Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Na břehu horského plesa sedělo pět skleslých mladíků. Jeden si znechuceně prohlížel svoji výzbroj (meč, dvě dýky, luk a úctyhodný počet šípů). Další házel oblázky do vody. Třetí ležel a zíral do nebe. Čtvrtý něco sepisoval a pátý pozoroval další tři, dva mladíky a dívku, kteří se nadšeně honili po louce.
"Tady je krásně!" zaječel jeden z nich, "krásně a... AU!"
Nadšený výskot se změnil ve dvojité ublížené zaúpění a pak bylo ticho.
Na břeh jezera se přiloudali s poškrábanými pažemi a roztrhanými nohavicemi.
"Ty... Tyrosi... nemáš..."
Ležící mladík po nich hodil balíčkem.
"To si musíte hrát zrovna v bodlákách?"
Otázka dne zní: "Kolik dvacek se vejde do velitele Thira?"
Odhad: 170 kusů.
Výsledek se dozvíte, až bude kasička plná. :)
Jela k moři sama. Přidala se k nám na výletě.
„Nebaví mne bavit se s ostatními důchodci. Mluví jen o nemocech, pořád si stěžují.“
Na archeologické naleziště vlezla dírou v plotě, bodlák nebodlák.
Řidič tam jí prodal dražší lístek. Zatímco se to kamarádka marně pokoušela vysvětlit řidiči busu zpět, oslovila ho česky a jemně poklepala po ruce. Okouzlen, dovezl by ji zdarma kamkoli.
Místní ji pozval na ouzo. Zdráhala se („Jsem a zůstanu ženou jednoho muže“), nakonec se sešli. „Trochu se divil, když jsem prozradila svůj věk.“
Také bych chtěla zestárnout, aniž bych v duši nesla bodlák podezřívavosti a strachu.
Malý ptáček, nicméně nápadně barevný. Hnědý s trochou žluté, bílé, černé, hlava červená, jako by si ji smočil v krvi.
S oblibou vyhledává to, čemu se jiní tvorové vyhýbají – bodláčí a jiné rostliny plné ostnů. Šikovně šplhá a vyhýbá se trnům. Díky dlouhému zobáku, který obratně používá jako pinzetu, snadno vytahuje semena bodláků.
Rudá hlava a ostny kolem – pro středověkého křesťana výjev, který dodal malému stehlíkovi pověst skutečně nevšední: stal se symbolem trpícího Krista korunovaného trním.
To mu otevřelo bránu do rajských zahrad, jak je vidět na četných obrazech starých mistrů.
Jenom není jisté, jestli v ráji také rostou bodláky…
Bys nechtěného, zlého, či nepřirozeného se nadobro zbavil, očisti jej ohněm a kouřem bylinným. Popel pak pečlivě shrab, a zem, na níž zlo shořelo, svěcenou vodou pokrop a těžkým kamenem žulovým zakryj. Zbytek popela do nádoby vlož, býlím ho zasyp, by zbytky zla vyléčilo. Pelyněk klásti jako prvý se musí, by hořkost do sebe vzal, pak šalvěj, by léčivá síla popel očistila, meduňka pak zjitření uklidní. A nakonec prach z chmýří bodláku mariina, by Boží síla tvé konání požehnala. Nádobu pevně uzavři, voskem z vypálené svíce kostelní zapečeť a v nejhlubší místo ji ukryj, by ji nikdy nikdo najíti nemohl.
Teda, ale že mi dalo po tom tučňákovi práci něco kloudného vymyslet.
Bodláčí je ostropestřec mariánský - váže se k němu zajímavá legenda.
Severus jen nevěřícně zíral. Velitelé odboje se ztřískali jako šotci a teď se hrnuli do akce.
„To na ty mozkomory hodláte zvracet? A před kletbami uhýbat díky tomu, že sami nevíte, kde v příští chvíli budete stát? Sednout!“
Zašátral v polici spojené s jeho laboratoří, příslušná lahvička sama skočila do dlaně.
Obsah jim rozlil do koflíčků.
„Vypít! Nehnete se odtud, dokud nezvládnete zopakovat jméno toho lektvaru. Třikrát,“ zavrčel.
James se zahleděl na štítek. Ostropestřcový dryák, stálo na něm.
„Už asi chápu, proč je Harry tak hodný, když se vrací od Lily,“ řekl, už srozumitelně, a kývl směrem k Severusovým zádům.
ostropestřec mariánský je příbuzný bodláku
a je dobrý na játra a příbuzné problémy
Cesta, která je čekala, nebyla vysypána pískem. Spíš pořádně zarostlá bodláčím.
Den za dnem, stále ve střehu, pátrali po fregatě. Lodní zvon odměřoval vyčerpání. Marně Foley naléhal. Nabádal k odpočinku. Zarputile odmítala jeho rady. Už nevydá svou loď do rukou prvního důstojníka. Dokud nepochopí. Ne před bojem.
Osmého dne ji objevili. Líně se ploužila vztříc západnímu obzoru. S ní houf menších plachetnic. Hledaly ochranu. Frances si ji zkoumavě měřila. Napočítala dvacet čtyři děl. Šestiliberky. Přes převahu mužů i děl ji mohli porazit. Když se dostanou dost blízko.
„Chlapi! Zítra ji dostihneme!“
V zarostlých tvářích námořníků zasvítila dychtivost.
Nazítří se rozhodne.
Je před sklizní. První kněz chrámu slunečního boha dle dávné tradice žehná zrnu.
