávají krvavé šlápoty.
Pomalu zvedám oči. Ruka putující je napřažena směrem ke mně. Připravená pomoci. Chytit a vést. Na čele se perlí kapičky potu. Na tváři záchvěvy bolesti. Ale oči plné vroucí lásky otočené ke mně. Ne... ke všem! A nepopsatelný úsměv. Takový, který dává zapomenout na utrpení.
Kolem hlavy dvanáct hvězd.

Následujícího dne jsme přespali spořádaně v dutině stromu. Večer jsme se chvíli dohadovali, zda zase navštívit starého upíra.
Seděl u stolu s historikem a naznačil nám, že dneska ne.
Vyrazili jsme tedy do lesa. Prý jsou tam vratníky. Takže letíte, letíte, a najednou doletíte zpátky do Budče. Musíte se pořádně soustředit, abyste postřehli okamžik, kdy vás kouzlo vrátí zpátky.
Dvakrát jsme letěli. Nic.
Napotřetí jsme letěli níž a zaslechli...
... bodláčí.
Sotva jsme se vyhnuli. Zavěsili jsme se na strom a chvíli setřásali děsivé představy, co by bodláčí mohlo provést našim drahocenným křídlům.
"Půjdeme radši lovit," navrhl vrápo.
Dnešní dobrodružství skončilo.

Prodírá se bodláčím. Někoho drží za ruku, ale nevidí jeho tvář. Vlasy a šaty jsou v pasti. Přichází kreslený démon a zabodne jí sosák do hrudi. Bolí to.
Umírá nebo už je mrtvá?
Po čele ji přejíždí něčí ruka. Bolest je pryč. Ruka se napne.
“Tady nemůže zůstat.”
Snaží se zaostřit. Dva lidé.
Vedle je přízrak ze zrcadla. “Nemůžu ti pomoci,” šeptá ozvěna, “nemůžu na ně.”
Vzdálené světlo. Bolest. Uhne před blížící se rukou.
“Dám vás do pořádku.” Vrbenský. „Pár hodin léčebného spánku. Nebraňte se.”
Další hodiny nočních můr?
“Žádné mít nebudete.”
Olena zavře oči a přikývne.
Nemá na vybranou.

Říká se, že daleko za městem leží pole. Kus zanedbané země, na které neroste nic než bodláčí. Neví se, komu patří. Nikdo se o ně už léta nestará.
Říká se, že lidé, kteří tím polem projdou, už nejsou takoví, jako byli dříve. Občas se prý stane, že někdo z porostu bodláčí nikdy ven nevyjde. Pak mají jeho fialové květy obzvlášť intenzivní barvu.
Také se říká, že porost je stále zelený, neuvadá ani neusychá. Někdy se vlní jako ve větru, přestože žádný zrovna nefouká.
Říká se, že to vůbec nejsou rostliny. Pod zemí číhá neznámý živočich a bodláčí jsou jeho chapadla.

„Umerlina, Megan, kdo ti to udělal?“ huláká Severus při pohledu na Meganinu zcela vlásku prostou hlavu.
„Teddy,“ pípne Megan spokojeně. „Potřebovala jsem se zbavit bodláků. Je to fajn. Nemusím se česat.“
„Já ho prokleju, až z něho bude pět malých Teddyů!!!“
„Uklidni se, to doroste,“ namítne praktická Hermiona. „Vzpomínáš, jak jsi loni připravil Megan o skoro všechny vlasy? Dorostly docela rychle.“
Severus se nepohodlně ošije. „Tehdy jí ale nějaké zbyly. Byly pouze krátké,“ zamumlá. „Zato teď?!!!“ znovu začíná pěnit.
Megan ho zatahá za rukáv.
„Třeba bychom mohli dokončit ten experimentální lektvar pro rychlý růst vlasů, co jsme ho pak nepotřebovali.“

Důvěrně znám jeho vůni.
Voní jako starý skleník, kde zahradník polévá vodou nejen uličky, ale i zídky u postranních stolů, aby zvýšil rostlinkám vzdušnou vlhkost.
Přichází pozvolna po krásných dnech zalitých sluncem.
Není hravý jako májový deštík, který dychtivému mladíku odhalí, co skrývá jeho milá pod blůzkou.
Není ani dravý jako bouře, která ve své divokosti bere vše okolo sebe.
Vydatně nasytí půdu, opláchne listy stromům, dá napít květinám i bodláčí.
Vytváří malinké tůňky v dolíčcích záhonů, kam chodí ptáci pro vodu.
Déšť. Tichý a vytrvalý.
Starý zahradník.
Zbudou po něm drobné kapičky na listech a nezapomenutelná vůně vlhké půdy.