Zlatavá pole se třpytí a s těžkými klasy si pohrává vítr.
První kněz vykládá podobenství. To podobenství, každý zná.
Věrní uctívači jsou v něm obilím. A sluneční bůh jim dává světlo a teplo a oni v jeho paprscích prospívají.
Ti, kdo se od slunečního boha odvrátili, kdo zavrhli jeho zlatou tvář, jsou v tom podobenství jen bodláky a koukolem.
První kněz chrámu slunečního boha vypráví, ale jednu myšlenku si nechává pro sebe.
Lidé se možná dělí na obilí a bodláky, ale když přijde sklizeň, požnuto bývá obé.
Oblíbená nadstavba mistra Josselina pro kouzelné mezi jeho žáky byla, že položil na stůl bochánek hrnčířské hlíny a nařídil žákovi, ať z ní svou hudbou něco vytvoří.
Nejdřív se učili hrát tak, aby bochánek jenom pravidelně popraskal. Když to zvládli, zkoušeli z hlíny vytahovat jednoduché tvary: sprálovité kužely, hvězdice... Ještě později je začali skládat do složitějších kompozic. A nakonec mistr bochánek schoval pod bednu a oni museli pracovat naslepo.
Když Sigurd nechal stavět v Pětikruží letohrádek, Ayre si na toto cvičení vzpomněl. Promluvil si s kameníkem. Přinesl flétnu.
A nechal z hlavic sloupů vypučet dvanáct severských variací na akantový list.
Pro tápající: Jelikož ve Skandinávii akant neroste, hádejte, jakou podobně dekorativní rostlinu si asi vybral za vzor?
Na louce plné bodláčí, schovaní ve stínu košaté jabloně, leželi vedle sebe a snili.
„Až válka skončí, pozvu tě na takový rande, že se z toho-“
„Aťo!“ vypískla Rozárka pohoršeně.
„-rozbrečíš radostí, samozřejmě!“
„Brečet radostí přece můžu i na téhle schůzce.“
Přivinula se k němu a zavřela oči v očekávání polibku.
***
S vlasy plnými bodláků, schovaný ve stínu hřmotného gestapáka, stál v předsíni a žil svou noční můru.
Dnes ráno slíbil Rozárce svatební dort s pravou šlehačkou.
Teď v pyžamu plakal nad mrtvou matkou a nedokázal přestat.
Aťa Moravec se přitiskl ke zdi a zavřel oči v očekávání dalšího úderu.
Vlastimil Moravec byl spolu s rodiči přepaden gestapem 17. června 1942. Jeho matka si při policejní razii vzala život. On a jeho otec byli převezeni do Petschkova paláce, kde mladý Moravec teprve po čtyřiadvaceti hodinách krutého mučení prozradil, že se Heydrichovi vrazi nachází v kostele sv. Cyrila a Metoděje, kam jim nosíval jídlo a vzkazy.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Skotsko, 1787
Mou původní ideu o skotském národním znaku jsem tu již zahlédla zpracovanou (a moc hezky), proto jsem se musela ohlédnout jinde. Ale ve Skotsku jsem zůstala...
A doporučuji si čtení podbarvit skotskými dudami.
„Říkáš, že napíšeš báseň na cokoli?“
„Samozřejmě!“
Mladí mužové si znovu přihnuli.
„Třeba… o myši?“
„Už jsem napsal,“ mávl rukou Robert Burns. „O myších, psech, žebrácích…“
Zrak jeho přítele těkal po místnosti, až se vítězoslavně zastavil na velké hroudě na vedlejším stole.
„Ale o haggis to nedokážeš!“
„Že ne?“ vyskočil Burns a zapotácel se. „Tak poslouchej!“
Spustil:
...Kdo haggis však je vykrmen,
ten obrům je vždy podoben,
pod jeho kroky chví se zem,
nepřítel bledne.
Jak bodlák setne hlavu všem,
když svůj meč zvedne...
Dlouze přednášel, a když se usadil, usmál se. „Taková hloupůstka, viď. To by se mohlo líbit!“
Robert Burns (1759 - 1796) svými skotskými básněmi, hovořícími lehkým jazykem o běžném životě tak, že byly srozumitelné i širšímu publiku, se nesmazatelně zapsal do skotských dějin. Jeho básně oslavovaly skotský národ a ten ho za to miloval.
Dodnes se na den jeho narozenin (25. ledna) slaví Burns‘ supper. Vrcholem večera je servírování haggis (pro neSkota nepříliš vábného skotského národního pokrmu). Světla pohasnou, dveře se otevřou a ozvou se zvuky dud. Do místnosti vchází dudák, následovaný kuchařem, který na stříbrném podnose nese haggis. Za ním jde osoba, které připadla čest recitovat při porcování pokrmu Ódu na haggis.
Pokud někdo nevíte, co si představit pod pojmem haggis, jedná se o starý skotský recept, který zužitkovává vnitřnosti poražených ovcí, které by se těžko skladovaly a nelze je jinak upravit. Do ovčího žaludku, který se nechá přes noc naložený ve slaném nálevu, se vtlačí směs uvařených jater, srdce a plic, ovčího loje a ovesných vloček. Koření a solí se dle chuti. Celé se uzavře a vaří tři až čtyři hodiny. Takto připravené jídlo se díky svému „praktickému balení“ rozšířilo po celé skotské vrchovině.
Báseň o haggis je samozřejmě mnohem, mnohem delší - pokud máte zájem si ji přečíst - a to doporučuji - najdete ji zde.
